MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

ČÁST 6. : "HROBKA"

Publikováno 16.06.2015 v 19:04 v kategorii Povídkový román "Ukradená tvář", přečteno: 84x

a jedeme dál...



Uplynulo pár měsíců a Kateřina se už začíná pěkně zakulacovat a Richard jí obskakuje pomalu jako královnu, což se jí vůbec nelíbí, ale čeká dvojčata a to je automaticky považováno za rizikové těhotenství, takže je proti své vůli nucena trávit čas v posteli. A jediné co jí dokáže zabavit je průzkum deníku rodu Trapani. Sice to prozatím byla marná práce a žádný převratný objev se nekonal ani v pozůstalosti profesora Kamberského prostě nikde nic.


A ještě ke všemu je tu Richard a jeho přehnaná péče. „Richarde, já to mlíko vážně nechci, nikdy jsem ho neměla ráda a kvůli velkýmu břichu se tím hnusem nalejvat nebudu“ hudrovala Kateřina to ráno a jak se tak svorně přetahovali o hrnek s mlékem, najednou to povolilo a obsah šálku se rázem ocitl mezi stránkami černého deníku. „No vidíš, co děláš, právě si zničil jediný pořádný zdroj.“ Pravila vztekle Kateřina a snažila se deník zachránit a jak tak neobratně osušovala jednotlivé stránky, vytřeštila náhle oči a prudce se posadila na postel „Kačí, si v pořádku“ strachoval se Richard. „Ale jó, nic mi není, zato tomu deníku ano – už to vypadá, že milý doktůrek ty poslední tři stránky vytrhl sám a to podstatné zašifroval do zbylého textu“ horečně vysvětlovala Kateřina. „Prostě tady v tom textu na mě vyskakujou další a další písmenka, čísla nebo tak něco“ strkala mu deník pod noc. Richard tomu chvíli nevěřil, až když mu před oči doputoval známý text, mezi jehož řádky skutečně trůnily drobné namodralé znaky. Richard se musel posadit „Tak to je fantazie“ vydechl a začal si ty znaky prohlížet. „Vypadá to jako řecké písmo, ale v tom já se nevyznám, snad jedině Eliška by z toho mohla něco vyčíst“ řekl, když se dost vynadíval.


A tak se deník ocitl v dílně historičky Elišky Bílinské, kterou tento „dáreček“ jak černou knížečku nazvala, vůbec nepotěšil. Počáteční nedůvěra byla brzo tatam a Eliška se do onoho spisku doslova „zažrala“. Jenomže ač zkoušela cokoliv, nedávaly ty podivné znaky žádný smysl. Nešlo ani o řečtinu ani variantu hieroglyfů, prostě to nedávalo smysl. „Co tam mohl ten doktor jenom napsat“ bručela si pro sebe Eliška. Když už její bezradnost dostoupila vrcholu, velice nerada se rozhodla zavolat kolegu Michala Růžka. Ten se na spisek podíval a otráveně pravil „Tak tohle patří do koše, s tím by nehnul ani profesor Kamberský“ a už už chtěl svůj návrh uskutečnit, když mu Eliška vytrhla deník z ruky. „Neblázni, dej to sem, myslím, že už jsem na to přišla“ řekla. „Jednu věc jsem ještě nezkusila – strčit tu příšernost před zrcadlo“ A jak řekla, tak se také stalo a odraz v zrcadle konečně vydal smysluplnou odpověď. „Ono je to italsky?“ ptal se Michal.“Přesně tak a italštinu ty ovládáš brilantně, takže si sedni a budeš mi diktovat“ zavelela Eliška.


Překvapený Michal si tedy sedl a Eliška se dala se do psaní, a že bylo o čem psát!


Tajná šifra v sobě skrývala informaci o malé Lilian, kterou z paláce skutečně odnesla služebná Paola, pak se jí ujal hraběnčin doktor – tajemný M.M., který pak ošetřovali hraběnku a zařídil i její odjezd z Itálie. Celé jméno šifra bohužel neobsahovala, zato tu bylo uvedeno něco jiného - něco velice znepokojivého. Něco o muži jménem Ricardo Guiseppe di Trapani, manželovi hraběnky, který tak krutě ztrestal nenáviděného soka Andreottiho. Jednalo se o jeho pohřeb – jako sebevrah nemohl být řádně pohřben do rodinné hrobky, přísně katolická pravidla to striktně zapovídala, ba ani značný majetek v tomto ohledu nic nezmohl a tak bylo tělo hraběte uloženo mimo oficiální místa v jakési „záložní hrobce“. Tajemný M. M. dokonce naznačil, kde by údajná hrobka měla nacházet. Ono záhadné místo bylo ukryté v kopcích údolí Garfagnana.



Když se tohle všechno dozvěděla Kateřina, div neskákala radostí až do stropu a hned plánovala cestu do Itálie. Samozřejmě ne pro sebe – do země těstovin a parmezánu vyrazili Michal s Eliškou, která všeobecné nadšení rozhodně nesdílela a důrazně varovala Michala „Jedeme sice spolu, ale jen a pouze na vědeckovýzkumnou výpravu“ pravila důležitě. Michal se jen uculoval. Nakonec přece jen vyrazili vyzbrojeni spoustou rad od Kateřiny a Richarda a také speciálním notebookem, který měl zprostředkovávat spojení mezi nimi Kateřinou, která si prostě usmyslela, že jí ti dva prostě musí posílat čerstvé zprávy.



