ČÁST 2 : "GIZELLE"

Drobná asi devatenáctiletá černovláska stojí v obrovské zámecké vstupní hale a plaše se rozhlíží kolem sebe, z rozrušení jí vytrhl až nezvykle hluboký mužský hlas, který jí přivítal precizní Italštinou. „Dobré odpoledne Signorina Bertoli, vítám vás ve vašem novém působišti, mé jméno jest Lorenzo DiMaggio a vykonávám zde funkci hlavního správce a majordoma. A nyní mě račte následovat – hraběnka z Trapani vás již netrpělivě očekává v přijímacím salónku.“ Pravil poněkud strojeně ten vysoký prošedivělý pán. A tak Gizelle pomalu vykročila vzhůru po schodišti, srdce jí sice bušilo jako o závod a v hlavě se ji rojily myšlenky na hraběnku – moc toho o ní nevěděla, snad je to, že je vdova, protože krátce po svatbě ona i její novomanžel Ricardo onemocněli záhadnou chorobou. Hraběnka zázračně přežila, její manžel už takové štěstí neměl. No, a když uplynula příslušná doba od pohřbu, rozhodla se hraběnka změnit klima, a odcestovat do Čech svůj dědičný zámek ve Staré Lhotě, aby si tu doléčila stále ještě pocuchané nervy.

A to už došli ke vstupním dveřím do přijímacího salónku. Správce se uctivě uklonil a pravil „Posečkejte zde chviličku, než vás ohlásím“. Pak bylo chviličku ticho, pak zavrzaly dveře a Gizelle směla vstoupit. Přijímací salónek byla poměrně rozlehlá stroze zařízení místnost celá prozářená sluncem. A zcela vzadu ve výklenku u okna seděla hraběnka, otočená zády do místnosti. Gizelle zaváhala „No tak, má milá, pojďte přeci blíž, ať si vás mohu prohlédnout“ ozvala se náhle hraběnka, jejíž hlas zněl tak nějak podivně zastřeně. Gizelle tedy popošla pár kroků k oknu. Hraběnka se však ani nepohnula, jenom strojeně natáhla ruku směrem k dívce a nepatrně pohnula hlavou zahalenou v mléčně bílém závoji. „Vítejte“ řekla chladně a stejně chladně působilo i její podání ruky – Gizelle měla pocit, jako by na ní sáhla smrt. A tím byly veškeré přijímací formality u konce.

Poté byla Gizelle uvedena do svého pokoje, kde byla ponechána až do večeře, aby se trochu usadila. Po večeři si ji hraběnka zavolala, stála, byla tak prapodivně zahalena, do svých komnat a začala chrlit spousty příkazů a zákazů „Budete mi k dispozici kdykoliv na vás zazvoním, ale běda vám pokud vstoupíte bez vyzvání. Oblečení mi budete pouze připravovat, stejně tak večerní koupel – samotné oblékání si obstarám sama. Jinak je vám k dispozici celý zámek i zámecké zahrady. DiMagggio vám vše vysvětlí, v případě jakýchkoliv nejasností se prosím obracejte na něj či paní Ponzovou nebo pana Steinera - tyto osoby jsou zodpovědné za bezchybný chod zámku a budou vám kdykoliv k dispozici. A nyní vás ještě poprosím o přípravu koupele a pro dnešek vás propustím“. Gizella byla ze všech těch informací poněkud zaskočená, ale bez řečí vykonala, co ji bylo uloženo, uctivě se s hraběnkou rozloučila a odkráčela do svého pokoje. A bylo jí tak nějak úzko a těžko na duši.

