MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

„Černý racek“

Publikováno 23.07.2017 v 17:47 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 32x

...něco ze staré Anglie



Jmenuji se Wiliam J. Senders a v následujících řádcích jsem sepsal svůj příběh – jeden z mých nejtěžších a nejneobvyklejších případů v mé praxi lékaře psychiatrie v londýnské Všeobecné nemocnici. Jednalo se o devatenáctiletá dvojčata - dcery Richarda a Marie Hobbartových. A u jedné z nich měla nečekaně propuknout těžká „nemoc duše“, jak jsem se dočetl v dopise od jejich matky. Dívky se jmenovaly Michelle a Miranda, a žily s rodiči na staré rodinné usedlosti u moře poblíž Doveru. Hlavní problém tkvěl v tom, že děvčat si byla natolik podobná i v chování, že bylo nemožné určit, která s dívek poruchou trpí. Proto jsem byl také povolán já jako významný odborník na duševní choroby, ale to jsem ještě neutišil, co mě v této podivné rodině čeká.


Psal se rok 1901 a já se tehdy ocitl na maličkém nádražíčku v městečku Dawsbury. K mému překvapení, mě na nádraží nikdo nečekal. Teprve po nějaké době čekání se odněkud vynořila obstarožní bryčka. „Doktor Sanders“ zabručel vozka místo pozdravu.“Ano, to jsem já.“ Potvrdil jsem stručně svoji totožnost. „Aha, tak to je dobře. Já sem nějakej Burns, a mám vás dopravit do Hobbartovic domu.“ Bručel dál chlapík na kozlíku. Raději jsem se na nic dalšího nevyptával a nasedl do bryčky. Od té chvíle nepadlo ani slovo a celá cesta proběhla v naprostém tichu, které sem tam přerušilo zašumění moře nebo křik racků. Pak bryčka náhle zastavila, a Burns znovu zabručel“Dál se s vozem nedostanu, dál musíte pěšky.“ Vystoupil jsem tady na cestu a dřív, než jsem zjistil, kterým směrem se dát, byl ten podivín pryč. Vykročil jsem tedy dál po úzké cestě, která mě skutečně dovedla až k domu Hobbartových.


Nebylo to bůhvíjak honosné sídlo, ale bydlet se tu dalo docela slušně. Měli tu kuchařku, pokojskou a snad i nějakého správce. Ale ani zde mě nikdo nepřivítal, správce mě sice po zaklepání pozdravil a odvedl do salónku za paní Hobbartovou, ale jinak tu na mě ze všeho čišel podivný chlad a zatuchlost. Mary Hobbartová seděla ve velkém křesle u krbu a zprvu moji přítomnost vůbec nezaregistrovala, jak byla ponořena do svých myšlenek. Až když ji správce taktně upozornil, zvedla hlavu a tichým hlasem pravila:“Dobrý den, doktore Sandersi, vítám vás v našem sídle. Prosím, posaďte se.“ Usadil jsem se tedy do křesla vedle ní. „Smí prost o čaj, Masone.“ Pravila dál paní Hobbarová. Správce se jen tiše uklonil a odkráčel za svou povinností.

Teprve poté se paní Hobbarová začala plně věnovat mě. „Ani nevíte, já ráda vás tu vidím. Už skutečně netušíme, co si s děvčaty počít. A i lidé z Dawsbury na nás pohlíží jako na odpad společnosti. „ vyprávěla rozechvělým hlasem. „Ano, četl jsem váš dopis. A udělám pro vás vše, co bude v mých silách, ale předem bych si dovolil upozornit, že lidská duše je oblast neprobádaná a výsledky nejisté.“ Odpověděl jsem opatrně, ale to už se vracel Mason s čajem.


Během doby co jsme ho popíjeli, jsem se nenápadně pokusil zjistit další detail ze života rodiny Hobbartových, ale nedozvěděl jsem se nic podstatného a také se v té době vrátil z města Maryin manžel - Richard Hobbart, který se netvářil zrovna mile, pozdrav procedil mezi zuby a zase odešel. Rozloučil jsem se tedy také a nechal se doprovodit do svého pokoje. A při vybalování věcí jsem jasně slyšel, jak se Hobbarovy dole v přízemí o něčem hádají a bylo jasné, že tento případ nebude jednoduchý.


