MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

ČÁST 4. : "LILIAN"

Publikováno 09.06.2015 v 19:22 v kategorii Povídkový román "Ukradená tvář", přečteno: 119x

tak jsem neodolala a přece jen pokračuji...



Profesor Kaminský se nervózně zavrtěl v křesle „No tak Božka, kde jsi s tím čajem! Nemám čím zapít tu horu léků a hlavně si chci konečně v klidu přečíst ten deník“ zahulákal kamsi za sebe, kde předpokládal kuchyň a v ní svou manželku. „Už se řítím Evženku“ ozval se v odpověď cukrkandlový hlas jeho ženy. „Nejdražší Boženko, velice tě prosím, neříkej mi Evženku, postav sem ten čaj a nech mě prosím v klidu číst.“ Pravil stroze profesor. „Ale prosím tě Evženku, nebuď tak ošklivý. Já vím, že tě ta nožička bolí a nemohl si kvůli tomu na tu svatbu, ale už s tím nic neuděláš. Tak pěkně v klidu odpočívej“ chlácholila ho dál mateřsky Boženka. Profesor si jen znovu zhluboka povzdechl, přijal šálek s čajem, trochu z něj usrkl, pak jej odložil na stolek vedle sebe, nasadil si brýle a vítězoslavně otevřel jakousi černou notně osahanou knihu na první stránce.

Deník byl psán krkolomným lékařským rukopisem a ještě k tomu italsky. Bohužel jméno autora nebylo nikde uvedeno, pouze v úvodu bylo stroze napsáno „Toto jest osobní deník M. M., osobního lékaře ctěné hraběnky Isabely M. de Trapani“ A následoval úvodní text:


I přesto, že jsem podpisem vlastní krví svoji mlčenlivost stvrdil, toto tajenství si do hrobu vzíti nehodlám, neboť jsem přesvědčen, že je nutné ho vyjevit. Toto jest příběh Lilian, dcery hraběnky Isabely, mé svěřenkyně.


Psal se šestý červenec roku 1840, tu noc se strhla obrovská bouře, oblohu křižovaly snad tisíce modrých blesků – déšť však nepřicházel, jenom vítr a zvířený prach. A přesně o půlnoci přehlušil venkovní šum dětský pláč. To přišla na svět malá Lilian Francesca de Trapani. Dítě bylo sice drobné, ale jinak celkově zcela zdravé, matka si tu maličkou ani pořádně neprohlédla a usnula. A ani novopečený otec Ricardo nejevil žádné výrazné nadšení, jen si malou krátce pochoval a pak předal chůvě. Snad to bylo zklamáním z přehnaného očekávání syna, přišlo mi tehdy na mysl.


Jenomže situace se nezměnila ani následující den ani následující měsíce. O roztomilou Liliian se staraly chůvy a kojná. Jen výjimečně si ji na krátkou dobu k sobě vzala hraběnka, jinak tohle roztomilé děvčátko trávilo čas zcela oddělené od rodičů, jejichž vzájemný vztah náhle prudce ochladl. Jak by nad nimi neustále vysel těžký bouřkový mrak. Nakonec se to všechno dostalo do takových rozměrů, že ti dva se přestali i zdravit a dokonce jedli odděleně. Nikdo ze služebnictva tomu nerozuměl a já už vůbec ne. Ač jsem do hraběcího paláce ve Florencii docházel téměř denně, hraběnka si od narození dcery neustále stěžovala na různé možné i nemožné neduhy, přesto jsem nebyl schopen přijít té podivné proměně takříkajíc „na kloub“. Něco moc ošklivého vyselo ve vzduchu, takže se mi pokaždé velmi ulevilo, když jsem mohl palác opustit. Pak obvykle následovalo pár hodin klidu a druhý, nejpozději třetí den jsem byl nucen se do onoho „ledového paláce“ vrátit.


A takto se to s určitými přestávkami opakovalo vlastně celý rok. Určitý průlom nastal až krátce přede dnem první narozenin malé Lilian. K mému překvapení jsem ten den zastihl hraběnku v neuvěřitelně dobré náladě s neuvěřitelným odhodláním a nadšeném připravit pro svoji dcerku tu nejvelkolepější a nejpompéznější oslavu prvních narozenin. Zprvu jsem nemohl této náhlé hraběnčině proměně uvěřit, raději jsem však zachoval klid a provedl běžná rutinní vyšetření, krátce prohlédl i holčičku, protože jsem nikde neshledal nic patologického, kvapně jsem se uklonil, sbalil svá „fidlátka“ a rychle opustil palác.

