MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

ČÁST 7. : „ NEZVANÝ HOST“

Publikováno 06.07.2015 v 17:10 v kategorii Povídkový román "Ukradená tvář", přečteno: 92x

a jedeme dál...



Byt manželů Oliverových je již více jak týden vzhůru nohama a všechno se točí kolem novorozených dvojčat Adama a Elišky. Kateřina neví kam dřív skočit, a kterému z dětí se věnovat dřív. A do toho to blázince zazvonil zvonek. „Prosím tě, Richarde, skoč tam, já mám plný ruce“ volá Kateřina. Richard pověsil poslední kus dětského prádla a kvapně vyrazil k brance, kde už nervózně přešlapovali Michal s Eliškou. „Tak jsme tady, abychom omrkli ty vaše dárečky“ komentoval situaci Michal a už se oba hrnuli dovnitř. „Škoda, že nezůstali v tý karanténě ještě o měsíc dýl“ bručel si pro sebe Richard.


V domě hned Kateřinu zahrnuli různými dárečky a na děti dělali „ťu ťu a ňu ňu“ a vychvalovali je až do nebes. Z nejlepšího je vytrhl až unavený hlas Kateřiny „Nechci vás rušit, ale mám takový pocit, že ste nepřišli jenom kvůli dětem“ Michal i Eliška se překvapením otočili. „Jak to víš?“ divila se Eliška. „ No tak, předně ste byli na výzkumné cestě v Itálii a něco se tam muselo stát, když vás nechali dva měsíce v karanténě a především ste odtamtud neposlali ani jednu zprávu a ten blábol co mi přišel na mobil, jsem ani pořádně nečetla“ řekla Kateřina chladně. „ Ale no tak, Kačí, zprávy posílat nešly, protože tam nikde nebyl pořádnej signál a ten vzkaz mám v mobilu pořád“ bránila se Eliška. „Jo, a do karantény nás poslali kvůli vyrážce, kterou jsme chytli asi z toho guána v tý jeskyni“ doplnil ji Michal „A abych nezapomněl, tady pro tebe něco mám“ dodal ještě a strkla Kateřině pod nos známou černou knížečku. „Tak tady na to nemám ani pomyšlení“ sykla vztekle Kateřina a mrštila s deníkem kamsi za sebe.


Sotva dopadla na zem, zareagoval Richard a okamžitě deník sebral. „No Kačí, koukej, co si provedla, je na dvě půlky“ řekl mrzutě. Pak se na okamžik zarazil „Tady je nějakej papír navíc“ řekl překvapeně a pomalu rozmotával maličký papírový svitek, který vypadl pravděpodobně ze hřbetu rozpůleného deníku. Všichni se k němu hned seběhli a dychtivě sledovali, jak nalezený papírek pozvolna rozbaluje. Nejprve se objevil podivný znak a poté krátký špatně čitelný vzkaz psaný hodně roztřesenou rukou, rukou, která nepochybně opět patřila lékaři s iniciálami M. M., Richard podal papír Michalovi „Dokážeš to přečíst?“ zeptal se s jistými obavami. „Je to hodně kostrbatý, ale půjde to“. Nějakou dobu na papír jen tak podivně zíral a pak najednou vykřikl jako by ho bodli „Tak to je tedy kardinální průšvih“ vyhrkl. „Do tý zatracený jeskyně sme vůbec neměli lézt a hlavně sme se měli na celou tu věc vykašlat“ chrlil ze sebe dál. „To už víme Michale, spíš by nás eminentně zajímalo, co za strašlivou věc je tam napsáno, že tě to tak rozhodilo“ promluvil za ostatním Richardem. Michal se zhluboka nadechl „Píše se tu, že ta hraběcí hrobka je prokletá a kdo tam vstoupí, otevře cestu nějakému démonovi nebo tak něco“, koktal poplašeně. „Ale no tak, Míšo, nebuď jak malej“ ozvala se stále ještě naštvaná Kateřina. „Možná, má pravdu Kačí, a třeba to nějak souvisí s tím vzkazem na mém mobilu“ vložila se do toho Eliška. „To už trochu přeháníš“ povzdychla si Kateřina a taktně oba návštěvníky i s deníkem a novým objevem vyprovodila až k brance.



