ČÁST 3. : "Prsten"

Je překrásný červencový den a v novém domě Kateřiny Čermákové a Richarda Olivera vrcholí předsvatební přípravy, protože naše nerozlučná dvojka se rozhodla, že do toho konečně praští. A tak jsou přípravy na svatbu v plném proudu a již dorazila svědkyně nevěsty restaurátorka Eliška a s mírným zpožděním i ženichův svědek - bláznivý historik Michal. A vše jinak běží jako na drátkách – zbývá už jen dořešit pár posledních detailů před obřadem. A jako mávnutím kouzelného proutku nastává „den D“.

Samotný obřad pak proběhl ve vší důstojnosti, tak jak měl a i svatební hostina se obešla bez větší excesů, tedy až na moment, kdy se alkoholem notně posilněný Michla svalil do zbytků svatebního dortu, odkud by okamžitě rázně kýmsi vytažen a následně taxíkem odvezen domů. Poté se pozvolna rozcházet i ostatní společnost až tu zůstali jen novomanželé, kteří se pohodlně usadili na schodišti u domu a poklidně si vychutnávali své štěstí a nádherný západ slunce, když tu náhle popadl Richard Kateřinu za ruku „Cože, ty sis vzala tu ohavnost, copak ti nestačí sunbák?“ bručel podrážděně při pohledu na prsten se zeleným kamenem, který pyšně trůnil na ruce jeho ženy. „Ale no tak, Ríšo, nedělej z toho kovbojku – ten prsten mám jenom půjčený od profesora Kamberského, zlomil si nohu v krčku a nemohl mi přijít za svědka tak mi alespoň půjčil ten prsten“ bránila se Kateřina. „A jestli tě to potěší, tak snubák už nehodlám jen tak sundat“ usmála se pak na manžela. Richard se také usmál a rychle svou ženu políbil.

Poté se odebrali do novomanželského lože a plnými doušky si vychutnali svoji svatební noc, kterou nakonec trochu pokazil Richard, který „po akci“ docela neslušně „odpadl“, usnul jako špalek a ještě navíc chrápal jako divočák. Naproti tomu Kateřina se stále převalovala a vůbec nemohla usnout a do toho jí z ničeho nic cosi blesklo do obličeje. Nejprve ten kraťounký záblesk považovala za počínající bouřku, ale pak si všimla prstenu na nočním stolku. Zelený kámen opravdu zářil, ale než se Kateřina stačila vzpamatovat, zase zhasl. Překvapená Kateřina divoce zacloumala s Richardem. „No tak, Ríšo, probuď se přece, něco se stalo s tím prstenem“ Richard však jen z polospánku zamumlal „To se ti asi něco zdálo, miláčku, klidně spi“ a přitáhl si svoji novomanželku pěkně k tělu „A just svítil“ zamumlala ještě Kateřina a pak oba tvrdě usnuli.

V následujících dnech se již nic zvláštního neudálo a tak se naši novomanželé věnovali poklidným přípravám na svatební cestu na Sardinii. Tedy do všeho se hrnula především Kateřina, která nechtěla nic ponechat náhodně a nemohla se vytoužené cesty dočkat. Zato Richard jen přecházel sem tam, neustále se něčím cpal a hektické snažení své ženy rýpavě komentoval „Na co tolik krámů, co se mě týče tak potřebuješ jenom plavky“ pochechtával se, ale jen do doby, kdy se rozhodl přidat k již sbaleným věcem svůj nový luxusní fotoaparát. Jenomže dotyčný přístroj prostě najednou nebyl nikde k nalezení. Richard vztekle skřípal zuby a přehraboval se po celém domě, ale nikde nic. „To chce klid a zhluboka dýchat pochechtávala se teď pro změnu Kateřina, ale jen doté doby, kdy si uvědomila, že zmizely i letenky.

A o této chvíle podivných událostí jen přibývalo – hned druhý den ráno zažila Kateřina šok při vstupu do kuchyně, když spatřila všechny ty zotvírané zásuvky, skříňky ba i lednička byla dokořán. Další den jí Richard oznámil „Neděs se miláčku, ale v koupelně máme jezero“ a tak to šlo dál a dál. Tou poslední pověstnou kapkou bylo rozcupované oblečení. A tehdy se Richard spravedlivě naštval, popadl prsten a pravil „Milá ženo, už toho mám dost a jsem přesvědčen, že za to všechno tady může tady ta ohavnost a dokážu ti to“ Pak vyrazil do archivu hledat materiály o prstenu hraběnky Isabely Marii z Trapani.

