2. Díl: Není úniku

Profesor Takahiro dorazil na minutu přesně a téměř v tu stejnou dobu zahájil svoji přednášku, na kterou byli povinně předvedeni všichni nováčci včetně Iana. A první odhalení přešilo bezprostředně po začátku. Onen postarší muž, nepochybně Japonec, s ledovým klidem odhalil skutečný účel zařízení PSP 1413. „Nebudu vám nic zastírat“ pravil vážně. „A rovnou vám odhalím skutečný účel tohoto zařízení, ve kterém jste se tak náhle ocitli.“ Poté se krátce odmlčel, což Iana rozpálila do běla „Přestaň se vytáčet dědku a už konečně mluv!“ zařval na profesora. „Číslo 10, kroťte laskavě své emoce, nebo budete opět zablokován!“ozvala se doktorka Su, a Ian raději zmlkl. Zároveň zaznamenal určitou podobu mezi doktorkou a profesorem „Že by to byla jeho dcera?“ blesklo mu hlavou.

Poté přednáška opět pokračovala a profesor Takahiro konečně vyslovil to nejpodstatnější. Fakt, že zařízení PSP 1413 figuruje jako vězení pouze na venek, ve skutečnosti se jedná o tajné výzkumné zařízení s poněkud zvláštním názvem „Salvage Pharmaceutical Systém“ čili „Záchranný farmaceutický systém“. Tento supertajný výzkumný program měl jen jeden cíl – záchranu lidstva před extremně nebezpečnou nákazou, jejímž původcem byl jakýsi děsivý hybrid – podivné spojení viru a bakterie. A proti tomuto mutantu se marně hledal lék a nakažených stále přibývalo, pandemii se již nedalo zabránit. Proto byl tajně zahájen tento výzkum, který spočíval v cíleném vyhledávání takzvaných „nosičů“, jedinců, kteří byli přednašeči nákazy, ale sami z nějakého důvodu neonemocněli anebo byli proti nemoci prostě a jednoduše přirozeně imunní. A Ian B. Isaac patřil dle posledních testů do té druhé skupiny. Jenomže tohle všechno Iana ještě víc rozohnilo „Jak si to představujete takle unášet lidi a dělat si z nich pokusný morčata!“ křičel „Já jsem tady proti mé vůli a nikdo mě k žádnejm pokusům zneužívat nebude!“ hulákal čím dál tím hlasitěji - než ho zase zablokovali.

Probudil se až ve své cele a pořád to v něm vřelo a v hlavě se mu začal rodit plán útěku. Rozhodl se, že od této chvíle budou všechny jeho myšlenky směřovat k jedinému cíli – dostat se z téhle šílené laboratoře pryč. Začal s tím hned druhý den po ránu radikální změnou chování. Toho, že se číslo deset viditelně zklidňuje, si samozřejmě všimla i doktorka Su. A tak se Ian B. Isaac po dlouhých týdnech izolace poprvé ocitl mimo celu a směl se volně pohybovat po některých chodbách, tělocvičně a dalších společných prostorách. Asi po týdnu sebral odvahu a otevřeně promluvil o svých plánech. Stalo se to jednoho obzvlášť pošmourného dne v tělocvičně, když s jedním se svých souputníků jménem Joe vzpírali činky na posilovacích strojích. „Ještě tak tejden a beru roha, Joe:“ řekl náhle. Hřmotný chlapík na stroji vedle něj si leknutím téměř upustil činku na hlavu. „Zbláznil ses!“ vyhrkl „Tady odtud není úniku. Hlídaj tady snad každej centimetr a venku je jen černota a vzduchoprázdno. Jediná cesta sem je transportérem a ty jsou taky hlídaný. Takže na tohle zapomeň, je to šílený.“ Nečekaně ho odrazoval hromotluk.

Ian se však nemínil vzdát a dál plánoval svůj útěk. Jeho plán spočíval v tom, že se pokusí dostat na jeden z transportérů jako černý pasažér. Stačilo mu jen zjistit, kdy jsou přiváženi další „nosiči“ a pečlivě prozkoumat chodby, do kterých měl přístup. Jediné co se mu stále nedařilo překonat, byl ten příšerný náramek na jeho ruce, na němž nepřetržitě svítila odporná desítka. Snažil se tu věc všemožně poškodit, ale na tu obludu neplatilo vůbec nic. Uspěl až úplnou náhodou, když se v tělocvičně strhla nečekaná rvačka. Ze všech sil se pokoušel zůstat stranou, přesto byl drsně zasažen závažím na činku. Očekával rozdrcenou v lepším případě zlomenou ruku, ale zlomený nebo spíše nalomený byl ten šílený náramek. Přestože uvnitř skákal radostí, zatnul zuby a navenek zachoval kamennou tvář.

Po návratu do cely náramek nenápadně uvolnil a na chvíli si ho sundal z ruky. Na okamžik ho zalil neskutečně blažený pocit. Ještě chvíli zíral na svoji ruku, poté si náramek zase nasadil a pečlivě překontroloval, zda je funkční. Poté se natáhl na své lůžko a v hlavě si znovu přehrával svůj plán. Tehdy si byl stoprocentně jist, že nic nemůže selhat. Bohužel netušil, jak moc se mýlil.

Jako „den D“ zvolil přílet nejbližšího transportéru, což představovalo celé dva dlouhé týdny čekání. Nakonec se přece jen dočkal a mohl vše zrealizovat. Celkem jednoduše se mu podařilo umístit svůj hlídací náramek na jeden cvičebních strojů, který pak spustil naprázdno a sám se během pauzy dozorců vytratil. „Tak a teď jsem neviditelnej“ pomyslel si a vydal se rychlým krokem hlavní chodbou opačným směrem, než se nacházely cely. Zhruba v polovině odbočil doprava a pokračoval dál směrem k místu, kde předpokládal odletovou halu. Vše probíhalo až podezřele snadno, tak snadno až z toho začínal mít strach. Na okamžik se zastavil a naslouchal zvukům v okolí. Nebylo slyšet téměř nic jen jakési hodně vzdálené tlumené zadunění, kterému nebylo nutné věnovat žádnou pozornost. Ian tedy pokračoval dál, když tu se ta zatracená chodba začala nečekaně zužovat, až byla tam úzká a nízká, že mu nezbylo, než se plazit. Ve stejně dobu začal pochybovat, že to v čem se nachází, je skutečně přístupová chodba do odletové haly. V tuto chvíli mu nezbývalo nic jiného, než se pomalu soukat vpřed a doufat, že to dobře skončí.

Když už mu plazení připadalo nekonečné a začal mu docházet vzduch, zahlédl před sebou slabounké světélko. Pak to všude kolem děsivě zadunělo, celý prostor se prudce otřásal. Načež vše ztichlo, před Ianem se otevřela jakási obrovská chlopeň a vyplivla nebohého muže do černé nicoty, protože ta věc, do které se Ian dostal, nebyla žádná přístupová chodba, ale jedno z odpadních zařízení systému SPS 1413! Jediné co  před tou tragedií ještě proběhlo Ianovi B. Isaacovi hlavou bylo varování kámoše Joea:

 "ODTUD NENÍ ÚNIKU !!!"