"Červený dům"

Bryčka pomalu drkotala zvlněnou krajinou, kterou sem tam protnula nízká kamenná zídka. Annie Whitecombová se choulila v rohu tvrdé lavice a pokoušela se alespoň trošičku zahřát. Počasí jí však vůbec nepřálo, nebo bylo popelavě šedé. Vzduch byl dost chladný a vlhký. Annie se mrzutě rozhlížela kolem a matně si snažila vybavit, proč byla vyslána zrovna sem, do země nikoho. Daleko od tepla londýnského domu. Ten důvod byl prostý, její otec musel náhle odcestovat až do indického Dillí. Pro devítiletou Annie to byl přece jen lán světa a tak ji předal do laskavé péče své tety Ursuly Bambridgeové. Annie o té dámě do té doby neslyšela, věděla pouze, že tato pravá anglická lady po dlouhou dobu vychovávala jejího otce. Velice brzo totiž ztratil oba rodiče, stejně jako Annie přišla záhy po svém narození o matku. Proto byla nyní odvážena daleko od domova, od přátel - do místa zvaného Červený dům.

Barvu domu však Annie nespatřila, protože na panství Bambridge dorazila až za úplné tmy. Váhavě vystoupala po kamenném schodišti k hlavnímu vchodu. Kufřík v její ruce najednou vážil jako stádo slonů, v krku měla jako na Sahaře a v hlavě jí bušily tisíce permoníků. Pak se dveře otevřely a v nich stál postarší, ale dokonale upravený majordomus. „Slečna Whitecombová ?“ otázal se váhavě. „Ano, pane“ špitla Annie. „Potom, račte vstoupit“ zněla škrobená odpověď. Unie tedy vešla dovnitř. První co jí přivítalo, byl nepříjemný chlad a pach ztuchlotiny. Dům byl opravdu hodně starý a hodně stará byla i Uršula Bambridgeová. Tato nezvykle vysoká štíhlá žena v černých šatech se náhle zjevila na hlavním schodišti. „Úplně jako duch“ pomyslela si v tu chvíli Annie.

„Tak vás zde vítám, drahoušku“ pravila lady Bambridgeová na uvítanou. Její hlas zněl ostře, jasně, ale zároveň chladně až mrazivě. Prostě do svého domu zapadala naprosto dokonale. Annie měla sto chutí se otočit a co nejrychleji z toho ledového zámku utéct. Místo toho jen stála na místě jako zařezaná, neschopná jakéhokoliv odporu. Z prvotního šoku ji vytrhl zase až hlas lady Bambridgeové. „No tak, nestůjte tady jako socha, drahoušku. Následujte prosím Jamese, doprovodí vás do vašeho pokoje“ zněla další ledová slova. Poté je dáma v černém opustila stejně, jako se objevila.

Anniin pokoj se nacházel zcela na konci dlouhé chodby ve druhém patře ohromného domu. Bylo to docela útulné a překvapivě i mile vytopené místo. V krbu skutečně plápolal příjemný ohýnek.

Annie se zasněně zahleděla do plamenů a s posledních sil se pokoušela zadržet slzy, když tu náhle zaslechla podivný šramot. Někdo, něco zuřivě škrábalo na dveře. Annie s sebou poděšeně trhla! „Je tam někdo?“ zvolala vyplašeným hlasem. Nikdo jí neodpověděl, jenom to škrábání zesílilo a přidalo se k němu ještě funění a jakési kňučení. Annie sebrala poslední špetku odvahy a těžké dřevěné dveře prudce otevřela. A přesně v tu chvíli vběhl do pokoje baculatý hnědobílý anglický buldok se zlatým obojkem na krku. Nadšeně se k Annie lísal a vítal ji jako by se znali odjakživa. S Annie rázem spadl všech strach a se stejným nadšením se vrhla ke zvířeti. Dokonce se jí podařilo prohlédnout si jeho obojek. Bylo na něm napsáno Sir Winston. A tak v tomto „studeném pekle“ našla svého prvního souputníka – svoji spřízněnou duši. A už se necítila tak sama.

