MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"Boj o ARGOS"

Publikováno 19.02.2016 v 22:15 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 70x

...Science - Fiction



Tento příběh začal daleko, nebo spíše hluboko v temném vesmíru na plovoucí výzkumné stanici SKION, daleko od domovské planety Quazzar jejích dočasných obyvatel. Pravidelné hlídky se čím dál častěji vracely se znepokojivými zprávami o maličké planetce jménem ARGOS. Toto úchvatné místo bylo jakousi poslední „Rajskou zahradou“, čistým panenským rájem spousty bizarních živočichů. A této směsici jednoznačně vévodil jeden jediný druh zvaný DAMARI, tvor připomínající něco mezi obří velrybou a kapustňákem. Tito mírumilovní tvorové obývali místní moře a oceány. A bylo skutečným požitkem sledovat jejich poklidné životy pěkně z výšky turistického letounu. A ještě větším zážitkem byly vědecké výpravy na některou z ohromných stolových hor. Jenomže tohle všechno vzalo náhle za své objevem nečekaného nerostného bohatství. A na planetku „zaútočil“ bezohledný těžařský gigant RODROCK, který začal tento ostrůvek čistoty drasticky vysušovat. Zpočátku nebylo jasné, jak toto drancování probíhá, pravidelné hlídky Skionu velice brzo odhalily složitou síť podzemních chodeb. Později byla přímo na Argosu vybudována tajná pozorovatelna, na které se střídaly tajné hlídky.



Prozatím se podařilo vypátrat hlavní vchod do podzemí a v zápětí byla zahájena fáze mapování spletitého podzemí. V současnosti jsou hotové téměř dvě třetiny plánu. Proto bylo možné zahájit třetí fázi záchrany planetky, i když není jisté kolik Damariů a jiných tvorů vysoušení vlastně přešilo. Spousta byla totiž uvězněna v bahně, na jehož povrchu se začínala vytvářet neprodyšná krusta. A tohle brnění měli rozrazit dva mladí výzkumníci Tann a Katryona. Jejich záchranná mise se v momentě, kdy byli „Pověřeni“ stala pro Argos poslední nadějí.




Samotný výsadek proběhl klidně a přesně podle plánu. Hlídková loď ještě jednou zakroužila nad zpustošenou krajinou a zmizela v dáli. Na místě zůstat nemohla, aby neprozradila výzkumníky. A tak se ti dva museli na pozorovatelnu dopravit vlastními silami, což nebylo nic jednoduchého. V bezpečnostních skafandrech to byla věru drsná cesta. Obě postavičky se pohybovaly dost pomalu a úplně nejnáročnější se ukázal průchod tunely ve skalách. „To se dřív uvaříme“ bručel Tann. „Neuvaříme, už je to jen kousek“ uklidňovala ho Katryona. Poslední úsek cesty se jim protáhl téměř na tři hodiny. Pak už stačilo jen detekovat umístění pozorovatelny, která se nacházela na protější skále, na malé plošince pěkně zamaskovaná nejnovější technologií.

Po vstupu Tann maskování znovu zapojil. Poté mohli konečně shodit skafandry, doplnit tekutiny, dát si nějaké to jídlo a konečně uvést pozorovatelnu v činnost. Katryoně se z počátku nelíbily hodnoty v zásobárně, po nějaké době však usoudila, že vše je v normě a není důvod se znepokojovat. Ani Tann se o zásoby příliš nezajímal a raději zkoumal okolí pomocí speciálního periskopu. „Nic, nic absolutně nic tu není“ zavrčel po chvíli. „Počkej, až padne tma, pak se to tady teprve rozjede“ vysvětlila mu Katryona. Venku zatím dál pražilo slunce a nemilosrdně vysávalo život z bývalého ráje.



S přibývající tmou se naše dvojice začala pozvolna připravovat na svoji první noční výpravu. Výpravu do neznámých hlubin planety Argos. „To se zase musí soukat do těch šíleností?“ bručel Tann, který si stále ještě nezvykl na stísněné prostory pozorovatelny. „Jiná možnost neexistuje a tam dolu musíme“ uklidňovala ho opět Katryona. „To mi nemusíš říkat, jen bych přivítal celý plán včetně té šílené mašiny!“ odpověděl již poněkud klidněji Tann. „Ten stroj musíme najít sami. Tam dole něco určitě je, něco co totálně změnilo chod této planety“ vysvětlovala dál Katryona. Ale to už byla venku dostatečná temnota, proto se neprodleně nasoukali do skafandrů a vyrazili.