Téma dvojčata jsem se znovu odvážil nadhodit až u večeře, které se dívky neúčastnily. „Dívky s námi nebudou večeřet?“ zeptal jsem se opatrně. „Nikoliv, od doby co u nich propukla ta nemoc, jedí a žijí odděleně ve svých pokojích, pro bezpečí vše.“ Pravila přísně paní Hobbartová. Richard Hobbart nadále zarytě mlčel a tvářil se naštvaně. „Ano, chápu.“ Pravil jsem omluvně. Víc se toho během večeře neudálo a se soumrakem odpustilo dům veškeré služebnictvo, což mě výrazně zaskočilo. Naštěstí opět zasáhla paní Hobbartová. „ Tím se nemusíte zaobírat, doktore Sandersi, to je zde běžné.“ A pozvala mě na další šálek čaje.


A tentokrát byla mnohem hovornější a konečně začala vyprávět o dcerách, zatímco její manžel jen seděl v rohu místností a nervózně pokuřoval doutník. Michelle i Miranda byly zcela normální dívky z lepší rodiny a původně vyrůstaly v Doveru v městském domě, kde rodina tehdy žila. Navštěvovaly i zdejší školy, než zasáhla ta úděsná nemoc. Na dívčí lyceum však již přijaty nebyly a rodina musela opustit Dover, protože nelibost okolí přesáhla únosné meze. To bylo dívkám asi jedenáct let a jejich stav se i nadále zhoršoval, tedy přesněji řečeno jedné z nich. Žádný lékař nedokázal určit která dívka je skutečně nemocná a jakou nemoc se vůbec jedná. A tak rodina tráví již osmý rok ve vyhnanství v domě u moře a trpí. Po těchto slovech se paní Hobbartová odmlčela a hlasitě vzlykla. „Ostatně, zítra to celé budete moci posoudit sám, až se s dívkami setkáte.“ Dodala ještě, poté se omluvila a odešla spát. Pokusil jsem se ještě oslovit jejího manžela „Pokud se nebude zlobit, rád bych také slyšel váš názor. Zatím jste se k tomu vůbec nevyjádřil.“ Otázal jsem se. Richard Hobbart se však jen navztekal, zhasil doutník a mezi zuby procedil něco jako“Nemám k tomu co říct.“ a měl se k odchodu, ale pak se náhle otočil a zcela jasně dodal. „Je to kletba doktore, jedno dvojče je vždycky dobré a jedno zlé.“ A zmizel na schodišti. Chvíli jsem ještě poseděl u krbu, zapsal si několik poznámek a šel také spát.


Druhý den po snídani jsem se konečně směl setkat s děvčaty. Nejprve vstoupila do jídelny Michelle a už od prvního pohledu mi bylo jasné, že je to velmi plaché děvče. „Jen pojď dál, mě se nemusíš se bát.“ Pravil jsem co nejklidnějším hlasem. Dívka tedy pomalu došla ke stolu a usadila se na židli proti mně. Usmál jsem se na ní a ona mi úsměv nesměle opětovala. „No vidíš, my si budeme rozumět.“ Řekl jsem chlácholivě a otevřel svůj zápisník s otázkami.

Celý můj rozhovor s Michelle proběhl až nezvykle klidně, snad proto, že dívka vzorně spolupracovala. Zato Miranda byla její naprostý opak. Bylo to drzé a vzpurné děvče. Moje otázky ji evidentně nezajímaly a nudily. Neustále se dívala na hodiny a pokoušela se nahlížet do mých poznámek. Nakonec jsem docela rád, že odešla. A už tehdy mi bylo jasné, že údajná „nemoc duše“ zcela jistě souvisí s povahami obou sester. A také mi nešla z hlavy poslední slova Richarda Hobbarta o prokletí jeho dětí. Rozhodl jsem se, že se o tom zmíním při večeři. Ale ten večer se pan Hobbart u večeře vůbec neobjevil. Prý odjel služebně až do Londýna. A tak jsem otázku položil paní Hobbartové při obvyklém večerním šálku čaje. „O tom mi není nic znám, snad jen to, že v rodině mého manžel se vyskytoval větší počet dvojčat a nebyla tam zrovna v oblibě.“ Odpověděla stroze. Víc jsem se tedy raději nevyptával.


Tu noc jsem vůbec nemohl usnout a neustále jsem přerovnával svoje knihy a poznámky, když to k mým uším dolehl slabý dívčí hlas. Znělo to rytmicky, jako někdo odříkával nějaké verše. Vyšel jsem tedy na chodbu a kráčel pozvolna za zvukem, který zcela jistě vycházel ze dveří pokoje jednoho z děvčat. Popošel jsem ještě o pár kroků a naklonil se k nejbližším dveřím. Teď byla slova té říkanky až děsivě jasná! „Až černý racek přiletí, vyklove oči dítěti, až černý racek odletí, zůstane ti prázdná náruč“znělo opakovaně z místnosti a něco mi na tom hlase připadlo zvláštní, snad to, že byl doprovázen jakýmsi nepříjemným zvukem. Znělo mi to, jakoby někdo přejížděl nehty po skle! Víc jsem už slyšet nechtěl a rychle jsem se vrátil do svého pokoje. Do rána jsem však už pořádně neusnul.


