MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"Alexandra"

Publikováno 26.11.2017 v 23:08 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 7x

...takový krátký příběh...


Ten den se obyvatelům malého coloradského městečka Boulder naskytl opravdu neobvyklý pohled. Pohled na bledou asi šestnáctiletou dívku v otrhaných šatech, která se sotva potácela prostředkem silnice. Na nic nereagovala, jen zděšeně zírala kolem sem, jako nějaké zvířátko, které někdo právě vypustil z klece. Nakonec musel zasáhnout místní šerif, a bylo to moc ošklivé, protože dívka se urputně bránila. A ani na policejní stanici to nebylo jiné, následovala další pranice, škrábání a kousání. „Tak tohle není práce pro nás, to je pro psychiatra.“ Bručel šerif a tak to nešťastné děvče nechali zavřít v místní nemocnici. Ale ani zdejší lékař psychiatrického oddělení si s divokou dívkou z počátku nevěděl rady. Zavřeli jí tedy na izolaci a „nadopovali“ léky na uklidnění. „Tohle bude zatraceně těžké, šerife.“ Povzdychl si doktor. „Tak nám dejte vědět, až s ní bude možné nějak rozumně komunikovat.“ Mrzutě odpověděl šerif. Víc se v danou dobu udělat nedalo. Ale ještě týž večer se přece jen něco událo – na policejní stanici vtrhl Jason Clark, místní asi patnáctiletý kluk a známá firma. Byl celý uřícený, jakoby celou cestu běžel. „No tak, Jasone, uklidni se, vdýchej se a pak nám můžeš říct, co tě k nám přivedlo.“ Chlácholil ho šerif. „Já, já sem tu kvůli tý holce, kterou ste dneska zabásli. Já ji totiž viděl, tam nahoře v Červených skalách. Úplně klidně prošla skálou, jako byla duch nebo co!“ chrlil ze sebe Jason. „Ale no tak, Jasone, co nám to tu říkáš?“ odmítal mu uvěřit šerif. „Říkám, jen to, co sem viděl na vlastní oči.“ Trval na svém Jason. Jenomže mu stále nikdo nevěřil a ještě ke všemu ho poslali domů. Jason byl zlostí bez sebe a domů nešel, místo toho zamířil do nemocnice, kde pracovala jeho matka jako zdravotní sestra. Takže pro něj nebyl žádný problém na chviličku proklouznout na hlavní příjem. Zde chytře vyčkal na moment, kdy byla sestra zaneprázdněná nově příchozími a rychle nahlédl do příjmového počítače a hned věděl kam se vydat. Šlo o pokoj číslo 7. Jediný problém byl, jak se dostat do uzavřené části psychiatrického oddělení. Jason byl však skálopevně rozhodnut se k oné neznámé dívce dostat za jakoukoliv cenu. A na příslušné oddělení se skutečně dostal, využil doby, kdy se pacientům rozvážely večeře, a rázem stál před pokojem číslo 7. Opatrně odklopil průhledové okénko. Dívka již nespala, seděla na posteli, před sebou podnos s večeří, kterou hltala, jakoby roky nejedla. Jason opatrně zaklepal na dveře a dívka s sebou prudce trhla. Jason se sklonil k mluvítku „Prosím, neboj se mě, já jsem ti přišel pomoct. Jsem přítel, ten co tě viděl tam nahoře ve skalách a taky sem viděl toho, co přišel s tebou, ale to jsem neřek ani policajtům. Tak pojď sem ke dveřím, pokud mi tedy rozumíš.“ Pravil klidně. Dívka nejprve naklonila hlavu doprava a doleva, jako pes, když zjišťuje, odkud přichází zvuk. Poté se velmi opatrně vydala ke dveřím, kde si sedla na podlahu a přitiskla ucho na dveře a několikrát na ně lehce zaťukala. „Ano, slyším tě, ale neznám tvé jméno. Já jsem Jason.“ Odpověděl Jason. Dívka odpověděla zas jen ťukáním. „Ne, ťukání, jméno, potřebuji tvé jméno.“ Prosil Jason a měl se k odchodu, protože odněkud uslyšel hlasy sester a také své matky, což nevěstilo nic dobrého. V poslední chvíli zaslechl slabý hlas, který vyslovil jediné slovo „Alexandra“. Jason se usmál „Neboj, Alexandro, já tě v tom nenechám:“ zavolal ještě do mluvítka a běžel pryč.


