MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

ČÁST 8. : "GRAND FINALE"

Publikováno 11.07.2015 v 21:56 v kategorii Povídkový román "Ukradená tvář", přečteno: 89x

...konec příběhu už je na spadnutí...



Nastalá situace byla skutečně velmi vyhrocená, atmosféra v pokoji by se dala krájet. Všichni chvíli stáli jako zkamenělí, dokud Richard zase neklesl na postel a neusnul. Pak Michal s Eliškou rychle probrali zhroucenou Kateřinu, uložili jí do postele s tím, že hned ráno musí zmizet i s dětmi. Pak se Michal s Eliškou usadili v kuchyni u hrnku silné kávy a dumali co a jak dál. „Tohle už začíná být až moc vyhrocený“ mudroval Michal „Chtělo by to odborníka“ bručel dál. „A co takle Kryštof“ navrhla Eliška „Ten by si snad věděl rady“ uvažovala dál. Chvíli bylo ticho a pak Michal najednou vyskočil ze židle „No jasně, Kryštof, ten by to mohl rozlousknout, aby byl konečně klid.


Doktor Kryštof Daminán, psychiatr a zároveň specialista na paranormální jevy, dorazil po půl jedné a protože Richard stále spal, využil toho a ještě jeho spánek podpořil anestetiky. A pak milého Richarda s Michalovou pomocí naložili do doktorovy dodávky a odvezli na jeho soukromou psychiatrickou kliniku. Mezitím se v domě probrala Kateřina a hned začala horečně balit sobě i věci pro děti. Eliška se jí pokoušela přemluvit, aby počkala do rána, ale Kateřina se nenechala odbít a balila dál. A tak Elišce nezbylo než jí pomoci a dopravit ji i s dvojčaty k jejím rodičům. A pak tu bylo náhle ráno a nový den.

Nový překrásně slunečný den, nikoliv však pro Kateřinu, celá ztrápená bloumala po domě svých rodičů neschopná se soustředit. O Richardově přesunu samozřejmě už věděla, ale vůbec ji to neuklidilo. A tak alespoň znovu vytáhla potrhaný deník a materiály z pracovny profesora Kamberského, co kdyby se tam skrývalo ještě něco dalšího. Ve stejnou dobu se na uzavřeném oddělení jisté specializované kliniky začal pozvolna probouzet Richard nebo spíš jistý cizinec, který si násilím „vypůjčil“ jeho tělo. Nejprve se ozvalo jen pár hlubokých nádechů, načež následovala hlučná sprška těžko srozumitelných italských vulgarit toho nejhrubšího ražení. Pak dotyčný vstal a těžce se sunul místností směrem k oknu. Jakmile spatřil mříže, začal jimi zuřivě lomcovat a jeho vztek se stupňoval až k úplnému šílenství.


A pak se náhle svalil na zem, sotva dopadl, vřítili se do cely čtyři zřízenci, popadli bezvládné tělo, vrátili ho na postel a připoutali bezpečnostními pásy. Uběhlo asi deset minut a osoba na lůžku byla opět při vědomí a zuřivě škubala popruhy. A to už byl v cele doktor Damián s Michalem v patách. „Tak co, už jsme se vyspinkali“ poněkud přeslazeně zašveholil doktor. A Michal vše rychle překládal do italštiny. Odpovědí jim byl jízlivý smích, při jehož zvuku tuhla krev v žilách. „Tímhle mě nevystrašíte, pane“ ušklíbl se doktor. „Raději mi řekněte, kdo jste a proč jste ukradl tělo mého kamaráda“ pravil dál rázně. Místo rozumné odpovědi se však opět dočkal další salvy mrazivého smíchu. Doktor se otočil k Michalovi „Tak tohle bude hodně tvrdej oříšek“ a pak ještě dodal „Ale my ho rozlouskneme“. Pak se usmál a pokynul Michalovi k odchodu „Dneska toho rači už necháme, ten parchant má moc velkou sílu, ale zítra už do toho půjdeme pěkně z vostra“ dodal ještě a spiklenecky zamrkal.

Jenomže spousta věcí se lehko řekne, ale podstatně hůř vykoná a ani v tomto případě tomu nebylo jinak. Vetřelec v Richardově tělo úspěšně odolával už víc jak týden a absolutně nic na něj nezabíralo. Doktor s Michalem už byl na pokraji totálního vyčerpání z nedostatku spánku, ale žádné logické ani nelogické řešení nepřicházelo. Jediný kdo se ještě úplně nevzdal, byla Kateřina, která chodila na pravidelné návštěvy a neúnavně prohledávala archivy a jiné instituce v zoufalé touze zjistit něco dalšího o rodu Trapani.

v tomto případě se vše jevilo jako marné, než se jí nečekaně ozvali z okresního archivu, kde už předtím byla asi třikrát, že prý při revizi na něco narazili. Kateřina do archivu ihned nadšeně vyrazila a to co se jí dostalo do rukou jí téměř „vyrazilo dech“. Byl to kompletní spisek stahující se k rodu Trapani, přesněji řečeno k jakémusi „rodovému prokletí“, které vždy ob generaci stíhalo výhradně muže. A konečně to všechno dávalo, smyl – podle všech uvedených informací to byl Ricardo di Trapani, kdo tou nemocí trpěl a snažil se to všemožně skrývat. Pak však nastalo období určitého útlumu a teprve tehdy se oženil s mladičkou Isabelou, která bohužel neodolala a propadla krátkému bouřlivému románku s jistým benátským umělcem, který se pak stal otcem její dcerky Lilian. A tohle všechno věděl i Ricardo, kterému se opět vrátila jeho choroba a udeřila v plné síle, což mělo za následek krutou smrt jeho dcerky a zmrzačení jeho ženy, která se pak změnila k nepoznání i co se osobnosti týkalo. On sám nakonec spáchal sebevraždu a byl tajně pohřben v jeskynní hrobce. Tím však nic neskončilo – naopak kletba rodu Trapani byla pohřbena s ním a Michal s Eliškou jen jaksi „vytáhli špunt z láhve“ a vypustili všechno to zlo ven. A jedinou možností jak to celé zastavit bylo to zlo znovu pohřbít. To zlo, které kroužilo kolem možná už od smrti profesora Kamberského a k jeho „vysvobození“ mohlo přispět i zničení deníku.


