"DĚDIČKA" - část 1.

Doktorka Carolline Martinová, přední kardioložka minnessotského HeartCenter, se pohodlně usadila na pohovce v doktorském pokoji. „Konečně pauza“ zamumlala si pro sebe, dala si nohy nahoru, a horečně vytáčela číslo domů. Zvedl to šestnáctiletý Steven, nejstarší z jejích čtyř dětí, a byl pěkně nabroušený „Mami, prosím tě udělej s tím něco, Penny a Stefan se už zase rvou a Stanley jim dělá rozhodčího a já už jich mám plný zuby“ chrlil ze sebe nabručeně. Carolline se ho snažila uklidit, ale nakonec jí jen vztekle praštil s telefonem. A copak může chtít od šestnáctiletého mladíka, aby dělal chůvu svým mladším sourozencům, kterým je teď dvanáct, devět a malé Pennellope bylo nedávno teprve pět a jako jediná holka v rodině svého postavení pochopitelně náležitě využívá a zneužívá. A tak Carolline nezbylo než si to s těmi syčáky vyřídit hezky od plic a druhý den musela vzít Penny s sebou na kliniku, protože ve školce byla karanténa, ale nikdo z rodiny se do péče o „toho mrňavýho ďáblíka“ jak se vyjádřil Steven, nehrnul, ani její otec a Carollinin manžel Simon specialista na informační technologie, který hned hlásil, že ve čtvrtek nemůže, protože předělávají kabeláž pro jednu děsně luxusní firmu a tak to zase zbylo na Carolline.

Holčička za chvíli z nudy nevěděla co dělat a tak se přehrabovala, kde se dalo, když to spatřila její matka, okamžitě jí odvlekla do umývárny a zuřivě jí drhla obličej. Už byly obě téměř na odchodu, když jim cestu zatarasil neznámý muž celý v černém, na hlavně černý kovbojský klobouk vražený do čela, takže mu nebylo vidět do tváře. „S dovolením, pane rády bychom prošly“ slušně ho oslovila Carolline, ale ten halama neustoupil ani o krok, naopak je opět zatlačil zpět do umývárny až téměř k oknu na druhé straně, pak se zastavil, a procedil skrz zuby „Nikdy si neber to, co ti nepatří, jinak ti já seberu to co je tobě nejdražší“ a pak se vytratil stejně podivně, jako se objevil. Ochromená Carolline neměla sebemenší tušení, co mělo tohle podivné setkání znamenat. I doma byli všichni zražení a nikdo nevěděl, jak zareagovat, naštěstí vše přerušilo nečekané zařinčení domovního zvonku. Byl to pošťák, a že prý má speciální zásilku z jedné velmi prestižní notářské kanceláře.

Celá rodinka Martinových teď sedí u jídelního stolu a napjatě čeká, až Carolline konečně otevře tu podivnou žlutou obálku s červeným pruhem. K překvapení všech se v obálce skrývala oficiální pozvánka ke čtení závěti jakési Hermenegilgy J. Svensonové. „Co to má znamenat, Caroll, ty tu bábu znáš?“ rozezleně se ptal Simon „Ano, ale jen jako mojí pacientku, která zemřela asi před týdnem a nebylo to žádná bába, ale noblesní dáma z „lepší společnosti“, bylo jí téměř 86 let a ke konci si ta chudinka užila své, protože trpěla těžkou srdeční nedostatečností způsobenou kombinovanou vrozenou vadou, takže chudák kvůli tomu nikdy neměla ani žádné děti, občas za ní přišla její neteř Sheela,a pak už nikdo, a to každý věděl, o jak bohatou dámu se jedná. Přesto byla „Gilga“ báječná a noblesní až dokonce, který jsem se jí snažila ulehčit, jak jen to šlo, takže nakonec odešla v klidu a míru ve spánku. Ale, proč mě zahrnula mezi své dědice, absolutně nechápu.“ Dokončila své vyprávění Carolline.

A již je tu nedělní poledne, datum určené pro čtení závěti, a celá rodinka Martinových nervózně přešlapuje před domem notáře Bensona, a o kus dál se tísní hlouček příbuzných paní Svensonové a netváří se zrovna přívětivě. Samotné čtení závěti začalo až po půl jedné a nic zvláštního se v ní neobjevilo, dokud se notář nedostal k poslednímu dodatku“…a své věrné pečovatelce a přítelkyni ve dnech posledních doktorce Carolline May Martinové tímto odkazuji část svých investic a akcií v celkové hodnotě 100 000 amerických dolarů a poslední sošku z mé sbírky historických hracích strojků“ zaznělo sálem, kde se závěť četla. Bezprostředně poté nastalo hrobové ticho, a o Carolline se dokonce pokoušely mrákoty, nikdo s přítomných prostě a jednoduše tohle rozhodnutí staré dámy nechápal. První se nakonec vzpamatovala Carolline, která okamžitě požádala o lhůtu na rozmyšlenou, zda nečekané dědictví vůbec přijme.

Pak se všichni vypotáceli ven, Martinovy se snažili co nejrychleji zmizet od nenávistných pohledů ostatních dědiců a tak okamžitě zamířili k autu, když tu se zpoza rohu vyřítilo velké černé auto s tmavými skly, na chvíli přibrzdilo, otevřely se zadní dveře, pak se ven vysunula ruka v černé rukavici, která popadla malou Penellope, vtáhla ji dovnitř, a pak auto vyrazilo střemhlav vpřed a zmizelo tak rychle, že nikdo nestačil ani vykřiknout. Všichni stáli ochromeně na chodníku, na který pozvolna dopadal prach a jakýsi cár papíru. Steven ho rychle sebral a celý šokovaný četl“Neposlechla si, tak činím to, co jsem slíbil“.

Tu noc naše rodinka vůbec nespala, protože policie si udělala hlavní štáb přímo u nich v domě, ale o zmizelém děvčátku a černém automobilu nepřicházely vůbec žádné zprávy a tak byly další párací akce odloženy na ráno. To ráno bylo velice smutné a pochmurné, nevyspalá a vyčerpaná Carolline se sotva doplazila ke dveřím, aby otevřela poslíčkovi od notáře Bensona, který přivezl onu sošku, kterou měla Carolline zdědit, odmítnout nebylo bohužel možné, a tak Carolline nezbylo, než potupně podepsat papír o příjmu a tu kýčovitou věc si vzít. Ale hned jak se za poslíčkem zaklaply dveře, Carolline souško vztekle mrštila o zem „Buď prokletá bábo zazobaná, o takové dědictví já nestojím, já chci zpět své dítě“ zoufale křičela na celé kolo. Soška se po dopadu roztříštila a zanechala ve vstupní hale velkou spoušť .

„Rači se uklidni Caroll, tímhle nic nevyřešíš a raději to ukliď, než se o to někdo pořeže“ chlácholivě hodnotil situaci Simon. A tak se Carolline dala velmi neochotně do úklidu, a jak tam smetala střepy, všimla si, že mezi nimi leží nějaký papír, opatrně ho zvedla, oprášila a se zděšením si uvědomila, že drží v rukou dopis, který byl adresován přímo jí – na obálce totiž úhledným písmen madam Svensonové stálo „MÉ JEDINÉ PRÁVOPLATNÉ DĚDIČCE PANÍ CAROLLINE M. MARTINOVÉ“…