A ani žádný průšvih se nekonal, protože dění v městečku Boulder nabralo zcela jiný směr a to zejména pro Jasona, který marně vymýšlel plány na to, jak dostat Alexadru z nemocnice. Žádný ďábelský plán nebyl nakonec potřeba, protože Alexandra byla z nemocnice propuštěna již po týdnu a to zcela legálně a zcela legálně se ocitla u Clarkových doma! Jasonova matka se totiž nabídla, že se o dívku během rekonvalescence postará, beztak byl její dům pro dva lidi příliš velký a Jasonův otec po rozvodu zmizel neznámo kam. A tak se Jason a Alexandra s čista jasna ocitli tváří v tvář. Bylo to nečekané, zato velmi příjemné setkání. Alexadra byla překrásná černovlasá dívka se zelenýma kočičíma očima a dokonce se při pohledu na Jasona i usmála! Jason toho využil a hned se začal ptát „Odkud jsi? Já, vím, že od tady od nás ne.“ Řekl patrně. Alexandra viditelně znervózněla, ale neodpověděla, jen se bezradně rozhlížela kolem sebe. „Copak hledáš? Co chceš?“ ptal se zmateně Jason. Dívka pohybem ruky naznačila jakýsi obrázek. Jason chvíli váhal, pak vyskočil „Ty chceš papír a tužku, že!“ vykřikl a okamžitě se snažil něco najít a v nepořádku na psacím stole objevil starý skicák a špaček tužky. „Tady, to by mnělo stačit“ řekl a přistrčil ty věci k Alexandře. Dívka obojí dychtivě uchopila a začala kreslit. Na čtvrtce se objevilo známé místo v Červených skalách, pak podivná kruhová čmáranice a nakonec něco, něco nepopsatelného – podivná nelidská bytost bez tváře s mřížemi v roce a nad tím vším svítil obrovský měsíc v úplňku. Jason si to všechno pečlivě prohlížel „Aha, to jsou skály, kde jsem tě viděl poprvé, tím kruhem si asi prošla, a bylo to za úplňku, to všechno chápu, ale co je tohle?“ ukázal Jason prstem na bytost bez tváře. Alexandra se prudce zachvěla a téměř zašeptala „Emma-O“ a zbledla jako zeď vedle ní. „A to je jako co?“ Nějaký démon?“ hádal Jason a Alexandra k jeho překvapení zcela jasně kývla hlavou a Jason najednou nevěděl co dál. A pak už museli k večeři, takže na další otázky nebyl čas.

Další otázky vystaly až druhé den, kdy Jasonova matka vzala Alexandru do města, aby jí koupila nějaké pořádné oblečení a jiné nezbytné věci. Vše probíhalo v naprostém klidu, tedy až do okamžiku, kdy procházely kolem krámku stařičké Li-Ju, drobné vrásčité Číňanky, kterou znal v Boulderu snad úplně každý. Na svůj věk byla tahle stařenka neuvěřitelně vitální a vůbec byla to moc milá dáma. A i toho dne stále před krámkem, přerovnávala zboží a na kaženého usmívala se od ucha k uchu jako obvykle, ale jakmile se k ní přiblížila Alexandra, stalo se něco děsivého. Alexandra se rozeštkala, ukázala směrem k ženě, padla na kolena, mumlala cosi jako „Emma-O“ a mnoho dalšího nesrozumitelných slov. Nikdo s kolemjdoucích to nechápal, Jasonova matka se snažila Alexandru odvést pryč, načež všemu zavládl šílený chaos. A do toho odněkud přiběhl Jason a viděl – viděl „TO“, to podivné stvoření bez tváře. Pro všechny stále před krámkem stará Číňanka, pro Jasona děsivý démon.