Úzkost i tíha však zmizely hned druhý den, kdy se Gizelle seznámila s hlavní komornou paní Annou Ponzovou a také hlavním zámeckým zahradníkem panem Johanem Steinerem. A vůbec zámeckého služebnictvo tvořili samí báječní a milí lidé – Gizelle rázem pookřála a vůbec jí nevadilo, že ne každý z nich ovládá Italštinu. Naopak s velkým nadšením se začala učit česky. A také zcela propadla kouzlu zámeckých zahrad, kde dokázala trávit dlouhé hodiny v jakémsi sladkém polospánku. Ale jakmile zazvonil zvonek, jakoby v ní tohle všechno zemřelo, jakoby musela vstoupit do nějaké temné ledové jeskyně – tak ji připadala hraběnčina komnata, ale velmi rychle se naučila tento pocit setřást a své povinnosti vykonávala s naprostou samozřejmostí. A tak to mohl být – kdyby jednoho rána na jedné z cestiček zámeckého parku neobjevila párek pávů – mrtvých pávů. Ptáci byli doslova rozsápáni a služebnictvo se je snažilo co nejrychleji odklidit. I přes zjevný otřes neuniklo Gizelle, že se stalo něco mnohem víc, než útok divoké kočky a k tomu to šuškání všude kolem „To byla určitě zase ona, už jí to zase chytlo“, anebo „To nevěstí nic dobrého“ a tak podobně.

A Gizelle bylo hned jasné, že hovoří o hraběnce, ale protože jí to nedávalo smysl, dál tomu nevěnovala žádnou pozornost tedy až do doby, než uvědomila další podivnou věc – v celém zámku totiž nenašla jediné zrcadlo ba ani zrcátko. Pokoušela se vyptávat služebnictva, ale rozumné odpovědi se nedobrala – každý jen zabručel „No jo, to sou ty hraběnčiny manýry“. Ale Gizelle to nemohla pustit z hlavy a v hlubokém zamyšlení zapomněla na přísná pravidla a omylem vešla do hraběnčiny koupelny v době, kdy si madam dopřávala svoji dlouhou večerní koupel. A okamžitě následoval hraběnčin šílený výbuch zlosti „Co tady děláte! Vy si nepamatujete má nařízení!“ Pak následovala smršť jadrných italských nadávek a nakonec varování „Trest vás nemine“. Po tomto extempore se Gizelle sotva doplazila do svého pokoje, kde padla na postel a rozplakala se jako malé děcko, v hlavě stále děsivý obraz rozzuřené hraběnky a ještě něco, co si nedokázala znovu vybavit. Pláč ji brzo vyčerpal a Gizelle upadla do hlubokého spánku beze snů.

Druhý den byla hraběnka jako z cukrkandlu, jakoby se předchozího večera nic nestalo. Důvod byl prostý – měl dorazit italský portrétista Luigi Mario Antonelli a to za jediným účelem – měl vytvořit hraběnčin portrét do galerie Trapaniů. Mistr dorazil až k večeru v luxusním kočáru, s nikým nepromluvil ani slovo jen pár nezbytných zdvořilostí s hraběnkou. Poté si ještě objednal večeři na pokoj a zmizel. Hraběnka byla evidentně nadšená a ve všem nově příchozímu vyhověla.

Samotné práce na obraze započaly hned druhý den – z počátku vše probíhalo v klidu a míru, zámek se ponořil do obvyklé rutiny a vypadalo to, že vše je na dobré cestě. Jenomže nic netrvá věčně a tak i mistr Antonelli dospěl téměř ke konci své práce – zbývalo dokončit to nejdůležitější – obličej portrétované dámy, hraběnka si totiž usmyslela, že se její portrét bude tvořit jaksi obráceně – nejdřív tělo a pak teprve tvář. A tehdy se z místnosti, která sloužila jako mistrův ateliér, ozval šílený řev. Služebnictvo se sbíhalo ze všech stran a srocovalo se na chodbě a u dveří. A byla tu i Gizelle, která byla natlačena přímo na dveře a jak se dav cpal dál, byla proti své vůli vecpána dovnitř. Z pohledu, který se jí naskytl, se jí rozhoupal žaludek. Poprvé totiž spatřila skutečnou tvář hraběnky Isabely Marii z Trapani. Téměř celá pravá část jejího obličeje totiž chyběla, takže bylo jasně vidět odhalené zbytky odporných napůl shnilých zubů. A všude okolo se válely střepy z nějaké vázy, kterou hraběnka ve vzteku rozbila. Když zjistila, co se stalo, jen zařvala „Ven, ty mrcho, ven“. Gizelle neváhala ani vteřinku.