Cesta mezi skalisky jim šla po tmě až překvapivě rychle. Dole u úpatí skaliska však začali poněkud tápat a Tann začínal být velice nervózní. „A co teď? Jestli použijeme naváděcí lasery, bude nás vidět až na Skion“ mudroval. „Toho bych se nebála, ty skály okolo by měly tvořit dostatečný štít“ zašeptala Katryona a ukázala kamsi do temnoty. „Měli bychom jí tudy“ dodala. „Kudy, tudy?“ zlobil se Tann. „Všude je jen děsná tma“ řekl ještě. „Laskavě se přestaň chovat jako malej a poď!“ zavelela Katryona. Odvážně se tedy pustili dál do temnoty. Cestu jim ukazoval tenoučký paprsek laserového naváděče




Po nějakou dobu je parsek vedl stále rovně čím dál tím víc do tmy, když tu se náhle prudce zlomil. „Jsme tu, tady by měl být vstup do podzemí, který našly předchozí Skionské hlídky“ vydechla zhluboka Katryona. „Tak na co čekáme, jde se dovnitř“ ozval se rázně Tann. „Tak si rozsviť!“ zasmála se Katryona, načež oba vkročili do prvního příkrého tunelu. Pod nohami jim skřípaly stovky kamenných schůdků a výstupků, které zde vytvořila vodní síla. Voda tu však nikde nebyla, jen prach a úlomky skály. Šli mlčky, jen občas se přidrželi stěn nebo jeden druhému pomohl při sestupu. A pak ten tunel náhle končil a byla tu téměř rovná zem. Tann se rozhlížel kolem „Musíme doleva“ řekl se po chvilce. V zápětí to potvrdil i laser, proto pokračovali daným směrem.

Šli váhavě a velmi pomalu, protože další část podzemí nebyla zcela zmapovaná. „Musíme se držet stále vlevo“ promluvila náhle Katryona. Udržovali tedy tento směr, po nějaké chvíli se Tann zastavili „Mám dojem, že chodíme pořád dokola“ řekl s jistou nejistotou v hlase. „Taky začínám mít ten dojem“ souhlasila s ním Katryona. Ve stejný okamžik s sebou podivně trhla a vykřikla „Stůj, ani se nehni!“ Tann v tu chvíli vůbec nic nechápal. Katryona mu lehce poklepala na pravou ruku „Teď se pomalu otoč“ zašeptala téměř neslyšně. Zmatený Tann ještě okamžik zaváhal, poté se začal pozvolna otáčet. Přímo před sebou spatřil osvětlený otvor ve skále a okamžitě se hrnul dovnitř. Katryona ho však zadržela slovy „Blázníš! Tam to bude přísně střežený“ Tann se zarazil „To máš sice pravdu, ale my tam dovnitř musíme!“ A tehdy ho napadlo použít zařízení, kterým maskovali pozorovatelnu. Fungovalo bezchybně, což jim umožnilo krátký průzkum strojovny.



Vysoušecí mašina byla obrovský, na první pohled až příliš složitý stroj. To však Karyonu neodradilo. Okamžitě si vše začala dokumentovat, skenovat a propočítávat. Tann mezitím sbíral data o místnosti samotné a také o části podzemí, kterou právě prošli. Z pracovního zaujetí je vytrhl až zvláštní pisklavý zvuk. „Rychle Katy, balíme“ volal Tann. Téměř celou cestu na povrch běželi sotva jim stačil vlastní dech a zásoby kyslíku ve skafandrech. „Honem Katy, už se rozednívá!“ popoháněl Tann svoji společnici, které evidentně docházely síly, takže poslední úsek k pozorovatelně lezla po čtyřech



Očekávaná úleva se však nedostavila ani po odložení skafandrů. S pozorovatelnou bylo něco v nepořádku, něco hodně závažného. Tann začal okamžitě všechno prohlížet a kontrolovat. „Tak to je konec!“ zařval najednou. Katryona se prudce otočila „Co se stalo?!“ zeptala se. „Co, někdo to tady objevil, chápeš, ty parchanti tam dole o nás celou dobu věděli a zničili nám centrálu!“ křičel dál Tann. „Ty myslíš, že nás odhalili ti těžaři z Rodrocku?“ stále nechápala Katryona. „Já si nic nemyslím, já to vím docela jistě“ zafuněl Tann. „A je to poškození vážné“ zeptala se Katryona poněkud opatrně. „Přímo kritické!“ zabručel odpověď Tann. „Generátor je natolik poškozený, že není schopen udržet tuhle stanici v chodu a zároveň dobít skafandry.“ Začal konečně vysvětlovat Tann. „Tomu rozumím, ale my musíme ještě jednou tam dolů, zničit tu pekelnou mašinu. Proto se ptám, na jak dlouho si schopen udržet ten generál v chodu?“ vyptávala se Katryona, z čehož bylo jasné, že v její hlavě se zrodil záchranný plán.