Domů se Alexandra vrátila jen díky Jasonovi, který to nevydržel a hned se ptal „To byl on, ten démon, ten co přišel s tebou ze skal? Já ho totiž taky viděl, tam u Li-JU“ Alexandra jen ztěžka kývla. „A proč je tady? A co s tím máš společného ty? A jak se toho dá zbavit?“ chrlil ze sebe Jason. Alexandra se natáhla pro skicák a tužku a za chvilku mu podala novou kresbu. Byly na ní zase „Červené skály“, kruhový otvor, úplněk, démon a něco jako kříž. Jason tomu zprvu vůbec nerozuměl, příliš se to podobalo první kresbě. Po chvilce však vykřikl „Už to mám! Toho démona se dá zbavit – stačí, když se vrátí stejnou cestou, za úplňku a už nikdy nebude moct projít zpět sem k nám. A taky se mu musí nějak zahradit cesta, nebo čím jste sem přišli.“ A Alexandra několikrát významně zakývala hlavou. Nezbývalo, než zjistit, kdy bude příští úplněk. Shodou okolností to vycházelo na noc, kdy se v Boulderu odehrávalo každoroční Shakespearovské představení v amfiteátru uprostřed „Červených skal“. Jason si byl jist, že tohle představení si nenechá ujít ani Li-Ju. Nezbývalo, než se na onu nic pečlivě připravit. A především bylo nutné nějak Li-Ju nalákat hlouběji do skal – jediným lákadlem nebyl nikdo jiný, než Alexandra, kterou to celé evidentně děsilo, ale jiné řešení neexistovalo.


Čekání na osudnou noc bylo nekonečné. A jednou to bylo tu! Jason byl příšerně nervózní, ale nechtěl nic přenášet na Alexandru, která byla neuvěřitelně bledá. Vzal ji tedy za ruku a tak, napůl zavěšení jeden do druhého dorazili do amfiteátru, kde už to vřelo lidmi jako v kotli. Jason a Alexandra se usadili co nejblíže východu a vyčkávali. Li-Ju dorazila s mírným zpožděním a posadila se do řady před nimi. Pár minut poté začalo představení. Jason a Alexandra stále čekali. Jednat začali až o hlavní přestávce. Alexandra sebrala všechny své síly a vydala se za Li-Ju s omluvou za incident před obchodem. Li-Ju vůbec nechápala, co se jí ta zmatená dívka snaží sdělit, přesto Alexandru následovala až do míst, kde byla téměř úplná tma. Jediné světlo vydával obří úplněk nad skalami. Poté se vedle Alexandry objevil Jason a oba současně třikrát vyslovili démonovo jméno. Li-Ju se již pokoušela odejít, když to něco zapraskalo a před vyděšenou dvojicí stálo „TO“ - odporné pokroucené nelidské stvoření, které bylo v mžiku nasáto do nitra skal. Alexandra a Jason zaházeli otvor, který po stvůře zbyl ve skále, a upalovali zpět do amfiteátru. Tam se mezi tím donesla zpráva o smrti stařičké Li-Ju, prý u ní večer proběhl náhlý těžký srdeční záchvat a ona tiše odešla kdesi vzadu ve svém milovaném krámku. Našli až náhodní zákazníci, kteří do krámu vešli omylem asi před hodinou. Jason a Alexandra se na sebe významně podívali, neboť věděli své.

A co bylo dál? Výroční představení se dohrálo – prý na počest Li-Ju, která si tuhle slávu vždycky dopřála. A co se stalo s Alexandrou? Ta už v Boulderu zůstala a časem přijala i příjmení Clark.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?