Později se však ukázalo, že ignorovat nový nález nebyl ten nejlepší nápad, protože hned druhý den ráno se začaly dít podivné věc, tedy přesněji řečeno Richard se chovat podivně. Sice vstal jako obvykle, ale pak zamířil rovnou do kuchyně, nalil si sklenici mléka a nakonec zůstal stát u kuchyňského pultu jako socha, v ruce stále svíral sklenici s mlékem, které pozvolna ukapávalo na podlahu. „Ríšo, co to děláš“ kárala ho Kateřina, ale odpovědí jí bylo jenom ticho a tikot kuchyňských hodin. Richard se ani nepohnul, dál stál a civěl před sebe. „Sakra Ríšo, koukej se probrat, potřebuju pomoct!“ volala na něj Kateřina. Ale Richard se opět ani nepohnul, jenom sklenice s mlékem mu náhle vyklouzla z ruky, roztříštila se na tisíc střípků a mléko se rozlilo všude kolem. Kateřina spráskla ruce „Tak to už přeháníš“ a popadla Richarda za ramena a pořádně jím zatřásla. „Co se děje, kde to sem a proč jsou všude ty střepy a mlíko?“ blekotal Richard, jakoby se právě probudil. Kateřina jen zabručela „Prosím tě, nech si ty vtipy, ukliď to tady a přijď mi pomoct s dětmi“. A naštvaně odkráčela do ložnice.


Když se Richard trochu vzpamatoval, začala série nekonečného omlouvání a vysvětlování, ale na Kateřinu to moc nezabírala, až jí jednou večer přinesl obrovskou kytici rudých růží. „Tak už mi odpusť Kačí, já to vážně neudělal naschvál, prostě sem byl chvilku mimo “ prosil a dělal na svoji ženu psí oči. A Kateřina nakonec neodolala a rozhodla se na tu podivnou ranní epizodu zapomenout. Příměří však netrvalo dlouho, kolem půlnoci bylo přerušeno další podivnou epizodou. Richard se náhle posadil na posteli, chvíli se rozhlížel do tmy a pak dost neurvale zacloumal Kateřinou. Ta leknutím až povyskočila „Co blázníš Říšo, jsou tři v noci“ pravila ospale. Richard se jen prudce otočil a otevřel do široka oči, které zářily ve tmě jako by tam byla nějaké šelma a také jejich barva byla taková jiná, ale než stačila Kateřina jakkoliv zareagovat, Richard promluvil, tedy spíš zařval spoustu nesrozumitelných slov a pak se zase svalil na postel a usnul. Šokovaná Kateřina se nezmohla vůbec na nic, ale do rána už oka nezamhouřila tak děsivá ona událost byla.



Ráno si Richard samozřejmě na nic nepamatoval a vše okomentoval s humorem sobě vlastním jako ošklivý sen, ze kterého prohodil pár slov. „To není pravda, řval si jako tur“ oponovala mu Kateřina, pak se najednou zarazila „Jo řval si a ještě k tomu italsky“ řekla překvapeně. „Ale no tak drahoušku, vždyť moc dobře víš, že já a italština se nemáme moc rádi“. Pak jí ještě spěšně políbil a vyrazil do práce. Kateřina si jen povzdychla a raději se věnovala dětem.

Klidu si však moc neužila, protože kolem poledne obdržela velmi nepříjemný hovor přímo od ředitele archeologického ústavu, který byl velmi znepokojen chováním jejího muže, který z ničeho nic zahodil keramické střepy, které právě zpracovával a vydal se na obhlídku ústavu. Nějakou dobu jen tak bezcílně bloudil po chodbách, pak náhle vtrhl na sousední pracoviště a začal na zde přítomné zaměstnance vykřikovat cosi podivného v cizím jazyce, který se prý podobal italštině. A jak to celé začala tak to zase skončilo a Richard se vrátil zpět na své místo a s úsměvem pokračoval ve své práci, jakoby si svůj předchozí exces vůbec nepamatoval.