S novými informacemi svitla i naděje na Richardovu záchranu. A tak doktor Damián konečně vypracoval plán, který byl sice poněkud krkolomný, ale jiná možnost nebyla. Plán spočíval v tom, že nezvaného hosta prostě nechají utéct směrem k nejbližšímu hřbitovu a tam by měl doktor Damián provést očistný rituál. Všichni si připadali jako v nějakém americkém béčkovém hororu, ale jiná možnost prostě a jednoduše nebyla. A tak byl plán zahájen.


Ten večer udělal doktor Damián chybu a „zapomněl“ zamknout dveře Richardovy cely a ještě před tím mu uvolnil popruhy, ale jenom tak, aby se nezvaný host domníval, že se osvobodil sám. Pak nezbývalo než vyčkávat. Úderem jedenácté se dotyčný prudce zvedl, párkrát s sebou zacukal a byl volný, čemuž zprvu nemohl uvěřit a poplašeně se rozhlížel kolem sebe. Když se nic nedělo a všude bylo ticho a klid, pomaličku se zvedl a zamířil ke dveřím. Opatrně, pomaloučku je chvíli osahával a pak si konečně všiml, že nejsou dovřené a s radostným úšklebkem je otevřel a vyrazil ven. Pak nějakou dobu bloudil po chodbách, než došel k zadnímu překladišti léků, kde trochu tápal, než nalezl vhodnou škvíru, kterou se protáhl ven a zmizel ve tmě.


Poté nastala ta nejtěžší fáze – nasměrovat nezvaného hosta ke hřbitovu, jenomže ten byl rychlejší a vyrazil po hlavní silnici směrem ke Staré Lhotě a rovnou na zámek. „Co to proboha dělá? To nebylo v plánu“ vrčel Michal „Nejspíš hledá hraběnku“ zabručel Kryštof. „Ale ta tu pohřbená není, její ostatky jsou uloženy v Itálii“ zašeptala Eliška „To je sice pravda, ale byla tady tajně pohřbena malá Lilian, tak třeba hledá její hrob“ ozvala se Kateřina. A tak se všichni rozeběhli do zadní zahrady, do onoho rohu, kde byly nalezeny ostatky dítěte. A skutečně Richard tu skutečně stál. Ano stál jako socha a zíral do tmy. Nikdo z přítomných se nezmohl ani na ten sebemenší odpor. Jen zoufalá Kateřina strkala do Kryštofa „No tak, dělej něco, prosím“ ho zoufale. „Nevím co“ koktal Kryštof a pomalu se přibližoval k Richardovi, pak natáhl ruku a poklepal mu na rameno. Osoba ve tmě se prudce otočila – všichni leknutím ustoupili o pár kroků vzad, neboť té osobě žhnuly oči jasným nazelenalým světlem. Nikdo se už ani nepohnul, pak ta osoba vydala pár odporných skřeků, z nichž bylo srozumitelné jen jedno jediné slovo „ISABELA“. Pak se kdesi v pozadí okolní temnota protrhla a v té záři se objevila překrásná žena, která vykročila směrem k osobě se žhnoucíma očima. Asi v polovině cesty se zarazila a napřáhla ruce, jakoby chtěla někoho obejmout a pak se ozval i její hlas „Táhni do horoucích pekel, ty zrůdo, nikomu už neublížíš!“ zvolala jasnou italštinou a Michal šeptem překládal. Pak ta žena ruce sepjala, načež se ostře zablesklo, vše vůkol zmizelo v jasné záři – a byla zase jen černočerná tma.


Chvíli trvalo, než se všichni vzpamatovali z leknutí, poté se ve tmě cosi pohnulo a někdo konečně rozsvítil baterku. V rohu zahrady někdo klečel, s hlavou svěšenou dolů – byl to Richard! Kateřina se k němu okamžitě rozběhla „Ríšo, Ríšo, slyšíš mě, žiješ ještě!! Volala plačtivým hlasem a vrhla se na zem k Richardovi, objala ho a líbala jeho tvář. Pak ucítila, jak se jeho ruce pomalu sunou vzhůru, až ji nakonec objal. „ Klid, klid, už je to za námi holčičko“ šeptal vyčerpaně. A to už dorazili i ostatní, celí šťastní, že Richard žije. „Nevíte, co se vlastně stalo?“ zeptal se Kryštof „Co by, hraběnka splatila dluh a konečně se tomu tyranovy pomstila“ ozval se Richard.



Pak pomalu vstal, vzal svoji ženu pevně za ruku a všichni se vydali směrem k domovu, začínalo pozvolna svítat a Stará Lhota se pozvolna probouzela do nového dne.




KONEC


THE END


ENDE


FIN


FINE


DIERDEAH