V příštích dnech se Annie ve Winstonově společnosti začala pěkně po svém seznamovat s domem. Byla tady neuvěřitelná spousta pokojů, výklenků a jiných zajímavých zákoutí. Jediné místo vyjma pokoje lady Bambridgeové, které jí bylo zapovězeno bylo malý salónek v přízemí. Tento pokoj byl stále zamčený a nechodilo do něj ani služebnictvo. O to ví tohle místo Annie přitahovalo. Vždy když míjela velké černé dveře s vyřezávanými květinami, musela se na okamžik zastavit a položit na ně alespoň ucho. Ve vnitř vládlo hrobové ticho, ani hodiny tam netikaly. Přesto z toho místa sálalo něco tajemného, něco co Annie prozatím nedokázala popsat.

Ostatně tajemno tak nějak prostupovalo celým domem. Snad jedině v zahradě bylo lépe. Zde trávila Annie nejvíce času, samozřejmě s věrným Winstonem v patách. Na druhou stranu, nejhorším v celém domě byla pro Annie rozlehlá koupelna s obří vanou a strašidelným kotlem na ohřev teplé vody. Neustále to v něm škrundalo, bublalo a vrzalo. Aniž se na tu věc nedokázala ani pořádně podívat. Myla se rychle, jen aby už byla z toho místa pryč. Jenomže ač se snažila sebevíc, to místo jí stejně dohnalo.

Bylo to jeden zvlášť větrný večer. V ětve stromů prudce šlehaly do zavřených oken a Annie se vůbec, ale vůbec nechtělo jít koupat. Po dlouhém váhání přece jen do koupelny vkročila. Kotel byl tu noc nezvykle klidný. To Annie znepokojilo natolik, že porušila svůj zvyk a podívala se na něj. A přímo před tou velkou černou věcí stálo děvčátko, asi tak stejně staré jako Aniie. Dlouhé hnědé vlásky, nos do špičky, oči tmavé. „Kdo jsi a jak si se sem dostala!“ vykřikla Annie.

Dívka se v té chvíli přímo andělsky usmála, ale její ústa zůstala němá. Přesto Annie jasně slyšela její slova „Já jsem ty a ty jsi já“. Pak zase zmizela. A Annie věděla, že tentokrát to určitě BYL DUCH!

Dlouho nemohla tuto událost dostat z hlavy. Neustále přemýšlela nad tím, kdo je ta tajemná dívka. A hned následující noc se jí onen přízrak zjevil znovu – přímo v jejím pokoji u krbu. Nejprve se jí chtělo křičet o pomoc, ale když uviděla Winstona, jak dívku nadšeně vítá, rozhodla se učinit totéž. Pomalu vstala a podávala dívce u krbu ruku a dokonce ze sebe vydolovala slovíčko „Vítej“. Její dvojnice se jen lehce usmála. A v tu chvíli byla Annie rozhodnutá zjistit o tajemné neznámé, co se dá. „Kdo jsi a co tu děláš? Co po mě chceš?“ otázala se již poněkud klidnějším hlasem. „Já jsem ty a ty ji já.“ Zaznělo opět vzduchem. „Ale kdo já?“nedala se odradit Annie. „Já, Annie“ zašeptal ještě hlas a dívka zmizela. Skutečná Annie zůstala stát s otevřenými ústy. Nejenže ten duch vypadá jako ona, on má i stejné jméno!