Kateřina vzteky nevěděla co dřív, jestli se jít podívat na děti nebo zavolat Elišce a Michalovi, ale stačila jen krátce nakouknout k dětem, protože během půl hodiny dorazil Richard, s tím, že od svého šéfa obdržel pokyn k návštěvě lékaře a do konce týdne měl nařízenou dovolenou. Jeho žena vůbec nevěděla, jak se k němu má chovat, zmateně se ho vyptávala na onu událost v ústavu, ale Richard si opět nic nepamatoval. Poslední věc, kterou si vybavil, bylo popisování nalezených střepů a pak už nic. A Kateřina se stávala čím dál tím víc zoufalejší, Richard se jí sice pokoušel všemožně uchlácholit, ale nebylo to k ničemu. Kateřina mu odmítala uvěřit a tak byl tu přinucen přespat na starém lehátku v pokoji pro hosty.



Z počátku byl v domě klid, Kateřina, Richard i děti klidně spaly a celý dům províval lehký vánek. Nic nenasvědčovalo žádným nečekaným událostem, dokud na digitálních hodinách v kuchyni nepřeskočila jedenáctá. Chvíli poté Kateřinu probudily děsivé rány na dveře a k tomu podivný zastřený hlas. Kateřina strachy úplně ztuhla, vzápětí však vyskočila z postele a otřásající se dveře zamkla. Pak našla svůj mobilní telefon a rozklepanými prsty hledala čísla na Michala a Elišku. A rány neutichaly, naopak byly stále silnější a silnější. Vyděšená Kateřina si vzala děti do postele, úzkostlivě je držela u sebe a chvěla se po celém těle. A rány pokračovaly dál a dál a do toho ten strašlivý hlas. A pak někdo hodil do okna hrst malých kamínků. Kateřina opatrně odložila spící děti a vyklonila se ven. Dole stáli Michal a Eliška. „Co se stalo? Jsi v pořádku a co děti“ volali. „Zatím jsme v pořádku já a i děti, ale ty zatracený dveře už ten nápor moc dlouho nevydržej“ volala zpět Kateřina. Poté jim hodila klíče od domu a vrátila se k dětem.


Za malou chvíli rány náhle ustaly, něco těžkého spadlo na zem a na schodech se ozval dusot kroků a pak uslyšela lehké zaklepání na dveře a Eliščin rozechvělý hlas „Nelekej se Kačí, to jsme my, můžeš klidně ven, ale nelekni se, Richard právě omdlel a leží na zemi kousek za dveřmi“. Kateřina tedy vstala, opatrně uložila spící děti zpět do postýlek, oblékla si župan a opatrně vyšla z ložnice.

Richard ležícího na podlaze se kupodivu ani nepolekala, jenom se k němu sklonila, aby zjistila, jestli dýchá. K jejímu překvapení dýchal naprosto klidně, vlastně úplně normálně spal a chvílemi dokonce i chrápal. Kateřina se narovnala a zavrtěla nechápavě hlavou „Já už tom vůbec nerozumím“ řekla po chvilce. „To asi nikdo z nás“ pokývala hlavou Eliška. „Já tomu tedy taky nerozumím, ale neměli bychom Richarda přenést někam jinam třeba do postele a až pak se dohadovat“ vložil se mezi ně Michal. „Míša má pravdu“ špitla Eliška. A tak spícího Richarda popadli za ruce a nohy a odnesli ho do pokoje pro hosty, kde ho opatrně ho položili na postel. Pak se vrátili do kuchyně a Kateřina dala vařit vodu na kávu.



A najednou se všude kolem rozhostilo neuvěřitelné ticho, které přehlušoval jen zvuk rychlovarné konvice. Tu chvíli klidu doslova přervalo přímo zvířecí zařvání z pokoje pro hosty. Všichni se tam rozběhli. Richard seděl na posteli, ale vlastně už to ani Richard nebyl - rysy v obličeji měl zkřivené v podivném šklebu a zcela se změnila i barva jeho očí.


Všichni na něj v šoku hleděli, Kateřina se ho pokoušela oslovit, až ta osoba na posteli konečně promluvila :

 „Richard non più come il conte di Trapani Ricardo è tornato!” pravil hluboký zastřený hlas. “Žádný Richard už není, protože hrabě Ricardo di Trapani je zpět ! překládal Michal. Načež se Kateřina se sesunula k zemi a Michal s Eliškou se sebe významně podívali...