Chůva: Díl 1. Inzerát

Ten inzerát si Molly Sandrersová četla snad tisíckrát a už tehdy věděla, že to bude její vysvobození. Stálo tam „Manželé Porcha a Erwin Cormierovi, L. A., California, hledají soukromou učitelku pro svoji jedenáctiletou dceru Skylar“ a pak ještě informace o případném platu, který tvořila velmi pěkná sumička. „Co na to čumíš, hned jim odpověz!“ hučela do ní její sestra. „Tady vo nic pořádnýho nikdy nezavadíš.“ Dodala ještě. A Molly se konečně rozhoupala a ještě týž den odeslala svou žádost a za pouhý týden tu byla odpověď – pochopitelně kladná. A tak dala Molly vale rodnému Hope a vydala se z divoké Aljašky do ještě divočejší Kalifornie.

Dům Cormierových bylo vpravdě luxusní hypermoderní sídlo, kolem obří pozemek s vysokým plotem. K domu dovezl Molly luxusní auťák s řidičem, z čehož byla celá nesvá a začínala se lehce potit. Před vstupem do domu se naštěstí stačila zklidnit na rozumnou úroveň. „No tak, holka je ti čtyřiadvacet, už nejsi prvňáček na školní besídce!“ řekla si ještě polohlasně pro sebe a stiskla knoflík zvonku. Otevřít jí přišel jakýsi moderní majordomus, který ji ihned uvedl do přijímacího pokoje, kde jí nechali téměř hodinu čekat. Až teprve kolem čtvrté hodiny dorazila madam Porcha Cormierová. Byla to poměrně vysoká žena se zrzavými vlasy a velkým množstvím plastik po celém těle. Molly ji raději déle nezkoumala, raději slušně pozdravila a představila se. Porcha Cormierová to celé přijala chladně. „Nu dobrá, tak vás tu máme a měli bychom vám představit vaši svěřenkyni.“ Pravila závěrem, pak zazvonila na nějakou služebnou. „To je Luisa, představí vám Skylar. A nyní mě prosím omluvte, mám ještě nějaké neodkladné pracovní povinnost. A monochordem, manžel přijde až zítra ráno a vyřídí s vámi veškeré formality.“ Pravila neuvěřitelně odměřeným neosobním tónem, načež odkráčela neznámo kam.

„Tak, prosím, půjdeme.“ Pravila mírným hlasem Luisa a pokynula Molly, aby ji následovala. Nešly však do patra, odkud dolů doléhaly vzdálené dětské hlasy, ale kamsi do suterénu! „Promiňte, ale já myslela, že dětský pokoj je tam nahoře?“ zeptala se Molly opatrně, zatímco kráčely po schodech. „Nikoliv slečno, tam nahoře je pokoj pána a paní a také jejich dětí pána Bernieho a Bartona. Pokoj vaší svěřenkyně slečny Skylar je tady dole, kvůli její nemoci, víte. Ona totiž vůbec nesmí na slunce, má na něj chudinka těžkou alergii.“ Poklidně vysvětlovala Luisa a Molly z toho prudce zamrazilo v zádech.

Místo, ve které bydlela Skylar byla opravdu temná i když zde bylo speciální umělé osvětlení, zařízení na výměnu vzduchu a další vymoženosti. Okna zde nebyla žádná, jen atrapy namalované na zdi, zato tu bylo patero dveří. Jedny do koupelny, další do šatníku, třetí do jakési jídelny, čtvrté byly vstupní dveře a ty páté vedly do pokoje určené pro Molly. Zde pochopitelně již okna byla, také další koupelna a zadní východ na zahradu. Molly se na chvíli posadila na postel a vůbec nevěděla, co si o tom všem má myslet. Její úvahy však přerušila Luisa. „Mohu vás porosit, slečna Skylar by se s vámi chtěla seznámit. “ Pravila tiše a znovu Molly pokynula.

Zpět do velkého pokoje šla Molly poněkud váhavě, ale v zápětí z všech strach a stres spadl jako obří balvan. Skylar byla na první pohled úplně normální jedenáctiletá holka, jen poněkud bledá. „Vítám vás, paní Sandersová.“ Řekla plaše a podávala Molly svoji křehkou bělostnou ručku. „I já jsem ráda, že tě konečně poznávám. A nemusíš mi vykat, jmenuji se Molly.“ Odpověděla jí Molly v co nejpřátelštějším tónu. „Tak to je fajn!“ vyhrkla Skylar. „V tom případě mi můžeš říkat Sky, jako můj táta!“ dodala se širokým úsměvem. „A teď ti to tady všechno ukážu, musíš to znát, když si teď moje chůva,“ pokračovala. Molly sice slůvko „chůva“ poněkud zarazilo, ale neprotestovala, protože Skylar ji už stejně táhla za ruku kamsi ke svým holčičím pokladům. Luisa za nimi ještě stačila zavolat, že „Večeře bude v půl osmé.“ Poté jako by se v celém domě zastavil čas.