Druhý den ráno se Annie, ta skutečná rozhodla, že tajemství své dvojice odhalí za každou cenu. Zároveň si také uvědomovala, že ze své pozice devítiletého dítěte to bude mít zatraceně těžké. Vzdát se však odmítla a do boje vyrazila hned u večeře. „Mohu se vás na něco zeptat, tetičko?“ začala opatrně. „Ale jistě, že můžete, drahoušku“ odpověděla ji přeslazeně lady Ursula. „ Bydlely tady v tom domě někdy nějaké děti? Třeba malá holčička jako já?“ odvážně se zeptala Annie. Lady Ursula s sebou prudce trhla. „Ne, v tomto domě nikdy žádné děti byly“ zněla úsečná odpověď. „ Ale já tu holčičku viděla, tu co se jmenuje jako já, sama mi to řekla“ V té chvíli lady Ursula zbledla ještě o něco víc než obvykle, zuřivě udeřila holí o stůj a vykřikla „Opakuji, že v tomto domě nikdy žádné děti nežily! Takže prosím laskavě kroťte svoji bujnou fantazii, drahoušku!“ zněla ostrá dopověď. Annie si všimla, že slovo „drahoušku“ vyslovila lady Ursula přes zatnuté zuby. A zatínala je vzteky, což znamenalo, že se Annie trefila tak říkajíc „do černého“.

Další dny plynuly v neutuchající nudě. Dokud se opět nezjevila Annie číslo dvě. Skutečná Annie jí hned překotně vyprávěla, co se stalo. Dvojice se tvářila velice vážně. Poté váhavě promluvila a tentokrát se jí ústa normálně pohybovala. „To znamená, že nadešel čas. Čas vstoupit do kruhu“ Pravá Annie tomu vůbec nerozuměla. „Do jakého kruhu? Do kruhu tady v domě?“ Dvojice významně pokývala hlavou. „Ano, musíš vstoupit za zakázané dveře, jiná cesta není. A pamatuj „Já jsem ty a ty jsi já“ pravila vážně a mžiku byla pryč.

Pravá Annie byla z této rady zprvu velmi zmatená, ale pak si náhle vzpomněla na černé dveře v přízemí. „Salónek, to bude ono. Tam se musím dostat“ řekla si nahlas pro sebe. „Ale jak, když ty dveře jsou pořád zamčený“ bručel dál. Sir Winston na ní hleděl s nezvyklým pochopením, ale pomoci ji nedokázal. Naštěstí se možnost dostat se do salónu nabídla úplně sama.

Na začátku nového týdne přijela do Červeného domu nečekaná návštěva. Sedm postarších dam, která lady Ursula vítala až nezvykle nadšeně. A právě tehdy se otevřely i dveře do tajemného salónu. Annie byla jako na trní a bez přestání číhala na vhodnou příležitost jak proklouznout dovnitř. Podařilo se jí to až díky Winstonovi, který do salónku vběhl jako první. Prostě se neptal, vklouzl dovnitř a za žádnou cenu nechtěl ven. Ty staré dámy byly vzteky bez sebe a snažily se ho všemi možnými způsoby vystrnadit. Annie jen využila nastalého zmatku, proklouzla do salónu a ukryla se za závěsy ve výklenku pod oknem. Pohodlně se uvelebila na malém sedátku a netrpělivě vyčkávala, co se bude dít dál.

Když zmatek utichl, vrátily se ženy ke kulatému stolu uprostřed místnosti. Usadily se kolem něj a lady Ursula rozsvítila jedinou bílou voskovici. Poté zvedla ruce a pravila „Podejme si ruce sestry a vstupme do kruhu“ Poté začaly ty dámy cosi nesrozumitelně mumlat a lady Ursula zavřela oči. Poté se prudce zablesklo a Unie si uvědomila, že už není v salónu, ale v té děsivé koupelně. Před ní ve vaně se kdosi koupe, je slyšet šplouchání vody a nějaký ostrý hlas. Ten hlas patří lady Ursule a ve vaně se koupe malé děvčátko. Zatím je všechno jakoby v mlze. Ten opat se začíná pozvolna rozplývat a Annie teď jasně vidí a slyší úplně všechno. Slyší jedovatá slova lady Ursuly „Kéž by ses propadla do horoucích pekel, bastarde!“Dívka ve vaně jen tiše pláče. „A neřvi, mrzáku!“ křičí Ursula dál. „A pamatuj si, že tohle je naposled, co se o tebe takle starám“ zní další věta. Dívka stále usedavě pláče. „A neřvi už!“ zní další vzteklý výkřik, pak padne rána a spousta dalších. Dívka ve vaně se pokouší jen zoufale bránit, ale nemá na to sílu, protože se nemůže pořádně hýbat. Navíc vana klouže. A pak přijde to nejhorší – lady Ursula s děsivým šklebem otevírá koutek na kotli naplno a spokojeně opouští místnost. Annie, ta pravá, by chtěla ten zatracený kotel zničit, zastavit příval vařící vody a dívku ve vaně zachránit.

