1. Díl: Kruté probuzení

Probudil se v téměř úplné tmě, jediné slaboučké světélko zahlédl v rohu cely. Bylo opravdu velice slabé a takové jakoby namodralé. Ian sebou náhle prudce trhl, ale už ho nic nesvíralo, pouta byla pryč! Pomalu se posadil a mžoural do tmy a začínal si vybavovat, jak sem vůbec dostal. Jeho myšlenky však rázně přerušil ostrý ženský hlas „Číslo 10, zůstaňte prosím v klidu, pokud pociťujete potřebu, příslušné zařízení je označeno modrým čidlem a po vaší pravé straně se nachází zdroj vody.“ Pak vše opět ztichlo. Ian opatrně natáhl ruku napravo a nahmatal cosi jako pákovou baterii, lehce se ji dotkl a přímo k jeho ústům doputovala jakási hadice s náustkem. Opatrně si tu věc přiložil k ústům a z té podivné věci opravdu tekla voda. Když se dostatečně napil, vstal a s nevyšší opatrností se odebral k modrému čidlu. Poté hledal něco, kde by si omyl ruce a obličej. Tápajíc v temnotě, narazil do dalšího čidla, které spustilo cosi jako desinfekční stanici. Nakonec doklopýtal zpět k lůžku a svalil se na něj. A teprve tehdy si povšiml velké desítky na svém levém zápěstí. „Ano, je vězeň číslo 10, ale ještě před pár dny byl obyčejným úředníčkem jménem Ian Bejamin Isaac. Proč se sem dostal zatím, netušil, ale zcela jasně si vybavoval všechna ta speciální čidla a zabezpečení, které spatřil po vstupu na toto podivné místo. Místo, o které se zcela jistě nenacházela na Zemi. Tím si byl zcela jist, než ho dovlekli dovnitř, stačil si povšimnout označení nad vchodem „SPS-1413“. To znamenalo jediné, Space Prison-Station č. 1413, jedna z těch odporných oblud, které lidstvo vystavělo ve vesmíru, protože veškeré pozemské kapacity byly zcela vyčerpány. Ale Ian přece žádný zločin nespáchal, tak co tady sakra dělá? To mu neřekla ani doktorka Su Rivetová, šílená ženská, se kterou se setkal při vstupu do tohoto pekla! Ano, stále tam jako nějaký bůh pomsty a neměla sebemenší slitování. Při vzpomínce na ni stále ještě cítil tu příšerou bolest a viděl sám sebe, jak klesá na kolena, chytá se za hlavu a křičí bolestí. Pak ho sebraly strážní a odtáhli do cely, kde byl drsně připoután k lůžku, na kterém se před nějakou dobou probudil. Víc si již vybavit nedokázal, neboť opět usnul. Znovu se probudil až do jasného ostrého světla a úděsného jekotu něčeho, co mělo patrně představovat budíček. Nevěděl kolik je hodin ani jaký jen den a pořád ještě netušil, co tady v té nicotě vlastně pohledává.

Když dozněl budíček, ozval se znovu hlas doktorky Rivetové „Přeji všem dobré ráno, prosím věnujte nyní veškerou svoji pozornost nástupu. Nováčky prosíme, aby se neprodleně postavili do kruhu na podlaze cely.“ V tu samou chvíli Ian vyskočil jako šílený, vztek z něj jen sršel. „Co má tohle znamenat? Co je to za šaškárnu!“ zařval. „Číslo deset se okamžitě zklidní, jinak bude k tomuto účelu použito blokátoru!“ ozval se v zápětí podivný robotický hlas. „Jděte už s tímhle do hajzlu!“ řval dál Ian. „A dokud mi někdo nevysvětlí, proč jsem v tomhle podělanym vězení, nehnu ani prstem!“ vyřvával. Dál se však nedostal, protože ho znovu srazila na kolena ta neznámá síla, ta příšerná bolest hlavy.

Nějakou dobu jen supěl, slintal a lapal po dechu. A opět se ozvala doktorka Rivetová „Číslo deset, jste již připraven k nástupu, nebo stále ještě toužíte po dalším setkání s blokátorem?!“ Ian se jen ztěžka zvedl, zatřepal hlavou na znamení nesouhlasu a pár kroky dopadal do kruhu. Po chvilce se přímo proti němu otevřel zvláštní kruhový otvor. „Číslo deset, prosím přistupte a vložte do otvoru vaši levou ruku.“ Řekl zas ten robotický hlas. Ian už neměl sílu se více vzpouzet, a poslušně vykonal, co mu bylo nařízeno. To co následovalo, ho však téměř úplně vzpamatovalo. Sotva vsunul ruku do otvoru, ucítil ostrý vpich nějaké jehly. „Vše v pořádku, vzorek odevzdán.“ Ozval se ještě krátce robot. Poté bylo chvilku naprosté ticho, otvor ve zdi zmizel stejně podivně, jako se objevil a na místě kruhu se z podlahy vysunul malý stolek a sedátko. Na stolku se nacházel tác s jídlem, na které se Ian vrhl jako hladový vlk. Ani si nevšiml, že lůžko, na kterém strávil noc, zmizelo pod zemí ve stejnou dobu, kdy se objevil stolek. Dál už byl klid, který krátce přerušila doktorka Rivetová. „Zpráva pro číslo deset a všechny ostatní nováčky – s důvodem vašeho pobytu v tomto zařízení budete obeznámeni dnes ve večerních hodinách. V 8:00 místního času dorazí profesor Takahiro a vše vám objasní.“

A pak bylo zase ticho, jen stolek spolkl tác, když Ian dojedl a jídelní plocha byla nahrazena dotykovou obrazovkou nebo něčím velmi podbným. A Ian se bez váhání vydal na její průzkum, nic jiného stejně dělat nemohl...