V údolí Garfagnana bylo překrásně, foukal tu mírný větřík, což naše cestovatele sice potěšilo, ale jenom na chvíli, protože nastali problémy s ubytováním a vůbec tady nebyli z nově příchozích moc nadšení. Nakonec se nad nimi slitovat jeden místní stařík, tedy přesněji neodolal tučnému bakšiši a Michalovu nekonečného přemlouvání. Poté je i s vybavením dlouho vodil po vesnici, než konečně dorazili k rozlehlému statku. „Ale nic než seník vám nabídnout nemůžu“ řekl klidně. „S tím si nemusíte dělat starosti, nám to stačí“ děkoval Michal, za což od Elišky obdržel drsný dloubanec pod žebra. „Co blbneš Eli“ koktal překvapeně „Já neblbnu, ale ty jo. Za ty prachy je toho hodně málo“ bručela. Ale stejně jim nezbylo než se v seníku nějak usadit. A jako by to místo problémy přímo přitahovalo – nefungoval tu ani notebook ani mobilní telefony, prostě nic. A ještě ke všemu se spustil hustý déšť.

Prvotní rozčarování brzo vystřídalo nádherné slunečné ráno a skvělé italské domácí snídaně. Tím je stařík překvapil a tak se odvážili mi prozradit cíl své cesty, sotva však vyslovili jméno Trapani a slovo hrobka změnil se ten dědula k nepoznání. Celý tak nějak zrudl, vychrlil ze sebe neuvěřitelnou spoustu vulgárních nadávek a nakonec oba cestovatele vyhodil. Eliška ani Michal vůbec té podivné proměně nerozuměli. Odpověď nalezli v místní hospůdce, kde se Michalovi podařilo vyzpovídat hostinskou, která mi velice neochotně prozradila cestu k hrobce, která se nacházela v nedaleké jeskyni, kterou místní považovali za prokletou. „Od té doby co tam pohřbili toho hraběte, co se polil kyselinou, každý se tomu místu raději vyhne a ani vy byste tam neměli chodit“ snažila se je odradit, ale nikdo ji už neposlouchal.


Cesta k jeskyni nebyla nijak zvlášť náročná, až teprve samotný konec dal zabrat především Elišce. Když už se přece jen doplazil až na vrcholek, zjistil, že se kdosi zničil vstup do jeskyně, tím, že tu odpálil nálož, což se mu naštěstí úplně nepodařilo a zůstal ti jakýsi úzký komín. Michal s Eliškou se odvážně spustili dolů. Jeskyně nebyla moc hluboká a evidentně ji kdysi přetvořila lidská ruka. Eliška a Michal teď pomalu postupovali hlavní chodbou vpřed. „Už to trvá nějak dlouho a navíc tu něco děsně zapáchá“ šeptala Eliška. A pak chodba náhle skončila a rozevřela se do větší síně, uprostřed které trůnila hrobka zpola zasypaná netopýřím guánem. „Tak tohle byl ten smrad“ držela se za nos Eliška. „Nebuď citlivka“ ozval se Michal a hrnul se k hrobce. Chvíli ji zmateně obíhal, pak se zastavil úplně vzadu „Co tam vyvádíš“ volala na něj Eliška. „Zjišťuju jak to otevřít“ zahuhlal Michal. „A myslím, že sem na to právě přišel“ dodal ještě. Eliška se tedy vydala směrem k němu. Ušla sotva pár kroků, když tu se proti ní vyřítil Richard, popadl ji za rameno a táhl ji pryč. „Honem, zdrhej, než se to zřítí celý“ křičel. Celá síň se totiž náhle prudce zachvěla a odevšad padalo kamení, hlína a celý prostor zaplňovala mračna zvířeného prachu jako by se tu proháněla nějaká obrovská křídla.


Michal s Eliškou utíkali jako o život, před komínem se oba zastavili, aby popadli dech. „Co to kruci bylo!“ ječela Eliška „Co si tam prováděl!“ zařvala Michalovi přímo do ucha. „Nevím, zmáčknul sem takovej výstupek nic víc“ bránil se Michal. „Ale teď není čas na vysvětlování, musíme pryč!“ zavelel a začal se škrábat vzhůru „Půjdu první a potáhnu tě“ řekl ještě. Na víc už nebyl čas – prašné mračno bylo už na dohled a neviditelní křídla rozrážela vzduch. „No tak, Eli nečum a polez!“ ozvalo se z komína. Eliška se tedy vydala vzhůru za Michalovým hlasem. A přece jen neodolala a ještě jednou se podívala dolů pod sebe a vykřikla zděšením – do komína se cpal jakýsi obří netopýr, který se prohnal těsně vedle ní. A Eliška křičela dál – před očima se jí totiž přehnala ta nejodpornější lidská tvář co, jakou kdy spatřila. A pak ji Michal vytáhl na světlo. „Co to bylo?“ šeptala Eliška zděšeně. „Nejspíš ďábelská duše hraběte z Trapani“ zafuněl vyčerpaný Michal.


Po krátkém odpočinku vyrazili na zpáteční cestu, po celou dobu nepadlo ani jediné slovíčko,až cestou na nádraží konečně promluvil Michal „Už je ti líp“ zeptal se opatrně „Jo, už je to lepší, ale teď bych odtud ráda vypadla“ ozvala se Eliška.

Zcela si oddechli až ve vlaku – „Tak už je to za námi“ oddechl si Michal, ale Eliška byla bledá jako stěna „Tak myslím, že to nejhorší nás teprve čeká – máme tu nejspíš černého pasažéra“ a pomalu předala Michalovi svůj mobilní telefon, který byl opět funkční. Na displeji byla příchozí zpráva – přesněji řečeno pouhá dvě slova:



„SONO TORNATO!“ = „JSEM ZPĚT“