"Černá labuť"

Jsem černá, černá, černá

Černá labuť vprostřed hejna bílých perutí

Kajsa co vždy na okraji zůstává

A sama často roní slzy v rákosí

Však jednoho dne z rána šum podivný

Spánek můj poklidný mi zpřetrhal

To na hladinu jezera labuťák černý zrovna dosedal

A srdce mé se rozbušilo vzrušením

Chvíli klouzal po hladině hladké jako zrcadlo

Pak otočit tvář svou k mé ho napadlo

Tak cit pevný jako skála se náhle rozhořel

Už nebyla jsem sama, byl tu on - Hakan co byl silným zván

A tak trávili jsme spolu vlahé letní večery

On něžně čechral moje peří a já cítila se jako nebi

Však na své plavé sestřenky jsem zcela zapomněla

Oni zatím v pozadí, temné spřádaly si plány

A jednou za noci hvězdné, kterou opět trávila jsem s milým v objetí

Přikradly se zrádně zezadu a pak jako supice na Hakana vrhly se

Jako hejno krkavčí bily ho - ani já  krutým ranám jejich neušla jsem

Pak zahnaly nás na mělčinu harpyje ty proradné a jezero nám uzmuly

Tak, leželi jsme na písčině – když náhle Hakan můj nejdražší hlavu svou pozvedl

A dlouze hleděl mi do očí, než vydechl naposledy a hlava mu zas poklesla

Slzy jako perly kanuly mi z očí do chladných vod jezera

Bolest krutá trhala na kusy tělo mé nebohé

A s prvním paprskem slunečním i duše má se k nebi vznesla

Taková jsem byla já černá, černá, černá

Černá labuť, jejíž osud se tak krutě naplnil…