V té rychlosti jsem ani nezaregistrovala, že jsem si do mé lékařské brašny omylem vložil i kus papíru, ze kterého se při bližším pohledu vyklubal dopis. Ale jaký dopis! Dopis adresovaný samotné hraběnce de Trapani. A rozhodně nebyl od jejího manžela, který byl v té době na cestách za obchodem. Zde mi musí drahý čtenář odpustit moji zvědavost, která byla silnější než slušné vychování a přiměla mě si doličný dopis přečíst. A čím více jsem četl, tím více jsem začínal rozumět – rozumět náhlé hraběnčině proměně a odtažitosti hraběte. Dopis totiž psal evidentně muž jménem Gian Luca Andreotti. Vztah toho neznámého muže k hraběnce byl více než vřelý. „Ti dva byli milenci, nebo možná ještě jsou“ zamumlal jsem si pro sebe. A pak mi padla do oka poznámka napsaná drobounkým písmem na samém okraji dopisu „Na oslavu dorazím a naší malé posílám políbení na čelo“

A v tu chvíli jsem si uvědomil, že pan Andreotti je skutečným otcem malé Lilian a také to, kde se mohl s hraběnkou setkat. Bylo to neuvěřitelné, ale muselo to být během pobytu hraběcího páru v Benátkách, tedy poměrně krátce po svatbě. Matně jsem si totiž vzpomínal, že hraběnka po návratu to jméno poměrně často zmiňovala. A ještě něco mě děsilo – možná reakce hraběte Ricarda pokud se svým sokem setká tváří v tvář. Moc dobře jsem znal jeho vznětlivou povahu. Dlouho jsem nervózně přecházel po pokoji sem a tam a usilovně přemýšlel jak nejlépe s tím nebezpečným dopisem naložit. „Vrátit či nevrátit, a pokud ano – tak jakým způsobem“ mudroval jsem nahlas.


Nakonec jsem usoudil, že bude přece jen dopis diskrétně vrátit adresátce. A tak jsem to ztracené psaní pečlivě očistil, uhladil a vložil do nové obálky a vydal se do paláce. Když jsem stoupal po schodišti, srdce mi bušilo jako o závod a těžce se mi dýchal. V přijímacím salonku jsem se snažil alespoň trochu uklidnit a vydýchat. Pak už vešla hraběnka s úsměvem na líci „Vítám vás, doktore, co máte tak důležitého na srdci, že přicházíte nepozván v tuto pozdní hodinu“ pravila překvapeně. „Ctihodná hraběnko, přijměte prosím moji nejhlubší omluvu, ale omylem se do mé lékařské brašny dostala vaše soukromá korespondence – velmi soukromá“ koktal jsem vyděšeně a po zádech mi stékal studený pot. Hraběnka mi energicky vtrhla dopis z ruky „Taková drzost, za to se rozlučte s pozváním na oslavu“ zasyčela „A teď prosím neprodleně opusťte tento dům!“ sykla zlostně a vztekle odkráčela. Ještě jednou jsem se uklonil a kvapně opustil palác.

Po této události se hraběnka na určitou dobu odmlčela a já tajně doufal, že už mám vyhráno a záležitost s dopisem byla zapomenuta. Naštěstí jsem se nemýlil, protože za pár dní mi byla zlatá hraběcí pozvánka na „Oslavu prvních narozenin její hraběcí výsosti Lilian Francesci de Trapani“. Samou radostí jsem převrhl karafu s červeným vínem, která stála na jídelním stole přede mnou, a hrůzou málem zkameněl – obraz na ubruse byl dostatečně výmluvný. Nebyla to neforemná červená skvrna – zíral na mě samotný ďábel. Musel jsem se rychle posadit a chvíli mi trvalo, než jsem zase popadl, nech. „To není dobré, to vůbec není dobré, to je moc a moc zlé“ zašeptal jsem mimoděk.


