"Alaska Wilde"

„No tak, Derecku, zpomal trochu, strašně ženeš“ ozval se jasný ženský hlas. Muž v popředí se na chvíli zastavil. „A ta se zase strašně couráš, Amy.“ Odpověděl. „Já sem, ale na Aljašku nepřijela běhat, ale za přírodou, kterou si chci v klidu vychutnat.“ Trucovala dál Amy. „Aha, já sem málem zapomněl, že madam je ochranář a miluje medvědy.“ Odpověděl pichlavě Dereck. „No, jistě, pán už zase rejpá!“ bručela Amy. „A neměli bysme tu takle řvát, protože zrovna tahle louka je pro medvědy jako stvořená.“ Pokračovala. „No dobře, tak to dojeme támhle na tu cestu a dáme pauzu.“ Nerad se podřizoval Dercek. Došli tedy k cestě a chvilku se posadili a vychutnávali si jeden z božských výhledů do kraje.

Nějakou dobu takto setrvali, když tu Amy náhle vyskočila „Slyšels to!“ vykřikla. Dereck vůbec netušil co se děje. „Ne, já tedy nic neslyším.“ Odpověděl. „Ale já ano, někde tedy hodně blízko je docela určitě medvěd. A pořádnej kus!“ šeptala Amy. Dereck se stále jen bezradně rozhlížel kolem sebe. „Já vážně vůbec nic neslyším ani nevidím.“ Ozval se poněkud nervózně. „Tak to si tedy úplně hluchej.“ Vztekala se Amy. „Je to úplně jasné praskání někde tam v tom křoví.“ Máchla rukou směrem k nedalekému houští.“Měli bysme se zvednout a pokračovat ke srubu.“ Pokračovala s mírnou nervozitou v hlase. „No tak, Amy, něco se ti zdálo.“ Odmítal uvěřit Dereck. Pak se v houštině cosi prudce pohnulo a ozval se zcela jasný praskot a zafunění. „Tak teď už ti věřím!“ vykřikl Dereck. Rychle pobrali všechny svoje věci a svižným krokem zamířili vzhůru po lesní cestě.

Lesní úsek téměř proběhli. Oddychli si až na hřebeni, kde se cesta narovnala a okolí bylo klidnější. „Promiň Amy, ale musím si trochu vydechnout, strašně si to hnala.“ Funěl Dereck. „Jinak to nešlo, ten méďa tam dole byl opravdu kapitální kousek.“ Zasmála se Amy. „Teď už to bude dobrý. Srub je odtud kousek.“ Pokoušela se Derecka povzbudit. „ Tak na co čekáme, do toho tvýho srubu bych rád dorazil ještě za světla.“ Zabručel. „To bude ještě hodně dlouho, v létě jsou tady na Aljašce bílé noci.“ Uklidnila ho Amy. Pokračovali tedy v cestě. Tempo již nebylo tolik vražedné, takže ke srubu dorazili za lehkého šera. Celí nadšení, že dorazili do cíle své cesty, se nedočkavě vrhli ke dveřím. Místo vůně dřeva a pryskyřice je však přivítal naprosto odporný odér. „Co to k sakru je!“ vybouchl Derck. „Nejspíš nějaká mršina.“ Zakrývala si nos Amy. „Nějaké zvíře nejspíš propadlo do komína a zůstalo v něm viset.“ Uvažoval. „Hezká úvaha Amy, ale ten puch jde z podlahy.“ Zamručel Derck na půl úst. Amy se sehnula, a zase se odtáhla. “Máš pravdu, jde to zespoda.“ Zahuhlala a stále si držela nos. Dereck opatrně poklekl a pokusil se páchnoucí prkna uvolnit. Šlo to těžko, ale nakonec přece jen pár prken uvolnili. Puch okamžitě zesílil a byl téměř nesnesitelný. Amy se odvážně zadívala do otvoru a opatrně tam posvítila baterkou. „Něco tam je a dost velkýho. Nejspíš los.“ Řekla. Pak oba museli na vzduch. Po krátkém nadechnutí se shodli na tom, že mršina musí pryč.

Uvolnili tedy další prkna a zbytky rozpadajícího se losa vytáhly a zastrčili do starého pytle, který našli ve srubu. Dereck poté pytel odnesl co nejdál od srubu. Otvor zasypali vápnem z latríny a přidali silnou vrstvu hlíny. Dereck pak vrátil zpět prkna a provizorně je zajistil. „A stejně to pořád děsně smrdí a my taky.“ Řekl nevrle. „S tím už asi nic neuděláme.“ Řekla Amy. „A hlavně už je dost pozdě a já mám šílenej hlad.“ Povzdychla si. Zapálili tedy ohniště a Amy uklohnila skromnou večeři.

