MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

ČÁST 1. : "Ukradená tvář“

Publikováno 07.04.2015 v 19:42 v kategorii Povídkový román "Ukradená tvář", přečteno: 197x

něco tajemného ze zámku...


Je příjemný jarní den a parta archeologů, historiků a restaurátorů pod vedením profesora Evžena Kamberského pokračuje v revizních a výzkumných pracích v expozici zámku Toskánský dvůr na okraji městečka Stará Lhota. Všichni kmitají a činí se až nezvykle rychle, protože nová sezóna je už na spadnutí a místní kastelán Čeněk Eliáš začíná být nervózní a neustále něco opravuje, upravuje a všechny okolo nabádá k nejvyšší opatrnosti „Prosím vás, jen opatrně jinak mě šéf zničí“ prosí úpěnlivě každou osobu, kterou potká. Jeho nadřízený a ředitel zámku Marek Nergl je totiž neuvěřitelný perfekcionista a až přehnaně dbá na sebemenší detail a i ta nejmenší chybička ho dokáže totálně rozhodit. Skupinu odborníků pozval především za účelem průzkumu zámeckých sklepů, které nebyly doposud prozkoumány a vzhledem množství různých nálezů v městečku i jeho okolí bylo možné očekávat něco podobného i v zámeckém podzemí.


Téhož dne večer měli naši odborníci velkou poradu celého týmu. „Takže vážení, vzhledem k náročnosti výkopových prací ve sklepení bude nutná nejen podrobná fotodokumentace, ale zapojíme i kamery a pravidelné noční hlídky“ důležitě oznámil profesor. „A jejda, Evža už zase perlí“ ozvalo se vzápětí z davu. „Copak, pane Olivere, máte snad nějaké připomínky?“ „Ano, při vší úctě, vzhledem k tomu, že je tento zámek chráněn tím nejmodernějším systémem, považuji vaše opatření za zbytečná, pane profesore“promluvil znovu mladý muž stojící u okna. „Pane Olivere, já vaše argumenty chápu, ale jmenovaná opatření jsou bohužel nezbytná a především se jedná o přímé požadavky ředitele zámku, proto vás žádám o shovívavost a spolupráci při rozlosování služeb“ rázně mu odpověděl profesor. Odpovědí mu bylo nespokojené mručení celého týmu, ale k losování stejně došlo.

První vylosované jméno znělo „Kateřina Čermáková“. Mladá archeoložka to naštvaně komentovala poznámkou „To mám za to, že jsem místní“. Ještě větším překvapením bylo však druhé jméno „A heleďme se, koukejme se, koho pak tu máme“ pochechtával se profesor „Pan Richard Oliver“. A Richard zuřil, ale snažil se nedat to na sobě znát – uklidnil ho až pohled na svoji kolegyni Kateřinu, která na něj spiklenecky mrkla. A pak už se začala celá spolčenost pozvolna rozcházet. „Tak si to tady pěkně užijte“ zahalekal na ně ještě historik Michal s úsměškem na rtech – nebylo totiž žádným tajenstvím, že Kateřina a Richard již nějakou dobu tvořili pár.

Když se všichni vytratili a naše dvojice osaměla, Richard se najednou celý proměnil a jako mlsný kocour se začal lísat ke Kateřině „Tak co budeme dělat“ vrněl. „No, neblázni, Ríšo, musíme nafotit ten pitomej sklep a pustit kamery“ rázně ho dorazila Kateřina. A tak se šlo do sklepa. „Co to tady tak příšerně páchne a jak to, že se tady svítí“ divil se Richard. „ To bude nejspíš ten dvě stě let starej petrolej, kterej sme tu našli a světla svítí, protože je někdo prostě zapomněl zhasnout.“ horečně vysvětlovala Kateřina a rychle zapínala kamery a snažila se nafotit, co se dalo. Richard seděl na schodišti a popoháněl ji slovy „Tak dělej rychle, v tom smradu se nedá vydržet.“ „Vždyť dělám, co můžu“ funěla Kateřina. Nakonec ještě nastavila kamery na noční vidění, sbalila stativ a mohlo se jít. Ale v okamžiku, kdy už měla ruku na vypínači, něco jí přimělo se ohlédnout, a přesně v tu samou chvíli zahlédla v nejzazším rohu místnosti, jak se tam cosi malého bílého vine a překrucuje. „Copak, děje se něco“ zatahal ji za ruku Richard.“Ne, nic, všechno je v pořádku“ řekla rychle Kateřina a zhasla světlo.


