"BOUŘE"

Nastalo září, a na místní škole odstartoval další školní rok. Pro třídu 9. A to byl rok poslední, o to větší byla počáteční nervozita a neklid. Chaos a dohady nakonec vystřídala obrovská radost nad příchodem třídního učitele Dominika Rádla. Učil biologii a výtvarku a byl to nepochybně nejoblíbenější učitel na škole, o kterého se prala každá třída. Čím si tento nepříliš vysoký, hubený vousáč s narezlými vlasy tuto neobvyklou pozornost zasloužil, nedokázal nikdo přesně popsat, snad to bylo jeho jedinečné charisma a schopnost učit a naučit. Prostě tu byl takový nekorunovaným králem, i když on sám to tak vůbec neviděl a vždy vystupoval velice lidsky a skromně. A teď byl třídním posledního ročníku bláznivých puberťáků.

A ještě jedna věc se změnila – dorazila nová žákyně s neobvyklým jménem Hedvika Chykalovská. Byla to drobná dívka křehkého vzezření. Měla delší světlé vlasy a velké tmavohnědé oči – takové ty „smutně medové“ . Plaše se rozhlížela po třídě, poté se krátce představila a posadila se do lavice vedle Marie Pondělíčkové, která byla jejím jasným opakem – vysoká hřmotná osoba, dlouhé černé vlasy a jasné modré oči. Ty dvě se na sebe podívaly, pak se usmály a bylo jasné, že si budou rozumět. To byla dobrá zpráva, poslední na dlouhou dobu. Od té chvíle přicházely jen špatné zprávy a útoky.

Nové děvče si ve třídě pozvolna zvykalo, jediné co Hedvika nikdy nikomu neprozradila, byl důvod jejího přestupu na tuto školu. Nevěděla to ani Marie, ale ta se na to ani neptala. Ostatní však slídil daleko víc a dost bezohledně. Nejhorší přístup měli dva nejstarší spolužáci, dvě osoby s jednou nohou v kriminále, bezohledné a bezcitné osoby, kterým se každý raději klidil z cesty. Jeden byl pomenší obtloustlý blonďák, synáček bohatého tatíčka jménem Vincenc Volí. Druhý byl vysoký, černovlasý věčně neupravený vesnický frajírek Bruno Dekr, který si hrál na velkého šéfa. Přitom měl sám vlastních mindráků víc než dost.

Hedvika se bránila, seč to šlo, občas zasáhla i Marie, ale všechno bylo zbytečné. Ti dva útoky jen stupňovali. Od urážek a trapných narážek přešli k útokům fyzickým. A s tím už nechtěla mít nic společného ani Marie, která se několikrát pokoušela celou věc oznámit třídnímu Rádlovi, ale setkala se jen s bezradností. Rádl vždycky řekl jen „Slibuji, že to předám, víš, víc udělat nemohu, mám svázané ruce“. Nikdy se bohužel nepotvrdilo, že tak učinil a tak Hedvika trpěla dál. Naštěstí postupem času nějak otupěli i její tyrani. Prostě to skutečně vypadalo, že definitivně ztratili zájem.

A čas plynul, přišla zima a napadlo nezvykle velké množství sněhu, čeho využil učitel Rádl a vyprosil pro třídu lyžařský výlet na Šumavě. A tak se celá třída ocitla ve vísce s lákavým jménem Sladká. Bylo tu přenádherně, počasí přálo a tak se hned vyrazilo na zasněžené svahy, kde všechny překvapil Hedvičin suverénní styl. Hedvika byla konečně šťastná a zcela ignorovala přítomnost Volíka a Dekra, kteří se opět vyhnuli trestu. Vše probíhalo v klidu a s nadšením, ale jen do té doby, než se vyrazilo na velký běžkařský výlet na Modravu.

Cesta tam proběhla hladce, i když se pár holek pokoušelo takzvaně „ulejt“, do cíle dorazili všichni, sice trochu skuhrali, ale dobré jídlo všechno napravilo. Ještě ani nedojedli, když si k nim přisedl majitel hostince Modrava, pan Čejka. „Nechci vás děsit, ale měli byste co nejrychleji vyrazit k domovu, něco se sem žene. Něco zatraceně velkýho“ pravil vážně. Všichni se podívali z oka, venku jasně zářilo slunce a obloha byla modrá jako šmolka. „Pane Čejka, vy si děláte legraci. Jen se podívejte ven, tam žádná chumelenice nebude“ smál se tehdy učitel Rádl.“Já bych si z toho tedy legraci rozhodně nedělal“ zabručel ještě správce a odešel zpět do kuchyně.