Ještě ten večer se Gizelle stěhovala do pokojů pro služebnictvo a vůbec jí to nevadilo – naopak byla šťastná, že je daleko od té stvůry tam nahoře. Její štěstí však nemělo dlouhého trvání, protože hned ráno ji paní Ponzová oznámila, že se má neprodleně dostavit do ateliéru. Gizelle se ani nestačila polekat a již stála před mistrem Antonellim, který si ji zkoumavě prohlížel. „Ano, to by šlo“ bručel si pro sebe a neustále si Gizelle prohlížel ze všech stran. „A, promiňte, já tady poskakuji a nic jsem vám nevysvětlil.“ Řekl nahlas. „Takže, jak jste včera nepochybně zaznamenala, hraběnčin zdravotní stav dokončení portrétu neumožňuje, ale je zde možnost pro tento účel použít vaši tvář, pokud ovšem budete souhlasit a jako odměnu vám mám předat tento prsten“ pravil klidně, poté sáhl do zásuvky, a vyjmul odtamtud nádherný prsten se skvostným smaragdovým kamenem a galantně ho navlékl Gizelle na její křehkou ručku. „Ne, pane, to nemohu přijmout“ cukala sebou dívka. „Rozumím vaším rozpakům, ale obávám se, že nemáte na výběr“ významně pokýval hlavou malíř. A tak milé Gizelle nezbylo než usednout na stoličku naproti mistrovi a nechat ho pracovat.

A tak byl zase nějakou dobu klid, přesto se zámkem táhlo cosi prazvláštního – jakási předzvěst čehosi tragického. Mezitím byl hraběnčin portrét zdárně dokončen a došlo i na slavnostní odhalení. Hraběnka chvíli strnule seděla před dokončeným dílem, nehnula ani brvou, pak prudce vstala a beze slova odkráčela. Všichni přihlížející na chvíli strnuli hrůzu, naštěstí zasáhnul DiMaggio „Takže vážení, tímto považujte dnešní vernisáž za ukončenou, pokud máte zájem ještě setrvat, je pro vás připraveno malé občerstvení v salónku, děkuji vám za návštěvu“. A tak se všechna ta smetánka rozprchla a vypadalo to, že bude zase klid – jenomže „zmýlená neplatí“ a šílená hraběnka o sobě dala vědět ještě tu noc. A tentokrát z jejího řevu všem tuhla krev v žilách tak neskutečné bylo její běsnění, až bylo nezbytné zavolat lékaře, který hraběnce podal nějaké silné utěšující léky a pro jistotu se rozhodl vyčkat do rána.

Nastala nekonečná dlouhá temná noc, čas se děsivě vlekl a Gizelle nemohla usnout. Když už se jí začala klížit víčka, kdosi vstoupil do jejího pokoje a zakryl jí ústa špinavou páchnoucí rukou. Byla to – hraběnka a nezahalená „Jen cekneš a budeš mít obličejíček jako já“ zaskuhrala a sklonila svoji odpornou tvář ke Gizellině zděšeným očím – pach vycházející z odhalených úst byl neskutečně odporný. „Teď pěkně vstaneš a půjdeš se mnou“ skuhrala ta ježibaba dál. Pak Gizelle uchopila dvojice silných chlapů a vlekla jí po chodbách až dolů do nejspodnějšího sklepení. Tady nebohou dívku svázali, přinutili ji vypít jakousi odpornou břečku a nakonec ji zacpali ústa roubíkem. „Tohle všechno dělám pro sebe, ty spratku, protože tobě já nevěřím, viděla jsi příliš mnoho a já nebudu, až to všude vyžvaníš“ skřehotala hraběnka. „Tak dovnitř s ní“ zavelela a zabodla svůj kostnatý prst do tmy. A tak byla Gizelle Bertoli zaživa zazděna v zámeckém sklepení bez možnosti jakkoliv bojovat za svoji záchranu.

Ale to ještě není vše - kdosi se do sklepení vrátil – byla to vyzáblá osoba se zjizveným tělem, bez tváře – celá brunátná hněvem se pokoušela zazděnou dutinu rozbořit – vše bylo marné – šílená hraběnka se pro svůj nejdražší prsten už nedostala. Ostatně nedostala se už vůbec nikam – možná tak do pekel. A zbylo po ní pouze její vyzáblé ztuhlé tělo, které ve sklepení ráno objevili sloužící. Hraběnka klečela v rohu místnosti, ruce zaťaté v pěst, v očích děs a na zdi před ní pár krvavých škrábanců.

Jinak už nic

.