Hlavní stanoviště pro tuto noc byla místnost pro kastelána u vstupu do zámku, tady byly umístěny speciální pozorovací monitory, ale Richarda zajímala jen a pouze Kateřina, která na něj najednou zaječela „Říšo, okamžitě se přestaň chovat jako nadržený čuně“, ale Richard se vůbec nelekl – naopak ještě vystupňoval svoje snažení „Ale, no tak, Kačí, copak ty nechceš?“ šeptal „Ale jó, jenom bych přivítala trochu civilizovanější formu“ zakňourala Kateřina. „A to je jako co?“ šklebil se Richard. „Víš co, kašli na to“ vyhrkla náhle Kateřina a začala odhazovat svršky, Richard se ihned přidal a co následovalo netřeba dál popisovat. Bohužel ti dva ve víru vášní zcela opomněli sledovat monitory a to byla velká chyba.


Ráno je totiž vzbudil rozzuřený profesor „Co to má znamenat, všechno ve sklepě je na kusy a oni se tady povalují v posteli jako lordi.“ Křičel. „To je pro vás tak těžké pár hodin sledovat dva monitory“ zuřil dál. Kateřina ani Richard chvíli nechápali, co se stalo, ale velice brzo zjistili, že výkop ve sklepení byl z velké části poničen. Všude byly kusy cihel a rozlitý petrolej. A naše dvojice dostala nekompromisní příkaz si noční hlídku zopakovat a to pod přímým dohledem samotného profesora.


A tak teď všichni tři dřepí u monitorů a snaží se hlídat a neusnout. Jako prvního přemohl spánek profesora, poté Kateřinu, pouze Richard odolal a dál zíral do obrazovky. Dlouho se nic nedělo, až kolem půlnoci zacloumal Richard Kateřinou „Nespi, něco se děje“ Rozespalá Kateřina chvíli nevěděla o co se jedná, až jí zrak konečně sklouzl na monitor a k jejímu překvapení spatřila vzadu v temnotě jasně bílé obrysy lidské ruky, pak se objevila ruka druhá a nakonec celá ženská figura. „Že by duch“ koktal Richard. „Copak ty ve svém věku věříš na duchy“ divila se Kateřina a rázně se pokusila vzbudit profesora, ale než se jí to podařilo, byla ta podivná figura pryč. A ani přímo ve sklepení se tu noc nenašlo nic neobvyklého ani strašidelného.

Jenomže od této události začalo v zámku podivných jevů přibývat a to i přes den. Největší šok zažila restaurátorka obrazů Eliška, která se věnovala opravám portrétu hraběnky Isabely Marii z Trapani. Jednoho rána, nalezla portrét bez očí – někdo je z plátna prostě vyřízl. A záhy na to se ve sklepení na jedné ze stěn objevila záhadná vlhká skvrna. A pro nic z toho nebylo logické vysvětlení.

Mezitím se na nepopulárních hlídkách vystřídal celý vědecký tým, ale nikdo už žádnou zvláštní noční událost nezaznamenal – než se na řadu opět dostali Richard s Kateřinou.

Ten večer seděli na schodišti ve sklepení, hleděli mlčky do tmy a nějak nebylo co říci, až se najednou zvedla Kateřina „ Tak dost, už mi mrzne zadek a hlavně už zas musím na WC“ zabručela „Když musíš, tak musíš“ zamumlal Richard „Tak klidně jdi a já tě doženu“ řekl ještě.