Ta poslední věta učitele přece jenom přesvědčila a začal své žáky popohánět. Příliš ochotně se nezvedali, ale odjet se muselo. Odjížděli pomalu, po skupinkách, takže do Sladké dojížděli až za tmy a hustého sněžení. Bezprostředně po příjezdu padla na všechny silná únava, takže zapadli do pokojů a nějakou dobu chalupu opanoval naprostý klid. Slyšet bylo jen hučení větru – bouře stále zesilovala.

Kolem půl deváté někdo rázně zaklepal na dveře učitelova pokoje. Byla to Marie „Pane učiteli, tři chybí!!!“ vychrlila na Rádla překotně. „Kdo, co chybí? Jací tři?“ nechápavě jí odpověděl učitel. „Tři žáci, není tu Hedvika, Volík a Dekr !!!“ chrlila dál Marie. „Ale, no tak Máňo, co si to vymýšlíš, sám jsem všechny počítal a nechyběl nikdo“ snažil se jí uklidnit učitel. „Ale já nelžu, Hedvika tu není a ty dva sviňáci taky ne. A zrovna včera večer mi řekla, proč přešla k nám. Kvůli stejnejm parchantům jako jsou Volík a Dekr, bohužel tady narazila na další a zase s tím nikdo nic nedělal. A já se o ní moc bojím, opravdu moc“ naříkala Marie.

Teprve tehdy to učiteli Rádlovi došlo „Jsem já to, ale vůl!“ vykřikl a vyběhl z pokoje. Marie běžela hned za ním. Hned se volala horská služba a rozběhlo se pátrání, do kterého se zapojil snad každý, kdo měl zdravé ruce a nohy. Po nějaké době chtěli záchranáři pátrání definitivně odvolat, naštěstí zasáhl učitel Rádl „Nic se ukončovat nebude!“ nařizoval. Pokračovalo se tedy dál, i když bouře stále řádila plnou.

Mezitím se kdesi nedaleko se seníku u krmelce skrývaly tři osoby. Ta nejdrobnější z nich ležela na seně, ruce i nohy sepnuté popruhy na svazování lyží a dvě vyšší osoby stály nad ní a prapodivně se ušklíbaly. „Tak co Chykalovská, dáš nebo nedáš?!“ zavrčel Dekr. „Co se jí ptáš, dát musí, jinak si to vodsere!“ řekl ostře Volík. Hedivka jen ležela, oči zavřené. A zrovna v tu chvíli bouře dosáhla vrcholu, ozvala se rána, praskot – na seník se zřítil vzrostlý strom a oddělil Hedviku od tyranů. Ta toho využila a stále ještě svázaná vyskočila do vánice. A pak tou bílou tmou poskakovala dál, co jí pouta dovolila. Pohybovala se velmi obtížně, neustále někam padala, až nakonec zapadla do závěje až krk. A hlavou jí problesklo „Tak mě přece jen dostali“, vzápětí uctila, jak jí cosi táhne vzhůru. Ve strachu, že se vrátili ti dva, se začala zuřivě bránit. Její zoufalé úsilí zastavil až chlácholivý hlas milovaného učitele „Uklidni se Hedviko,to jsem já, už jsi v bezpečí“ Hedvika s posledních sil vzhlédla a spatřila vyčerpanou tvář milovaného učitele a nezaměnitelné „medové oči“ plné slz.

Do chaty se Hedvika dostala nezraněná a chvíli po ní přivedli i oba tyrany, které nechal učitel Rádl zavřít do samostatných místností. Poté se vrátil k Hedvice. Upřímně ji objal, sklopil hlavu a jen těžko hledal slova omluvy „Může mi to odpustit, Heduš, měl sem být tvrdší od začátku“ Hedvika se konečně usmála „Vy za nic nemůžete, pane učiteli, to ti tam nahoře to nechtěli řešit, vy jste se alespoň pokusil“ a dojatý učitel ji znovu objal.

Po návratu do školy se věci daly konečně do pohybu. Oba tyrani přišli o své výhody a k velkému překvapení vše zúčastněných skončili v pasťáku. A to všechno díky nezlomné vůli jediného člověka – učitele Dominika Rádla.

Ne vždy je taková situace řešena, ne vždy je šikana zachycena v zárodku, ne vždy je oběti uvěřeno, že je skutečně týrána. Proto tímto, jako člověk, který si tímto peklem prošel, apeluji na všechny slušné lidi, aby nebyli v podobných situacích lhostejní a nebáli se pomoci, i když boj se šikanou je stále nesmírně těžký a vítězství daleko. Kvůli několika zrůdám nesmí nikdo trpět nebo dokonce i umírat!

PROTO SE NENECHTE TYRANIZOVAT A NEDOVOLTE JINÝM, ABY TYRANIZOVALI  DRUHÉ!!!