MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"CHLAPEC NA KOLEČKOVÉM KŘESLE"

Publikováno 21.04.2016 v 22:08 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 67x

...tentokrát něco "normálního"



Konečně sám“ pomyslel si asi patnáctiletý chlapec a popojel se svým vozíkem ještě o kousek blíže k dřevěnému plotu, který odděloval zahradu od nedaleké říčky. Výhled odtamtud si zamiloval okamžitě a řeka ho neskutečně vábila. Tolik toužil se rozběhnout, přelézt plot a skočit do proudu jako kdysi. Pohled na jeho bezvládné nohy ho však vždycky spolehlivě vrátí do reality. Dokud žili s matkou a jejím partnerem Stevenem za „Velkou louží“ v prostorném Newyorském bytě, neměl si v podstatě na co stěžovat. Díky intervencím matčina vlivného partnera získal místo na skvělé škole, ale nic netrvá věčně a to dobré se rádo vytrácí jako první. A tak od nich ze dne na den utekl Steven, matka přišla o práci, čímž pádem dál nemohla platit vysoký nájem ani výdaje za Simonovu lékařskou péči. Nakonec byli doslova donuceni New York opustit. Nový domov nalezli ve starém matčině domě v malé vesničce Lužná Lhota u stejnojmenné řeky. Dům byl naštěstí dostatečně prostorný a matčina starší sestra Sylvie jim přenechala celé přízemí. „Jen, kdyby tu nebyly ty slepice!“ zabručel si pro sebe Simon. Nešlo však o drůbež, ale jeho dvě bláznivé sestřenice – dvojčata Žofii a Žanetu, které do nedávna znal jen ze starých fotografií. Dřív, než stačil vše domyslet, byl rázně přerušen voláním jedné ze sestřenic. „Simone, kde vězíš, večeře je na stole!“


Večeře probíhala jako obvykle v zarytém mlčení, jen občas zacinkal příbor o talíř, ale jinak opět panovala ta protivně zadumaná nudná atmosféra. A Simonův hněv dostoupil vrcholu, až z ničeho nic vykřikl “Tak dost, v tomhle se nedá jíst!“ A už si to šinul pryč, do svého pokoje. „No, Simone, co to má znamenat?“ pravila matka, viditelně zaskočená Simonovou nečekanou reakcí. „Promiň, mami, jsem nějakej utahanej a šel bych rád dřív spát“ nasadil Simon omluvný tón. „Tak to budeš muset pro jednou překonat, protože dnes čekáme důležitou návštěvu“ zněla matčina přísná odpověď. A Simon hned vytušil, kdo že ten důležitý host nejspíš bude. „Zase další šarlatán, kterej mi nepomůže“ zamumlal si polohlasně pro sebe. „Co si to říkal!“ zpozorněla matka „Jen sem si odkašlal“ zachraňoval situaci Simon. „No proto!“ozvala se ještě za ním. Poté přece jen směl do svého pokoje, kde se spokojeně natáhl a vyčkával příchod tajemného hosta.


Tajemný host dorazil až po desáté. Byl to vysoký štíhlý, lehce prošedivělý muž ve věku někde mezi pětapadesáti a šedesáti lety. Oblečen byl snad až příliš formálně v tmavém obleku, jako by šel k soudu nebo na pohřeb. Simonovi se zprvu vůbec nelíbil, brzo však názor změnil. Stačilo, aby pan Viktor Mauder poprvé promluvil a vše se jako zázrakem neslo na úplně jiné vlně, jenom Simona Urbanová, Simonova matka, se netvářila tak nadšeně jako před příchodem Viktora. Chvílemi to dokonce vypadalo, jakoby se onoho muže snad až bála. Simon byl z toho všeho zcela zmatený a nedokázal si nepovšimnout několika významných pohledů mezi matkou a Viktorem. Hlavou mu několikrát problesklo, že ti dva se už někdy potkali, že se nevidí poprvé. Nakonec ho poslali spát, s tím, že se s doktorem Mauderem znovu setká zítra ve městě v jeho ordinaci.


Do pokoje odjel velice nerad, následně nemohl vůbec usnout a tak dlouho do noci zíral do tmy a snažil se zachytit konverzaci, která mezitím dál pokračovala ve vedlejší místnosti, po chvilce zbytečné snahy přece jenom usnul a vůbec netušil, že Viktor Mauder odešel až po půlnoci. Následující den atmosféra ještě zhoustla a Simon už nepochyboval o tom, že doktor Mauder a jeho matka se museli někdy potkat. Obvyklá řada vyšetření, která mu doktor nařídil, ho už vůbec nijak nepřekvapila ani neznervóznila. Co ho však zneklidňovalo čím dál tím víc, bylo chování jeho matky. Opět se vrátily ty podivné pohledy, a když opouštěli ordinaci, zcela jasně zaslechl její ostrá slova „Tos nemusel!“ A v tu chvíli sám sobě odpřísáhl, že tajemství těch dvou odhalí stůj co stůj. Zatím sice netušil, kde začít, jediným vodítkem mu v daný okamžik bylo jméno „Viktor Mauder“.