Druhý den jsem byl nevyspalý a neměl náladu vůbec na nic, ale čekalo mě další setkání s děvčaty. Jenomže jsem po té noční události úplně zapomněl na přípravu nových otázek a tak jsem rozhodil, že tohle sezení povedu volně a improvizačně. To jsem ještě netušil, že dobrou náladu nemají ani děvčata. Mrzutá a nesoustředěná byla i Michelle. Už jsem nevěděl na co se jí dál ptát, když tu mi na mysli vytanula ta ošklivá říkačka. „No dobrá Michelle, teď ti ještě povím jednu takovou básničku, co jsem jednou slyšel a tím dnešní povídání ukončím, protože vidím, že je toho na tebe dnes moc.“ Pravil jsem a vyslovil včerejší verše. V tu chvíli Michelle zbledla, vyskočila ze židle, vykřikla „Ne, to, ne“ a utekla z místnosti, jakoby spatřila samotného ďábla. Něco podobného jsem opakoval s Mirandou, s tím, že ta neutekla, jen se tak podivně pochechtávala a okusovala se nehty, které měla viditelně polámané a otlačené. Víc jsem tam den nezkoumal, neboť jsem nutně potřeboval procházku na čerstvém vzduchu. Vyšel jsem si tedy do Dawbury a z místní pošty odeslal zprávu mému známého kolegovi do Doveru o lékařskou anamnézu rodiny Hobbartových a Brownových.


Po návratu do domu Hobbartových jsem v salónku zahlédl paní Mary. Seděla zase tiše u krku a něco křečovitě svírala v ruce. Potichu jsem vešel dovnitř, abych nerušil a uvědomil si, že paní Hobbartová má v očích slzy a ta věc v její ruce je malý medvídek, na jeho scvrklém krčku je stále patrný nápis „Scotty“. V zápětí jsem salón raději opustil, ale v hlavě jsem mě šílenou myšlenku. „Kdo to je nebo byl Scotty? A je možné, že měli Hobbartovy ještě jedno dítě?“


Tyto myšlenky mě strašily do té doby, než přišla dopověď od kolegy Kingse z Doveru. O rodině Brownových nezjistil nic znepokojivého, ani jméno Scotty ani jiná zmínka o třetím dítěti nebyla nikde nalezena. Zato rodina Hobbartova byla šílenci přímo prošpikována. Zajímavé bylo, že se jistý druh „šílenství“ vyskytoval hlavně u dvojčat, kterých bylo v té rodině nezvykle mnoho. Richard Hobbart však z dvojčat nebyl, zato jeho matka Josephine ano. Měla bratra Josepha, který se o svých dvacátých narozeninách oběsil na půdě. „Tak odtud vítr vane“ pomyslel jsem si a šel v klidu na večeři, která proběhla až překvapivě optimisticky. Zato nadcházející noc byla přímo pekelná!


V okolí Doveru se strhla šílená bouře! Vichr cloumal celým domem jako by to byla nějaká hračka. Větve bušily do okna jako kladiva! V obavách, aby ho nerozbily, jsem vyhlédl ven, a strnul hrůzou! Uprostřed všeho toho běsnění stálo jedno z dvojčat pouze v lehkém nočním úboru. Dívka nejevila žádné známky strachu, naopak to vypadalo, že si celou bouři užívá s úsměvem na rtech! Vyběhl jsem z pokoje a zjistil, že oba dívčí pokoje jsou otevřené. Rychle jsem vešel dovnitř. V prvním pokoji bylo vše v nejlepším pořád, jakoby tu snad ani nikdo nikdy nebyl. Druhý pokojí byl doslova „vzhůru nohama“! Nic nebylo na svém místě a na okenní tabuli byly viditelné škrábance a stopy krve. Okamžitě jsem seběhl do přízemí, kde už byli Hobbartovy. „Co se stalo? Proč je jedna z vašich dcer venku v té bouři!“ zakřičel jsem na ně. „Protože je šílená!“ zařval Richard a vyběhl do deště. „A kde je ta druhá. Paní Hobbartová?“ obrátil jsem se k o něco klidněji k paní Mary. Ta byla evidentně v šoku, neschopná slova. Odvezl jsem ji tedy do salonu ke krbu a přinesl ji sklenici vody. Stále ještě těžce dýchala. Mezitím se vrátil Richard s dcerou v náručí. „Omdlela, odnesu ji do pokoje“ řekl a spěchal nahoru. „A kde je ta druhá, pane Hobbarte ?“ zvolal jsem za ním, a v tu chvíli mi byla celá ta Hobbartovic tragédie jasná, nebo téměř jasná.