Místo toho se znovu ocitá v salónku. Kdo si ji chytil za ruku. „Tiše děvče, jen tiše a honem pryč, kdyby tě ty čarodějnice našly, bylo by to moc zlé“. Je to komorník James, který přišel uklidit salón. Annie je však příliš vyděšená a ztuhlá, proto jí musí James pomoci a odnést ji až nahoru do pokoje. Před odchodem jí ještě řekne „Spěte klidně, slečno a věřte, že už bude jenom dobře. Zítra má totiž přijet váš pan otec, ta stará čarodějnice před vámi schovávala všechny jeho dopisy. Ale teď už se opravdu nemáte čeho bát“ usmál se na ní. Poté Annie tvrdě usnula a už se jí vůbec nic nezdálo.

Po snídani netrpělivě vyhlížela z okna, ale nikdo nepřicházel. A Annie začala pochybovat. Když už ztratila veškerou naději, její otec konečně dorazil. Její radost neznala mezí. Co nejrychleji si sbalila své věci a už čekala u dveří. Otec jen nechápavě vrtěl hlavou „Co to do tebe vjelo, holka. Nač ten spěch?“ divil se. „To ti povím později“ odpověděla Unie. Příběh druhé Annie mu pověděla až doma, dříve nenašla odvahu. Otec však váhal. „Tak, ty mi nevěříš?“ bručela Annie. „A není to jen tvoje bujná fantazie?“ ptal se jí opatrně. „Není, je to pravda, teta Ursula je čarodějnice a ublížila své dceři“ kňourala Annie. „Ale, teta Ursula nikdy žádné děti neměla. Starala se jen o mě, ale to ještě žila v Londýně. „ podivoval se dál otec. „ Ale víš co, já se na to zeptám mého kamaráda“ pravil chlácholivě otec.

A jak řekl, tak i učinil. Kontaktoval svého dobrého známého, rodinného právníka pana Lawrence. Ani ten zpočátku nic o žádném dítěti nevěděl, ale podařilo se mu získat zajímavé dokumenty z Ashtonu, vesnice poblíž Červeného domu. Jistá Marion, dcera místního sedláka, si navzdory všem ponechala nemanželské dítě – dcerku. Otce dítěte dlouho zapírala, nakonec stejně vyšlo najevo, že jím je Sir Richard Bambridge. Tíhu odhalení M arion nezvládla a ukončila svůj život na trámu ve stodole. Osiřelé holčičky se odvážně ujal její otec. Jeho žena malou ANNIE nikdy nepřijala. Vše se ještě zhoršilo poté, co dívenka onemocněla. Tehdy se lady Ursula rozhodla, že se o dítě bude starat sama. Dostalo se jí tak příležitost se nenáviděného dítěte zbavit. Což se jí bohužel podařilo, když předstírala nehodu v koupelně. Dívku pohřbil tajně do neoznačeného hrobu v lesích nedaleko Červeného domu.

A jak to bylo dál? Lady Ursula Bambridgeová byla zatčena a obviněna z úkladné vraždy. Tělo nebohé Annie bylo důstojně pohřbeno na hřbitůvku v Ashtonu.

A skutečná Annie? Spěchala pro kámoše Winstona!