Navzdory tomu, jak děsivě to všechno vypadalo, se nic děsivého nestalo a byl tu „Den D“. Krásný sluncem a tisíci květinami provoněný florentský den a v něm překrásná hraběnka s kouzelnou dcerkou a hrdým manželem. Rodinka nejprve zamířila do chrámu na mši, která se konala na počest malé Lilian. Vše probíhalo v klidu, míru a láskyplné atmosféře – do chvíle, když hraběnka s dcerkou v náručí opouštěla katedrálu. Ricardo se na maličkou chviličku zdržel vzadu a právě v ten okamžik se v davu přihlížejících pohnul vysoký statný muž s dlouhými černými vlasy „Tady jsem, Isabelo“ vykřikl a klestil si cestu davem. Postupoval pomalu, protože překvapení lidé ustupovali neradi. Nakonec se přece jen ocitl před šokovanou hraběnkou, která leknutím málem upustila dítě na zem. „Isabelo, má lásko, nech mě prosím pochovat dceru, jedou jedinkrát“ žadonil neznámý. „Dio mio, Gian Luca, jak si se sem dostal!“ vykřikla Isabela, ale to už se mezi ně prorval Ricardo „Táhni do horoucích pekel, ty bastarde“ řval jako pominutý, v mžiku sebral jednomu strážnému krátkou dýku, co měl za pasem a vrazil ji Andreottimu přímo do srdce. Muž byl na místě mrtev a dav zařval zděšením. Pak popadl svoji ženu za její nádherné vlasy a táhnul ji i s plačící dcerkou ke kočáru „Koukej se schovat, běhno jedna, myslíš, že jsem o tom nevěděl, takový hlupák nejsem a to vaše milostné tokání znám celé do posledního písmenka“ křičel, dokud se dvířka kočáru nezavřela. Pak se kočár rozjel a stráže začaly rozhánět stále ještě šokovaný dav.

Tak už uběhli tři dny a hraběcí pár je stále zabarikádovaný v palác, kam se zatím nepodařilo dostat. A nejhorší na celé situaci je skutečnost, že v paláci je i Lilian a rozzuřený paroháč Ricardo tvrdě vyprovodil většinu služebnictva. Zůstala jen jedna chůva, kuchař a asi šest dalších služebných. Jinak řečeno - vládu nad Florencií převzal strach a bezmoc. Situace vygradovala dnes v noci, když mě vzbudilo prudké bušení na dveře. Celý rozespalý jsem se vyhrabal z postele, hodil na sebe převlečník a vyšel na chodbu, kde už stál Mario syn mé domácí, v rozklepané ruce držel lucernu „Je tady Paola, chůva z paláce, že prý se tam stalo strašné neštěstí. Pan hrabě prý polil hraběnku žíravinou a sám ji dokonce vypil“ chrlil ze sebe zděšeně. Ani nevím, jak se mi podařilo se tak rychle obléknout a dostat se do paláce.


Když jsem dorazil, bylo už pro hraběte příliš pozdě, hraběnka však stále žila snad i díky pomoci služebných a především onu žíravou látku nevypila, ani nevdechla, přesto měla ošklivě zasažený obličej, záda a vůbec různá místa po celém těle. Zatímco jsem se zoufale pokoušel zachránit, co ještě bylo možné, uvědomil jsem si, že jsem nikde neviděl malou Lilian. Zacloumal jsem tedy umdlévající hraběnkou „Kde je dítě, kde Lilian, slyšíte mě, kde je vaše dcera“………………..




A na tomto místě zápis v deníku náhle skočil – další stránka či stránky byly totiž vytržené., Profesor zoufale zatřepal s knihou „Ne, to ne“ naříkal a marně se snažil chybějící část deníku nalézt. Díval se i pod křeslo, všude kolem něj, ba dokonce se pokusil rozříznout již hodně poničené desky deníku. Všechno marně. „Aby to čert vzal“ ulevil si hlasitě a mrštil s deníkem o zem. Pak si, ale všechno rozmyslel a chystal zavolat ženu o pomoc – když v tom na své šíji ucítil jakýsi ledový stisk velkých rukou.



Za hodinu ho našla jeho žena, se zvrácenou hlavou, vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy. V rukou třímal černý deník otevřený na konci v místě, kde někdo vytrhl stránky…