Jenomže veškeré pátrání bylo zhatěno ještě předtím, než vůbec začalo. Všechno to způsobil rozhovor, nebo spíš hádka, kterou shodou okolností odposlechl v nemocnici, když ho přiváželi na magnetickou rezonanci. V části určené pro lékaře proběhla ostrá výměna názoru mezi jeho matkou a doktorem Mauderem. „Proč mi tohle všechno děláš!“ slyšel svoji matku, její slova poháněj vztek a pláč. „Protože jsem lékař a našel jsem možnost jak pomoci pacientům s určitým postiženým“ zněla doktorova klidná odpověď. „Ale Viktore, nelži mi, já moc dobře vím, proč jsi tady!“ vzlykala matka. „Ale no tak Simonko, uklidni se, a přestaň za tím hledat postranní úmysly“ chlácholivě odpovídal doktor. Když se po vyšetření vraceli domů, nedalo mu to a odvážně se nadechl k otázce. „Mami, ty toho doktora znáš?“ vypadlo z něj. „Ne, nikdy jsem ho neviděla, je to jen specialista, který by ti měl konečně pomoci.“ Zněla překvapivá odpověď. „Ale mami, já vás slyšel, jak se hádáte a vypadalo to, jako že se doopravdy znáte.“ Nedal se odbýt Simon. „To se ti něco jenom zdálo, s panem doktorem jsme jen diskutovali o tvé léčbě.“ Odpověděla mu suše, ale Simon cítil, že už zase potlačuje pláč.


Po této událost se Simon pokusil obrátit své „pátrání“ směrem k tetě Sylvii. Jako maminčina sestra přece něco musí vědět. Jenomže i teta Sylvie byla najednou tajemná jako pověstný „Hrad v Karpatech“. „Ale Simonku, já opravdu nic nevím, jen to, že tvoje máma se dostala na stáž do Bostonu, kde pak i pracovala jako zdravotní sestra, dokud ses tedy nenarodil ty. A pak už jen to, že po smrti tvého táty odešla do New Yorku, kde se musela tvrdě ohánět, aby tě uživila, tedy než potkala Stevena. A ostatní už přeci znáš, i to, že si chtěla Stevena vzít, ale pak přišla ta tvoje nešťastná nehoda a vzalo to rychlý spád.“ Pravila teta posmutněle. A zklamaný Simon naštvaně odjel od svého pokoje.

Následující tři dny panovala v domě u řeky děsivá nuda, Simon se bezcílně projížděl po okolí a brouk v jeho hlavě stále rostl a rostl. Příležitost, jak ho alespoň trochu zmenšit, se mu naskytla hned ráno následujícího dne. Matka totiž po dlouhé době opět nastoupila do práce. Nějakým zázrakem schrastila místo sestry u místního obvoďáka a samozřejmě, že děsně pospíchala. Dvojčatům se blížil konec prázdnin a návrat na „intr“, a tak vyrazila do města na poslední nákup hadříků, což zlákalo i tetu Sylvii a Simon se poprvé ocitl v tom velkém domě úplně sám.


Z počátku vůbec nevěděl, co si s nečekaně nabytou svobodou počít a jak tak jezdil sem a tam, podařilo se mu srazit na zem máminu oblíbenou údajně čínskou historickou vázičku. Simon se nejprve hrozně lekl, po chvilce si však všiml, že na podlaze je ještě něco jiného než střepy. Pomocí svého drapáku to opatrně zvedl a zjistil, že v ruce drží fotografií své matky, které tu pózovala v sesterském oblečení se dvěma lékaři. Po chvilce zírání se mu otevřela úžasem ústa – v muži nalevo zcela jistě poznal Viktora Maudera. „Tak přeci si ho znala, matinko.“ Zašklebil se a v té samé chvíli se rozhodl, že pravdu zjistí ještě dnes. Co nejrychleji se tedy nasoukal do bundy, překontroloval, zda má klíče, zamkl dům a vyrazil do města.