Když si Kateřina „vyřídila“ vše potřebné vracela se temnými chodbami zpět, když tu jí cosi jakoby blesklo do očí. Vydala se tedy za světlem - ke svému údivu před sebou spatřila drobnou ženskou postavu celou v bílém. Žena stála zády u portrétu hraběnky z Trapani a hleděla vzhůru přímo na něj. Kateřina udělala ještě pár kroků směrem k ženě, která se náhle prudce otočila, ukázala bledou uslzenou tvář a zmizela. Ve stejném okamžiku ucítila Kateřina na svém pravém rameni lehký dotyk lidské ruky a leknutím vykřikla.“Co řveš, to jsem já“ ozval se Richardův klidný hlas. „Byla tady, ta ženská ze sklepa, byla tady“ klepala se Kateřina. A Richard se jen usmál „To chce klid a nohy v teple“


Ale Kateřina se uklidnit odmítla a hned druhý den donutila celý tým k hromadné spolupráci a u profesora si vyvzdorovala zboření zdi s mokrou skvrnou. Profesor nebyl příliš nadšený, neboť se zatvrzele domníval, že jde o nosnou zeď a její zboření považoval za nesmysl, ale Kateřina trvala na svém a tak na probourání přece jen došlo. Když se konečně usadilo mračno zvířeného prachu, před překvapeným týmem se zjevila pokroucená, poškrábaná a z části polámaná lidská kostra. „Tak to vypadá, že nám tu někoho zazdili“ komentoval nečekaný nález Richard. Odpovědí mu byly jen nechápavé pohledy ostatních a naštvaný výraz profesora, který se náhle sklonil přímo ke kostře a něco odtamtud sebral. Byl to překrásný zlatý prsten s tyrkysovým kamenem. Kateřina mu ho okamžitě sebrala z ruky „Ale tohle už jsem někde viděla“ a rozběhla se nahoru do zámku a pak dál až k portrétu hraběnky z Trapani. „Ano, to je on“ ukazovala na hraběnčinu levou ruku. A skutečně – prsteny byly zcela totožné.


A pak následovala celá série průzkumný testů a zkoušek. Zkoumala se kostra i hraběnčin portrét a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. A o překvapení rozhodně nebyla nouze. Jako první byla učena kostra a to jako ženy ve věku sedmnáct až dvacet let a celkové stáří odpovídalo době, kdy byl zámek v držení rodu Trapaniů. Ještě překvapivěji dopadl rozbor portrétu hraběnky Isabely. „Jsou tam dvě tváře, jedna původní a přes ni byla dodatečně domalována další“ hlásila restaurátorka Eliška. A tak se do pátrání znovu zapojila Kateřina, která po celou dobu pečlivě prohledávala archivy a snažila se získat co nejvíce informací o rodu Trapaniů, především tedy o hraběnce Isabele. A mozaika se pomalu, ale jistě začala skládat dohromady.


A jednoho večera vtrhla rozjařená Kateřina k profesorovi do pracovny „Už to mám, jde tu o tvář, o ukradenou tvář“ halekala. Profesor jen zvedl hlavu „Vy neumíte zaklepat, kolegyně“ řekl přísně „A teď mi prosím pomalu a klidně vysvětlete, o čí tvář se jedná, vůbec vám totiž nerozumím“ dodal ještě. Kateřina se tedy posadila a začala vyprávět – vyprávět příběh mladičké Gizelle Bartoli, italské dívky, která se neočekávaně stala hraběnčinou osobní komornou. A nebylo to vůbec snadné, protože hraběnčiny manýry byly dosti drsné – mimo jiné mezi ně patřilo i pravidlo o pečlivě ukrývané tváři, která se jí změnila k nepoznání patrně následkem nějaké těžké nemoci. Právě proto bylo obtížné i zhotovení památečního portrétu a zde se hraběnka uchýlila k zákeřné lsti a nechala své nevzhledné rysy přemalovat něžným obličejíčkem své mladičké komorné, jejíž mlčení si vynutila drahým dárkem v podobě zlatého prstenu z Florencie, ale strach z prozrazení ji užíral tak, že sáhla k drsné středověké metodě a nechala nebohou Gizelle zaživa zazdít ve sklepení.Profesor příběh se zájmem vyslechl a nakonec bez vytáček svolil k důstojnému pohřbení ostatků Gizelle Bertoli na místním hřbitůvku.


A dál už se nedělo nic, „vědátoři“ dokončili svoji práci a definitivně opustili zámek. Snad jen kastelán Eliáš byl poněkud zaskočen, když v den zahájení sezóny poprvé otevřel sklep a kolem nohou se mu otřelo jakési malé bílé chmýří, které se neslo dál po schodišti a pak stoupalo nádvořím vzhůru a stále výš a výš až zcela zmizelo v oblacích.