„Tak, kde je Michelle, paní Hobbartová? V jejím pokoji již léta nikdo nebyl, dnes jsem se o tom přesvědčil na vlastní oči: A také bych se rád něco dozvěděl o Scottym.“ Pravil jsem směrem k paní domu, které stále nebylo příliš do řeči. „Michelle je mrtvá, pohřbená tady za tím domem a Scotty byl náš syn a leží hned vedle ní!“ úpěnlivě vykřikla Mary a vytryskly ji slzy jako hrachy. „Scotty se narodil až tady a bylo to úžasné miminko. Ale jeho sestry ho nenáviděly a strašlivě na něj žárlily. Snad, že už nebyly středem pozornosti. Vymýšlely různé plány jak ho potrápit. Bylo to celé moc ošklivé, ale já stále naivně doufala, že je to přejde, až budou větší.“ Vysvětlovala paní Hobbartová plačtivým hlasem. „A co ta nemoc?“ zeptal jsem se přísně. „ Ta se prvně projevila, když byl holčičkám asi 8 let a zase zmizela. Tedy my se domnívali, že zmizela. Jenomže pak se to vracelo pravidelně a bylo to pořád horší a horší. A my se museli stěhovat.“ Pokračovala Mary. „Tady u moře to bylo mnohem lepší, ale pořád nebylo jasné, která z holčiček je doopravdy nemocná, Ona děvčata měla takovou hru, kdy jedna předstírala, že je ta druhá a naopak. Daly se rozeznat pouze podle mateřského znaménka za levým uchem.“ Vysvětlovala Mary. „A pak, se to jednoho dne stalo“ zavzlykala Mary. „Co se stalo?“ zeptal jsem se s obavami.


„Stalo se to, že Scottyho zabily. Prostě vešly do jeho pokoje a ubodaly ho“ plakala Mary. „Slyšela jsem ze Scottyho pokoje hlasy, tak jsem tam vešla a ony tam stály se zkrvavenýma nůžkami, neustále opakovaly tu odpornou říkačku! Zakřičela jsem na ně a snažila se dostat ke Scottymu, jenomže ony se semnou začaly prát a nechtěly ty nůžky pustit. A pak jedna z nich vypadla z okna“ vydechla Mary. „Vy jste nevěděla která.“ Pokoušel jsem se o pokračování. „Ale věděla!“ ozval se za mnou Richardův hlas. „Byla to Michelle, to zdravé dvojče. Vypadla, protože se bránila matku před svou šílenou sestrou.“ pokračoval „ Poznal jsem jí hned tam dole, když ležela v trávě, protože neměla tu věc za uchem.“ Dodal opatrně. „Žena se pak zhroutila a nechtěla děti ani pohřbít. To jsem udělal tajně já a bylo mi jasný, že nás dohnala ta kletba.“ Pravil vážným smutným hlasem. A mě bylo jasné, že oním „zlým dvojčetem“ byla nepochybně Miranda, u které po smrti sestry došlo k rozpolcení osobnosti, když do sebe „nasála“ i Michelle. A matka tak měla za obě dcery pohromadě, proto ty oddělené pokoje a skrývání. Hlavou mi prolétla všechna moje sezení s dívkami a připadal jsem si poněkud hloupě, že jsem na to všechno nepřišel mnohem dřív.

Druhý den jsem nešťastné Miradě podal nějaké uklidňující léky a vydal se na cestu do Doveru, abych tam u kolegy Kingse zařídil její přijetí v ústavu pro duševně choré, kam ji převezli asi za týden. Do té doby jsem ještě setrval v domě Hobbartových, abych měl Mirandu pod kontrolou.



Ulevilo se mi až po návratu do Londýna a také poté, co jsem obdržel další dopis od paní Hobbartové. Tentokrát vyzníval mnohem pozitivněji. Miranda na tom byla mnohem lépe a její rodiče se vrátili zpět do Doveru, aby jí byli nablízku.




A „černý racek?“ Ten si možná létá někde nad mořem.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?