MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

ČÁST 5. : "PROKLETÍ RODU TRAPANI"

Publikováno 11.06.2015 v 19:22 v kategorii Povídkový román "Ukradená tvář", přečteno: 110x

nějak mě to chytlo, proto příběh pokračuje dál...


Ačkoli je teprve polovina srpna, den je poměrně chladný a především deštivý, jakoby i nebe truchlilo nad náhlým odchodem profesora Kamberského. Pohřeb proběhl poklidně, za hojné účasti stávajících i bývalých studentů pana profesora. A samozřejmě tu nechyběli Michal s Eliškou a manželé Oliverovi. Kateřina byla nějaká pobledlá a evidentně se necítila ve své kůži, až ji při závěrečných kondolencích oslovila paní Boženka „Děvče, nejsi ty v jiném stavu?“ pravila mateřsky navzdory slzám, které se leskly pod očima. „Byla bych velice ráda, ale zatím mi nebylo dopřáno“ začervenala se Kateřina. Paní Boženka ji něžně pohladila po tváři „Však ono to brzo přijde, ale teď bych vám něco předala, i když se to na pohřbu moc nesluší, ale hned zítra odjíždím k sestře na Slovensko tudíž již nebude jiná příležitost a jedná se o moc důležitou věc i když jsou v ní nepěkné věci“ rozpovídala se paní Kamberská, pak vytáhla s kabelky malou černou knížku a podala ji překvapené Kateřině.


Pak následovala smuteční hostina, kde se atmosféra kupodivu prosvětlila a už nebyla tak ponurá, i když Kateřina se pořád mračila jako kaktus „Co já s tím budu dělat? Copak umí italsky?“ bručela. „Ale no tak miláčku, jak tě znám tak to rozlouskneš raz – dva“ chláchol ji Richard. „Jenomže tohle bude hodně tvrdej oříšek“ nenechala se rozhodit Kateřina. „Musím se nějak dostat ke všem materiálům, co měl profesor k hraběnce a vůbec k celýmu tomu trapnýmu rodu Trapani a teď se s dovolením konečně zdlábnu“ mudrovala.


A jak řekla, tak se taky stalo a ještě tentýž večer se usadila v posteli se spoustou slovníků a příruček. Jenomže ono to celé najednou nešlo tak rychle, jak si představovala. „Tohle mi byl čert dlužen“ vrčela celá nesvá. „Jak z toho mám něco vyluštit, když na konci chybí stránky a vůbec je celý hodně divný, hlavě to, že ta babizna měla dítě a dokonce s milencem“ přemítala dál. A v tu chvíli došla Richardovi trpělivost „Prosím mě Kačí, už toho nech a pojď se rači pomazlit nebo spát, vždyť zítra je taky den“ kňoural a dělal na svoji ženu psí oči. Ta se ještě chvilku pokoušela cosi vyčíst ze zbytků posledních stránek, ale nakonec přece jen deník zaklapla, odložila slovníky a zhasla světlo. „A stejně to nebyla embolie“ zamumlala ještě do tmy.


A sotva se jí podařilo usnout, rozběhl se jí „před očima“ podivný sen. Všechno v něm bylo temné a zastřené tajemným mlžným závojem. Hlavní postavou toho snu byla Kateřina sama, kráčela dlouhou chodbou nebo spíš podloubím a šla dlouho, protože ta cesta se klikatila, takže to vypadalo, jako by se ocitla v ohromném bludišti, na jehož konci bylo něco, co jí neodolatelně přitahovalo. Ačkoliv netušila co, věděla jistě, že pokud to najde, rozluští nějaké velké tajemství. Náhle se vše začalo trhat a hroutit, Kateřině cukalo v celém těle, celý ten snový svět se s ní náhle prudce roztočil. A pak se probudil – a rozhodně se necítila moc dobře. Jako by měla podivnou kocovinu, přitom včera téměř nic nevypila, ale její žaludek bohužel „hovořil“ jinou řečí.

