"Byla téměř půlnoc"

Byla téměř půlnoc, když ticho malého bytu kdesi v Minneapolis přehlušilo chraplavé drnčení zvonku a historička Jennifer Malcolmová, která do té doby spokojeně vyspávala stočená na pohovce v malém obýváku, leknutím spadla na zem „Kdo to k sakru otravuje takle pozdě?“ mručí si pro sebe a mne si naraženou hlavu. A zvonek nesmlouvavě chroptí dál „No jo, vždyť už jdu tak se nezblázněte, ať jste kdokoliv“ zvolala směrem k domovním dveřím. K jejímu překvapení stál za dveřmi její kolega z institutu George – jediný host, který chyběl na včerejší rozlučkové párty u Luisy Donnovenové, která dala jednoho jediného sólokapra a hned se stěhuje do New Yorku, protože po ní sáhlo vydavatelství jednoho prestižního časopisu, takže jí všichni gratulovali a předváděli se před ní, až to bylo trapné. Ale nejtrapněji si tam připadala Jennifer samotná, když musela celý večer snášet rádoby vtipné narážky na její rozchod z Jerremym – nenašel se snad jediný člověk, který by si do ní alespoň trošičku nerýpl a teď tu stojí George jako dřevěný panák „A asi si taky přišel rejpnout“ pomyslela si Jennifer. Tok jejích myšlenek však přerušilo georgovo rázné „Haló já sem pořád tady!“ Urychleně se vzpamatovala a vtáhla George do bytu „Promiň, ještě jsem se neprobrala“ George se jen usmál a spokojeně se usadil na pohovku.

„Dáš si něco k jídlu nebo pití?“ ozvala se Jennifer z kuchyně. „No, pokud by se tu někde našla kapka rajčatové šťávy tak nepohrdnu“ hlásil George. Jennifer překvapením vystrčila hlavu z kuchyňky „Proboha jak můžeš pít tenhle hnus, ale mám tu někde možná ještě zbytek tak chvíli vydrž, hned to přinesu a vůbec co tě přivádí sem ke mně takhle pozdě v noci?“ „Ále, přišel jsem se omluvit, že jsem včera nedorazil, protože mě fotřík nečekaně odchytnul kvůli opravě střechy v loděnici, ale už je všechno hotovo takže jsem ti zejtra plně k dispozici na tu tvoji slavnou přednášku.“ „A to jsi mi přišel říct teď o půlnoci?“ nepřestávala se divit Jennifer pokládajíc na stolek sklenici s rajčatovým džusem. „Tak se nezlob, no“ chlácholil ji a náhle se úplně změnil a začal se chovat nezvykle přítulně „A kdepak máš Elisabeth, kdepak je naše krásná paní bytná“ šveholil přeslazeně. „Ta je už přes týden někde v Coloradu, řeší tam problémy s tou jejich oslí farmou nebo co“ vykoktala ze sebe Jennifer, kterou narážka na její letitou kamarádku, která jí po onom nešťastném rozchodu jako jediná poskytla nejen psychickou oporu, ale především střechu hlavou, zcela vyvedla z míry a už vůbec nechápala, proč jí nazval „krásnou a naší“, když ji nikdy ani pořádně nepozdravil. A georgovo chování se měnilo dál – mužův obličej byl stále bledší a bledší a jeho oči se rozzářily podivným červeným světlem, pak uchopil Jennifer za ramena a přiblížil svá ústa na dosah jejích – poslední co Jennifer zahlédla, byl obrys dvou dlouhých bílých tesáků, které se jí zahryzly do šíje…

Po chvilce vše zmizelo v mlze a někdo s ní začal urputně cloumat a křičet „Koukej vstávat Jenny, je skoro jedenáct hodin, hni s sebou, ať neprošvihneš tu přednášku“ Byla to Elisabeth – překvapená Jennifer se celá zpocená posadila na posteli „Co se děje, ty už si se vrátila?“ drmolila zmateně. „Ale, já nikam nejela – sama jsem ti říkala, že se to vyřídilo na dálku“ A to už se Jennifer úplně probrala „Jéžiš promiň Beth, já sem úplně mimo – zdál se mi totiž takovej šílenej sen o Georgovi“ chrlila ze sebe překotně, zatímco co hledala vhodné oblečení a zároveň cpala materiály na přednášku do velké kabely.

Jedna kniha jí přitom spadla na zem, Elisabeth jí pomalu zvedla a přeběhla očima její název „Charakteristiky upírů a vampirismus aneb žijí mezi námi?“ „No jo, zase upíři, že se na to nevykašleš, pak máš akorát hnusný sny a stejnak jsou jen báchorky na strašení malejch dětí“ „Laskavě se mi v tom nehrab, pospíchám“ ozvalo se z koupelny, odkud se vyhrnula Jennifer s kusem croissantu v jedné a hřebem v druhé ruce. „A uhni, musím se ještě učesat“ cpala se k velkému zrcadlu hned vedle hlavních dveří, když v tom se za ní ozval pronikavý výkřik „Jenny, Jenny!!!“

Otočila se a s děsem v očích sledovala, jak se její odraz v zrcadle pozvolna vytrácí – poslední co se před ní mihlo, byly dvě drobné červené ranky na její bledé šíji…