Nepříjemný zápach již sice výrazně zeslábl, zcela však ještě nezmizel. Nechali tedy na noc otevřené jedno okno, ve kterém byla mříž, ale ani jeden z nich nebyl schopen usnout. Dlouho zírali do tmy, ačkoliv únava kroužila všude kolem. Doopravdy usnuli až po půlnoci a spali opravdu hluboce. Ze spánku je doslova vyrvaly tupé rány do stěny srubu! Jako první se probrala Amy „Je tu, je tu!“ křičela. „Kdo tu je?“ zacloumal s ní Dercek. „Medvěď, ten obr tam z rozcestí!“ ječela Amy „Viděla jsem ho v okně!“ Ukázala před sebe. Dereck vyskočil a okno zavřel. „To nepomůže, to zvíře se sem dostane jinudy. Nejspíš hledá toho losa.“ Pokoušela se o vysvětlení Amy. „A nejspíš je to pizzly.“ Dodala ještě „Co, že to je?“ zavrčel Dereck. „Pizzly, kříženec ledního medvěda a grizzlyho.“ Špitla opatrně Amy. „To existuje?“ „Ano, je to hodně stará záležitost dobře známá mezi Inuity.“ Vysvětila Amy. Ale to už se ozvaly další rány a otřesy. „A dá se s tou příšerou něco dělat?“ zeptal se opatrně Dereck. „Obávám se, že toho moc nezmůžeme.“ Řekla rozechvěle Amy. „Nemáme žádnou zbraň. A jiné řešení, mě teď vůbec nenapadá.“ Dodala poplašeně. Ve stejný okamžik rány utichly. „Myslíš, že to vzdal?“ zašeptal Dereck. „To určitě ne, jenom někde nabírá síly a toho musíme využít. Mohli bysme u srubu zapálit pár polen, to by ho mělo udržet v dostatečné vzdálenosti, ale neručím za to.“ Přemýšlela Amy.

Rozdělaly tehdy oheň a roznesli polena kolem srubu. „Tak tudy se ten obr podhrabal a zatáhl si tam toho losa a pak se sem chodil krmit.“ Ukázala Amy na díru u paty srubu. „Tak tam dáme taky jedno polínko:“ zašklebil se Dereck. Když zapálili všechna polena, zabednili všechno ve srubu, seč to šlo. „Jen, aby to tady od těch polen nechytlo.“ Stačil ještě říct Dereck. Pak se venku ozvalo supění a funění. To medvěd pobíhal okolo, ale k ohni se přiblížit neodvážil. Pak něco prudce prasklo a něco obrovského narazilo do dveří. „To je náš konec.“ Řekl Dereck. „Náš konec to být nemusí, to zvíře chce jen svoji kořist, ne nás, ale protože jsme na tu mršinu sahali, je teď cítit i z nás a navíc venku začalo pršet, takže polena už nehoří a ta potvora má teď volnou cestu.“ Pokoušela se situaci uklidnit Amy. „A co tedy navrhuješ? To mu máme toho smrdutýho losa vrátit, nebo co?“ zhrozil se Dereck. „Asi nám nic jiného nezbude.“ Šokovala ho Amy. „No to je skvělé a jak to chceš udělat?“ vztekal se Dereck. „Jeden z nás musí vylézt ven a dostat blíže ke srubu ten pytel. Nic jiného mě momentálně nenapadá.“ Řekla Amy. „Tak tohle je ještě lepší.“ Bručel dál Dereck. „Jiná možnost opravdu není.“ Přesvědčovala ho Amy. Nakonec se přece jen s jejím nápadem souhlasil. Jako první věc se znovu převlékli, Amy se „ozbrojila“ dvěma baterkami a loveckým nožem. „Stejně mi bude k ničemu, ale něco mít musím.“ Podotkla. Pak opatrně otevřeli malé okénko vzadu ve srubu a Amy se jím co nejopatrněji protáhla. „Vážně bych neměl jít já, pořád vím líp, kde je ten pytel.“ Strachoval se Dereck. „Neboj, já ho najdu a ty zatím hlídej.“ Špital ještě Amy a zmizela ve tmě.

Raději neběžela, jen šla v určitém tempu. Problém nastal asi v polovině cesty, ve tmě a dešti vypadalo všechno kolem zoufale stejně. Na okamžik se tedy zastavila a hledala záchytné body. „Kruci, já to snad nenajdu.“ Procedila mezi zuby. Pak před sebou spatřila nějaký temný kus rozeklané skály. „No sláva, to by mohlo být ono.“ Pomyslela si, když v tom se ta skála pohnula! „Ty parchante, ty si šel za mnou!“ vykřikla Amy a leknutí sklouzla do malé prohlubně pod cestou na hřebeni. Zvíře vzápětí hrůzostrašně zařvalo a začalo se sunout směrem k Amy. Ta zoufale šmátrala kolem sem, až její levá ruka zachytila nějaký cizí předmět a k jejímu nosu zavanul známý puch. Rychle tu věc u své ruky popadla a hodila směrem k medvědovi. „Na, tady máš toho svýho podělanýho losa!“ zakřičela před sebe do tmy. Zvíře na okamžik ztichlo, začalo hlasitě větřit, a pak se vrhlo směrem k místu, kam dopadl pytel. Toho využila Amy, která vyběhla z prohlubně a pádila zpět ke srubu. Běžela téměř po tmě, protože jednu baterku v tom úleku rozbila celou a druhá svítila již z posledních sil. Běžela jako šílená s hlavou skloněnou před deštěm, když se před ní z ničeho nic vztyčila ohromná postava a Amy do ní narazila plnou silou.

Když se trochu vzpamatovala, došlo jí, že to Dereck. „Co to vyvádíš, ženská jedna šílená! Hlídal jsem ve srubu, ale to blbý zvíře najednou zmizelo, tak mi došlo, že šlo za tebou a běžel sem tě hledat.“ Cloumal s ní. „A já myslela, že je to ten medvěd. Přepadl mě ve tmě, ale naštěstí sem našla ten pytel včas:“ drkotala zuby Amy. „Hlavní je, že si naživou.“ Poté se vrátili srubu, kde oba téměř okamžitě upadli do hlubokého spánku. A po rozednění si sbalili všechny svoje věci a sestoupili zpět do civilizace.

Zbytek pobytu na Aljašce strávili raději lenošením u Amyných příbuzných a když jim vyprávěli o „pizzám“ okomentoval to Amyin strýc slovy:

„Jo, tak tohohle parchanta já znám, onehdy mi dal taky pěkně zabrat.“