Cesta na záchod byla nevyhnutelná a samozřejmě to zaznamenal Richard „Člověče Kačí, ta paní profesorová Kamberská bude mít nakonec pravdu a mi rodinu“ vrtěl nevěřícně hlavou. „Ale no tak Ríšo, já vím, že by sis to moc přál a já taky, ale je to sotva tři dny co jsem byla u doktora a nic nezjistil, takže jsem nejspíš jen něco špatného snědla“ odpověděla mu posmutněle Kateřina, políbila ho na čelo „Tak a teď už vážně pospíchám, musím se dostat do profesorovy pracovny na univerzitě a pořádně to tam prohledat“ pravila rázně a měla se k odchodu, když ji Richard, stále ještě v posteli, chytil za ruku a přitáhl k sobě, pak ji vroucně políbil „Hlavně buď opatrná“. Řekl ještě.


Na univerzitě se z počátku dost ošívali a nechtěli Kateřinu do pracovny pustit, vymlouvali se na nějaké strašně důležité interní předpisy, ale Kateřina byla neoblomná a tak se jí nakonec podařilo dosáhnout svého. „Máte na to půl hodiny, víc ani minutu“ pravil stroze asistent, který jí pracovnu odemykal. „ Děkuji, to mi naprosto stačí“ zalhala Kateřina a pokusila se o nenucený úsměv. Když asistent odešel, začala se rychle probírat papíry na stole, zběžně prošla i zásuvky a malou knihovničku, ale nikdy ani řádka ani jediné povědomé jméno. „Sakra Evžo, kam si to zašil“ zabručela si pro sebe a přesně v tu chvíli zavadila hřbetem ruky o cosi na stěně nebo snad na knihovně a rázem se před ni objevil masivní ocelový trezor. „No vida, přece něco“ pousmála se, ale v zápětí zase zvážněla, protože velké kyvadlové hodiny v rohu místnosti jasně ukazovaly, že z vyměřeného času zbývalo necelých deset minut. V panice zatahala za zámek trezoru a ten se k jejímu obrovskému překvapení otevřel – rychle popadla, co potřebovala, zaklapla trezor, srovnala nepořádek na stole a kvapně opustila univerzitu.


Večer ji Richard opět našel v posteli celou obsypanou papíry a lejstry. „Proboha Kačí, co to vyvádíš, ty s tím jak posedlá, copak si už nepamatuješ, co ti hraběnka provedla“ strachoval se. „Neměj strach miláčku, zatím to zvládám, ale smysl si mi to nedává, takže s tím stejně brzo praštím“ usmála se na něj Kateřina. „Nepraštíš, na to tě moc dobře znám“ pokračoval Richard. „Tak víš co, jak to teď hned zabalím a pak se můžem třeba mazlit“ mrkala na něj spiklenecky. „Aleluja“ zaradoval se Richard a ochotně přispěchal na pomoc. Po „dlouhém mazlení“ upadla Kateřina do velmi hlubokého spánku a opět ti byl „TEN SEN“, podloubí, bludiště a mlha, ale tentokrát mnohem řidší a Kateřině bylo to místo čím dál tím víc povědomější, stále však nedokázala vyslovit jeho přesné jméno, věděla jen, že tam s jistou někdy byla. Pak se probudila – a bylo jí zase zle.


A Richardovi došla trpělivost „K tomu doktorovi půjdeš a basta!“ zavelel. „Dobře půjdu, ale ty se zase přečteš ten deník“ ozvala se Kateřina z koupelny. Richard se tedy dal do čtení a Kateřina odkráčela na gynekologii. Po návratu dlouze mlčela a vůbec tvářila se tak nějak tajemně „Proč mlčíš, co říkal doktor?“ prorazil ticho Richard. „Jen klid Ríšo, doktor mi odebral krev a ještě další vzorky a výsledky budou za tři dny“ usmála se Kateřina.


Richard si jen povzdychl „Rozumím“ řekl „Jo a přečetl jsem ten deník a došel k závěru, že to děcko buď spálili, nebo ho někdo dostal ven z paláce a dost možná i z celé Itálie. Možná to byla ta chůva, ta Paola, která u sebe dítě ukryla, do doby, než mohla hraběnka bezpečně vycestovat“ vyprávěl. „Prosím tě, Ríšo co mi to tady vyprávíš za báchorky“ smála se mu Kateřina. „Nejspíš budeš kapánek přetaženej“ dobírala si ho dál. „To tedy nejsem ani náhodou“ zamručel Richrad v odpověď.