Dlouho se jeho bádání jevilo jako zbytečné, „ledy se hnuly“ až když na chvíli zaklimbal nad jedním tlustým svazkem. „Prosím vás, pane Olivere, neválejte nám dokumenty na zem“ vytrhl ho ze snění hlas přísné archivářky. Richard sebou leknutím škubnul a rychle sebral ze země list papíru. K velkému překvapení vzápětí zjistil, že onen list původně s největší pravděpodobností náležel k nějaké kronice ze Staré Lhoty. Byl zde uveden podrobný popis pohřebního obřadu hraběnky z Trapani se všemi náležitostmi a podrobnostmi, mezi kterými vyčnívala ta s číslem 17. Zcela jasně zde bylo uvedeno hraběnčino přání být pohřbena s „aztéckým smaragdovým prstenem“ a ještě jakási douška následujícího znění „Prsten ten převzácný jest a pouze ruka hraběnčina smí ho nést, však dotkne-li se ho ruka jiná nechť ji krutý trest stíhá“. Sotva Richard dočetl tyto řádky, rozhlédl se kolem sebe a honem si listinu strčil do kapsy.

Po návratu domů se svým úlovkem ihned chlubil své ženě „No tak co měl sem pravdu“ poškleboval se, ale Kateřina žádné velké nadšení nejevila, přesto si list přečetla. „ A stejně je to nejspíš padělek“ zabručel na závěr „ A v archivu se nekrade“ dodala ještě přísně „No tak se už nezlob“ chlácholil ji něžně Richard. V zápalu něžností si ti dva vůbec nevšimli, že inkriminovaný papír náhle vzplál jasným plamenem a ve chvilce z něj zbyla jen hromádka popela. A to byla velká chyba – tohle znamení přehlédnout neměli.

Následující noc byla poněkud bouřlivá a Kateřina opět nemohla „zabrat“, ale déšť nakonec přece jen ukolébal, ale ne na dlouho. Z poklidného spánku ji vytrhl odporný zápach, jako by byla místnost plná plísně a zatuchliny. Skutečný šok přišel v momentě, kdy otevřela oči – přímo nad sebou spatřila děsivou polorozpadlou zčernalou tvář s odhalenými zuby, ze kterých ukapávala odporně páchnoucí směska slin, plísně a hnisu. Pak tak obluda tak nějak zavyla a vzápětí se odněkud vysunuly odporně vyzáblé zčernalé ruce, které pevně obemkly Kateřinin krk. K smrti vyděšená Kateřina se zoufale pokoušela bránit, ale veškeré pokusy byly marné. A snad by byla bývala byla uškrcena, kdy se neprobudil Richard a rázně nezasáhl „Táhni ty, obludo smradlavá“ řval a snažil se svoji ženu vyprostit ze smrtícího sevření. A když té obludě zaryl prsty do očí, dala pokoj, jen ještě jednou táhle zavyla a zmizela. „To byla ona, to byla hraběnka, Ríšo, s tím prstenem si měl pravdu“ sípala zachráněná Kateřina. „No konečně ti to zapálilo“ vydechl Richard.

Ráno při snídani panovalo nezvyklé ticho, které přerušilo až Richardovo hlasité uvažování. „Tak tohle bylo už vážně přes čáru, to už se musí řešit a pokud možno jednou pro vždy vyřešit“ lamentoval. „Já tě chápu miláčku a moc se omlouvám za to, že jsem ti nevěřila. Ale co chceš dělat? To sem jako pozveme nějaký speciální vyšetřovatele jako v Americe?“ nervózně fňukala Kateřina. „ Tak to asi ne, ale něco s tím udělat musíme“ rázně jí odpověděl Richard. Ale nápady na řešení nějak nepřicházely a tak zase všechno stočilo k přípravám na svatební cestu a atmosféra se na nějakou dobu až podezřele zklidnila.

Klid však netrval dlouho – v jednom okamžiku se náhle setmělo, jakási neviditelná sílá rozrazila naráz všechna okna v domě, všechno kolem svištělo, fučelo, temně hučelo, skučelo a oblohu křižovaly modré blesky. Pak se kolem znovu roztáhl ten odporný zápach a kdesi v temném koutě se vztyčila vyzáblá začernalá postava, která popadla Kateřinu za vlasy a strhla ji k zemi. Přitom bylo slyšet zastřený chraplavý hlas „Vrať, co ti nepatří“ a následovalo mrazivě ostré zavytí. A to už se vzpamatoval Richard a zařval „Co chceš, ty stvůro“ a pokoušel se svoji ženu vší silou vyprostit, ale Kateřina byla rychlejší. „Já vím, co chce, ten zatracenej prsten chce“ vykřikla náhle a prudce se obludné hraběnce vysmekla, servala si prsten z ruky a mrštila ho směr k černému zjevení. Vzápětí se ještě jednou silně zablesklo a vše zalila jasná zář, uprostřed které se zjevila překrásná mladá žena – skutečná Isabela Maria z Trapani čistou usměvavou tváří. „Konečně ta chudinka snad najde zasloužený klid“ zavzlykala Kateřina při pohledu na tu krásu.

A pak to celé zmizelo a byl zase den jako před tím – duše hraběnky z Trapani konečně došla pokoje a novomanželé Oliverovi se mohli v klidu a míru vydat na svoji milovanou Sardinii.