Maximálně čtyři jednotky“ zněla strohá odpověď. „Tak to nám úplně postačí k nabití skafandrů na, a když spojíme síly, zbude dost času na rozplánování náloží“ přednesla svůj nápad. „To možná šlo, ale jak se pak dostaneme zpátky? Jen cesta sem nahoru nám trvala skoro tři hodiny? A venku už je zase výheň“ strachoval se Tann. „S tím pochopitelně počítám.“ Nedala se vyvézt z míry Katryona. „Na cestu zpět nám musí stačit dvě jednotky a alespoň třetina kapacity skafandrů.“ Řekla a znělo velice vážně.

Poté se pustili do přípravy náloží. Čas se však neúprosně krátil a bezpečnostní snímač pozorovatelny se ohlásil dřív, než čekali. „Teď už není cesta zpět“ vzdychla Katryona. „Ale skafandry ještě nejsou ani na tý polovině“ úpěl Tann. „Jiná možnost není, teď nebo nikdy!“ zněla smutná odpověď. Naposledy si tedy oblékli skafandry a zamířili do podzemí.



Tentokrát šli o poznání rychleji a do pozemní strojovny dorazili na čas. Chvatně rozmístili nálože a Katryona nastavila časovač. V té samé vteřině se znovu ozval ten protivný pískok a Tann táhl Katryonu pryč. „Neblázni, vydejcháš si všechen kyslík“ bránila se Katryona. „Tak ať!“ procedil Tann vztekle mezi zuby. „Ale tebe do luftu vyletět nenechám“ dodal ještě. Na povrch se vydrápali zcela vyčerpaní. „Vstávej Katy, musíme dál“ prosil zoufale Tann, ale Katryona nereagoval. Pohnula se, až když ji Tann udeřil do přilby. „No tak, prober se přece! Ještě máme čas!“volal. Katryona se prudce posadila a zamžourala na displej mikropočítače svého skafandru. „Čas máme tak na odpálení náloží, utéct už není kam ani jak“ řekla tiše. „Ale no tak, Katy, ty přeci nikdy nic nevzdáváš!“ prosil ji zoufalá Tann.



Jak oba zmobilizovali poslední síly, netušil ani jeden z nich, ale nějakým zázrakem se jim podařilo spojovací tunely proběhnout neuvěřitelně rychle, ale když se Katryona znovu podívala na data, v její tváři se zračilo zděšení. „To je konec, došla šťáva, během tří čtvrtin jednotek je po nás. Tak to alespoň odpálím“ řekla vyčerpaně. „Jestli je to vážně konec, tak to zmáčkni“ pravil až nezvykle klidně Tann. Pak jen slabounce píplo a kdesi v dáli zaduněla ohlušující exploze a jakoby odnikud se začaly valit obrovské vlny. Tann celou dobu svíral Katryonu v náručí a jeho oči hleděly přímo do jejích očí. Ještě než přišla ta největší vlna , setkala se i jejich ústa – tam, na lesklé hranici přileb. A pak vše opět zaplavil oceán…




Jako první se probudil Tann. Nějakou dobu jen zíral kolem sebe, než si uvědomil, že je ve své kajutě na Skionu. Radostí vyskočil tak rychle až se mu zatočila hlava a musel se posadit. V té stejné chvíli se otevřely dveře a vešel lékař. „Koukám, že už je vám lépe“ usmál se. „A myslíte, že byste zvládl malou návštěvu?“ zeptal se opatrně. Tannovi bylo v tu chvíli všechno jedno, přesto lehce kývl hlavou. V zápětí se celý rozzářil štěstím – ve dveřích stála Katryona !


Okamžitě si padli do náruče. „Jak to, že žiješ? A jak to, že jsme tady a zachránili jsme Argos?“ šeptal jí do ucha. „Ty si vážně nic nepamatuješ?“ řekla překvapeně Katryona.



„Tak se pěkně usaď a já ti to budu vyprávět“




Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?