Tu noc vypadalo vše přímo blaženě, ale jen do té doby, kdy se opět dostavil „SEN“. Tentokrát se mlha roztrhala úplně a Kateřina si konečně uvědomila, kde to vlastně tak dlouho bloudila – celou dobu pobíhala v zahradách zámku Stará Lhota a konečně nalezla to, co jí tak magicky přitahovalo. V jednom zcela zastrčeném koutě zahrady objevila maličký náhrobek, který byl téměř celý zarostlý travou – nápis byl naštěstí ještě čitelný. Stálo tam Qui riposa in pace amata Lilian Francesca di Trapaničili „Zde odpočívá v pokoji milovaná Lilian Francesca z Trapani“ Kateřina se v mžiku probudila a hned cloumala s Richardem „Vstávej, měl si pravdu, malá Lilian se dostala z Itálie sem k nám, ale bohužel její zranění byla příliš vážná, a když umřela, pohřbili ji v zámecký zahradě“ chrlila ze sebe. Rozespalý Richard se jen soustředil jen s velkou námahou. „Teda Kačí, ty už ses vážně zbláznila, jsou tři hodiny v noci a ty chceš jít někam na zámek hledat nějakou hrobku nebo co, rači spi“ odrazil její slovní salvu Richard. „No dobře, ale hned po snídani vyrážíme“ rázně mu odpověděla Kateřina.


Po snídani opravdu vyrazili vyzbrojeni lopatami a rýči a Richard celou cestu nadával a snažil se Kateřinu od průzkumu odradit, ale ta se samozřejmě nedala. „Můj sen prostě nelhal, o tom jsem přesvědčená“ bránila se. „Jistě, duchové ti ve snu ukázali cestu k pokladu“ bručel Richard. „Přesně tak!“ odvětila Kateřina a přidala do kroku. Na zámku je přivítal kastelán Eliáš, a jakmile se dozvěděl o jejich záměru, zaúpěl „Co vás to napadá, od té doby co Nergl rezignoval, tu máme hotové peklo na zemi a vy tu chcete kopat!“ „Ale no tak, pane Eliáši, bude to chvilka a třeba to byl opravdu jen sen“ snažila se ho přemluvit Kateřina. Nakonec se přece jen uspěla a mohla vydat na své „vysněné místo“. Z počátku to vypadalo jako chaotické hledání pověstné jehly v kupce sena, když tu Richard o něco zakopl a svalil se do trávy jako špalek. „Honem sem Kačí, myslím, že to mám!“ zvolal vítězně. Kateřina mu skočila radostí do náruče „Tomu říkám dobře odvedená práce“ hulákala radostně. Potom odstranili přerostlou trávu, očistili náhrobek z nejhoršího a začali kopat, tedy kopal hlavně Richard. Pot z něj jen lil „To nemá cenu tohleto“ funěl - když v tom lopata narazila na něco tvrdého, Richard přestal kopat a spolu s Kateřinou začali zuřivě hrabat, dokud neodhalil maličkou bělostnou pravděpodobně mramorovou rakev. „Tak tohle bude chtít odborný průzkum“ zafuněl Richard a sáhl po mobilu, aby zavolal kolegy a nález nahlásil – a jakoby se ho z ničeho nic dotkly dvě ledové ruce. Ohlédl se za sebe, ale nikdo tam nebyl a tak dál pokračoval v započatém hovoru.


Pak tu smutnou bílou dětskou rakev odvezli do laboratoře a výsledky jen potvrdily podezření manželů Oliverových, kteří se spokojeně vyhřívali na lavičce před zámkem. „Tak ty tvoje sny byly přece jen pravdivé“ usmál se Richard „Asi ano a ještě někdo měl pravdu – paní Boženka Kamberská. Už je to tak, budeš otcem. Ríšo“ rozzářila se Kateřina.


Richardův výraz byl v té chvíli nepopsatelný.