"Cesta pouští"

Jean – Paul se zhluboka nadechl a dál se šoural horkým pískem, ostré polední slunce ho teď spalovalo ze všech stran a jemu zbývala poslední ubohá poloprázdná lahvička s vodou, což byla tady uprostřed rozžhavené australské pouště děsivá bilance. Včera totiž udeřila silná písečná bouře a Jean – Paul nejenže zcela ztratil pojem o tom, kde se právě nachází, ale nějakou nešťastnou náhodou prorazil měch s hlavní zásobou vody a zachránit se mu podařilo jen úplný zbyteček. A tak teď trčí uprostřed pouště, on špičkový herpetolog, kterého sem na druhý konec zeměkoule poslali kvůli výzkumu jednoho vzácného druhu ještěrek. A on nejenže zatím nespatřil jediný exemplář, ale ještě ke všemu totálně zabloudil a bez vody nejspíš bídně zhyne. Vztekle se rozhlížel kolem sebe, pak vytáhl mapu a zuřivě v ní cosi hledal a přestal se dívat pod nohy, takže vzápětí ležel na zemi a zbytek drahocenné tekutiny z láhve se vsakoval do písku. Jean – Paul se zvedl na kolena a šíleně zařval, ale nakonec se přece jen zvedl a kráčel dál, i když  mu to v tom parnu šlo strašlivě pomalu. Když už měl rty celé rozpraskané a jazyk se mu lepil na patro, uviděl před sebou jakousi siluetu. Nejprve se domníval, že má halucinace, ale když popošel ještě kousíček blíž, spatřil postaršího výrazně osmahlého abordžina, který cosi kutil v písku. Z posledních sil popoběhl a chytil staříka za rameno, ten se ani nepolekal, jen se otočil a s něžným úsměvem na tváři obrátil vrásčitou tvář k příchozímu. Jean – Paul se mu snažil zoufalými posunky naznačit svoji potřebu pít a sípavě vyslovil své jméno. Domorodec neřekl nic, jen sebral ze země nějaké nástroje, pak cosi zamumlal směrem k Jeanu – Paulovi a natáhl k němu ruku a otevřel dlaň, na které leželo pár zvláštních kamenů. Jean – Paul pochopil, že si má jeden vybrat, sice nechápal účel této podivné nabídky, přesto si jeden kámen vybral. A ten starý muž mu naznačil, že si ho má vložit do úst. Jean – Paul byl v šoku „Tak já ho prosím o vodu a on chce, abych cumlal nějaký špinavý šutrák“ honilo se mu hlavou. A domorodec znovu zopakoval svoji výzvu a tak si Jean – Paul s odporem přece jen vložil kámen do úst a domorodec se usmál a pokynul mu hlavou ve smyslu „Následuj mě“. A tak šli, nejprve se nic nedělo, ale po nějaké době Jean – Paul zjistil, že se mu do úst vrací sliny a může lépe polykat. A tak tiše kráčel dál a dál, domorodý muž poměrně svižně a za ním těžkým krokem Jean – Paul, který neměl sebemenší tušení, kam ho ten dědula vlastně vede.

Už se začínalo stmívat, když se před nimi doslova zázračně zjevil obrovský strom, jakoby spadl z nebe nebo vyrostl přímo před nimi právě v té vteřině, kdy k němu dorazili. Domorodec pokynul Jeanu – Paulovi, aby se posadil a pak odkudsi vytáhl cosi, co vypadalo jako velké brčko. Chvíli cosi prováděl v písku pod stromem, až tam nakonec onu slámku zarazil a trochu z ní popotáhl. Pak vyzval Jeana – Paula, aby učinil totéž, ten se rychle zbavil kamene ve svých ústech a s jistými obavami popotáhl stejně jako prve domorodec a k svému překvapení ucítil v ústech slastně chladivou chuť vody a tak hltavě pil. Když měl dost, snažil se staříkovi všemožně poděkovat, ale ten se jen pousmál a tvářil se, jakoby šlo o samozřejmost. A pak už padla tma a tak ten podivný společník Jeana – Paula rozdělal oheň a dalším zázrakem vykouzlil i něco k snědku a to vše v naprostém tichu a plném soustředění.

A tak přešla celá noc. Když se Jean – Paul probudil, byl už další horký den a domorodec nikde. Jen ta slámka tu po něm zůstala. Jean – Paul se trochu napil, oprášil ze sebe písek a rozhlížel se kolem sebe a dokonce několikrát zavolal, ale nikde nikdo. „Tak to je můj konec, dědek sice obstaral vodu, ale nakonec mě nechal v poušti“ pomyslel si a pak mu padl pohled jakousi čmáranici v písku. Při bližším pohledu zjistil, že ty klikyháky dávají smysl.“Vždyť to je mapa“ vykřikl. A tak rychle vytáhl tu svoji a hned mu všechno došlo. Pak už bylo jen otázkou několika hodin, než se konečně vymotal z pouště a dorazil do kempu, kde už ho netrpělivě očekával zbytek týmu.“Proboha, Jean – Paul se vrátil“ volali jeden přes druhého. A hned se ptali, kde byl a jak se mohl tak záhadně ztratit a zase objevit. A Jean – Paul jim tedy pečlivě popsal své setkání s domorodcem a nakonec jim musel odpřísáhnout, že do pouště už nikdy nevyrazí sám.

A ještě jedna věc mu navždy zůstala v paměti - obraz domorodce, který se mu tak nečekaně zjevil uprostřed pouště.