Dostat se do doktorovy ordinace mu trvalo plné dvě hodiny, a když tam dorazil, bylo téměř po ordinačních hodinách, přesto se osmělil a zaklepal drapákem na dveře. „Dnes již neordinujeme, přijďte prosím zítra.“ Ozval se zevnitř doktorův hlas. „Já vím, ale já s vámi musím mluvit.“ Prosil Simon. Pak se dveře prudce otevřely.“Proboha Simone, co tady děláš?“ vypravil ze sebe překvapený doktor. „Hledám pravdu. Pravdu o mě, o mé matce a otci!“ vypálil mu od očí Simon. „No dobrá, můžeš dál.“ Odpověděl tiše doktor.

V ordinaci mu nejprve změřil tlak a tep, až teprve poté se konečně rozpovídal. „Víš, Simone, já jsem sem skutečně nepřijel kvůli tobě, ale přenášet a učit vaše lékaře nové operační metodě, se kterou přišel můj bratr Norbert, který už ale bohužel nežije. Původně mi měl asistovat kolega Neumann, kterému patří tahle ordinace, ten ale nečekaně vážně onemocněl, tak jsem musel načas převzít i jeho praxi. A tady, v seznamu potencionálních pacientů jsem narazil na tvoje jméno a uvědomil jsem si, že jsem našel mnohem víc, než jsem, kdy doufal.“ Vyprávěl Viktor. „To jsem tak výjimečný?“ divil se Simon „Ano, chlapče, nejen, že jsi ideální kandidát na tu operaci, jsi také člen mé rodiny.“ Usmál se lékař. „Jaký člen rodiny? Rodinu mám přece u mámy.“ Nepřestával se divit Simon. „To ti hned vysvětlím, stačí, když mi ještě jednou ukážeš tu fotografii.“ Usmál se znovu Viktor. „Mě si poznal velmi dobře, a já zase poznávám toho pána napravo. Je to totiž můj bratr Norbert a zároveň tvůj skutečný otec. Tvoje matka to z nepochopitelných důvodů léta tajila a ona také. Tehdy v Bostonu se dali dohromady prakticky okamžitě, věděl to tam každý, ale to, že si byl na cestě ty, věděla pouze tvá matka a můj bratr, který se tedy nezachoval příliš lidsky, měl k tomu však vážný důvod. Věděl, že jako nositel těžké genetické vady, může ohrozit i své dítě. Tvá matka tehdy nechtěla o interrupci ani slyšet a utekla až do New Yorku, kde si se také narodil.“ Pokračoval Viktor ve vyprávění. Simon jen nechápavě vrtěl hlavou. „A nejhorší na tom je, že tohle všechno jsem se od něj dozvěděl, až když umíral na rakovinu a vyslovil své poslední přání najít tvou matku a tebe.“ Dodal ještě Viktor. „Ale já po nikom nepátral, tedy až do dne, kdy na mě vykouklo tvoje jméno.“ Dokončil svoji řeč lékař. Simon nebyl schopen jediné rozumné reakce, jen seděl a nepřítomně hleděl před sebe.


Doktor Mauder zůstal naštěstí při smyslech a promptně vytočil Simonino číslo. Telefon však nečekaně zvedla Sylvie a nebyla zrovna milá, ale své hromování naštěstí nestihla dokončit, protože se k aparátu vrhla Simona.“Simonku, si tam!“ vzlykala. „Ano, mami a jsme v pořádku a taky už všechno vím.“ Ozval se tichým hlasem Simon. „Co všechno!“ panikařila matka. „Vše o mém otci i to, že Viktor je můj strýc.“ Pokračoval Simon, načež se v aparátu ozval další pronikavý vzlykot. „Neblázni mami, nejde o žádnou tragédii. Řeknu ti to doma, hned teď tam s Viktorem vyrážíme.“ Stačil ještě říct Simon, než matka zavěsila.

Následný rozhovor byl hodně dlouhý a plný emocí, velmi silných emocí, nakonec Simon povolení k operaci získal. Operaci samotnou provedli lékaři z týmu profesora Neumanna, Viktor jen zdálky přihlížel, protože kvůli rodinným vazbám operovat nemohl. Operace to byla dlouhá a náročná a nikdo nevěděl, zde přinese kýžený úspěch. Když se Simon probral z narkózy, měl pocit jako by ho přejela celá kolona parních válců. Když pak odezněla ta nejhorší bolest a Simon se mohl na lůžku alespoň posadit, ucítil zvláštní změnu – měl zpět své nohy! Byly sice ještě hodně těžké a jakoby vzdálené, ale byly zase jeho! A když po pár týdnech pohnul palcem na pravé noze, měl pocit, že se stal zázrak!

.

.

.

.

.

.

.

.

.

,

„Konečně sám.“ Vydechl úlevně Simon, a opřel se lokty o dřevěný plot, načež se mírně zhoupl, plot přeskočil a s vítězoslavným rykem se rozběhl k řece.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?