"DĚDIČKA" - část 2.

Šokovaná Carolline křečovitě svírala nalezený dopis v ruce a chvěla se po celém těle. Pak naštěstí zakročil Simon a odvedl jí do obývacího pokoje a přiměl jí, aby mu dopis vydala. „Přečti to raději ty, já na to nemám sílu“ zašeptala Carolline. A tak Simon dopis opatrně otevřel a četl, hlas se mu trošičku chvěl, přesto se nadechl a četl: „Drahá dědičko, pokud čtete tyto řádku, již nejsem mezi vámi. Proto mi dovolte ozřejmit Vám důvod mého neobvyklého jednání. Jak je všem jistě známo, moje těžká nemoc mi zabránila v založení rodiny – tedy oficiálně, ale v době, kdy jsem žila v Californii, neměla jsem o partnery nouzi a jeden z nich se dokonce stal na krátkou dobu mým manželem, ale nakonec odešel i on, pohltilo ho bláznivé snění o velkolepé Hollywoodské kariéře. Po jeho odchodu jsem cítila velice osamělá, ale jen do té doby než mi lékaři s vážnou tváří oznámili, že jsem v jiném stavu a začal kolotoč vyšetření a obav o můj život. Já jsem však nedbala jejich naléhání, abych se dítěte zbavila, protože nebudu schopná jej donosit. Přes všechny rizika jsem došla až do „finále“, které bylo velice dramatické a málem jsem se jeho konce nedožila ani já ani mé dítě. Lékaři mi totiž oznámily, že moje dcera se narodila příliš předčasně a svůj boj prohrála. A tak jsem zcela zdrcená opustila Californii a vrátila se k bratrovi do Minnessoty, ale o předchozích událostech jsem se mu nikdy nezmínila a on se ani na nic neptal. Přesto jsem léta nepřestala po mé dceři pátrat, něco mi stále našeptávalo, že je naživu. Bohužel jsem stále narážela na různé překážky, až teprve krátce po mé první hospitalizaci u vás na oddělení mi svitla naděje a já své pátrání za vydatné pomoci mé milované neteře Sheely konečně zakončila se zjištěním, že ona ztracená dcera jste právě a jedině Vy Carolline, i když tomu po přečtení tohoto dopisu nebudete chtít uvěřit a jistě si vzpomenete na své rodiče, na ty kteří vás vychovali. V žádném případě vás nenutím o nich pochybovat, protože pro Vás to rodiče skutečně byli a navždy budou, i když Vám patrně nikdy nesdělili, že jste byla adoptovaná. Proto veškeré další rozhodnutí, jako zda přijmete mé dědictví nebo ne, nechávám na vás. S úctou a pokorou Vaše „vděčná přítelkyně“ Hermenegilda Svensonová.“

Když Simon dočetl, bylo v pokoji hrobové ticho, až Carolline řekla „Proboha, co si to ta bába vymýšlí, vždyť já rodiče měla a byli to úžasní lidé, kteří se o mě vždycky vzorně starali a já o ně než oba odešli“ kroutila nevěřícně hlavou. Přesto se ještě týž den vydala na kliniku, kde si vyžádala veškeré záznamy madam Svensonové, všechny které udávaly veškeré její hospitalizace a po nějaké době čekání dorazily i záznamy z Californiie z nějaké menší nemocnice. S překvapením četla o přijetí milé Gildy, které tehdy bylo už téměř 46 let, na akutní císařský řez, o předčasně narozeném dítěti ženského pohlaví, kterému lékaři moc šancí na přežití nedávali a také zprávy, že snad byla ta maličká převezena do Minnessoty na nějakou specializovanou kliniku, pak pár formulářů ohledně adopce a víc už nic. Ani slovo o tom, zda o stavu dítěte věděla i matka a proč bylo převezeno tak daleko, ale datum a rok na rození odpovídaly Carolliiným vlastním údajům.

A pak si všimla ještě něčeho jiného, že si ty samé záznamy vyžádal ještě někdo jiný, a to jistá Sheela Wilsonová. Carolline to jméno zpočátku nic neříkalo, až po chvíli se jí vybavila až protivně přeslazená neteř madam Svensovové, která se s dojemnou přehnaností jako jediná o svou tetičku starala až do konce. „ A co, když ta hodňoučká neteřinka jen čekala, než tetinka „natáhne bačkory“, aby mohla shrábnout dědictví“ mudrovala Carolline. Ale nic kloudného ji nenapadalo a tak se raději vrátila domů, kde se bohužel nic nezměnilo. Rozmrzelá Carolline rychle zmínila své nové poznatky před rodinou. Nikdo z toho nebyl příliš moudrý, jen nejmladší syn Stefan se vyptával pořád dál a dál „A to znamená, že naše babička s dědou byli falešní, že nebyli naši“ vrtěl hlavičkou. „Ale kdepak, byli naši, jen vaše maminka se k nim dostala jinak, ale to je moc složité, to ti teď asi nevysvětlím“ snažil se ho uklidnit otec. Situace se prostě víc a víc zamotávala, když se do toho vložil Steven „Že jsem tak smělý, ale neříkala si mami, že ty záznamy viděla taky ta Sheela, ta divná ženská, která byla v nemocnici skoro jako doma a pořád obskakovala tu pani Svensonovu. Ona přeci věděla o všem i o tobě a naší Penny vídala v nemocnici docela často.“ V Carolline to hrklo jako ve špatně seřízených hodinách „No ano, byla tam opravdu skoro pořád a naši Penny určitě znala“ řekla mírně zaraženě. „Tím chcete naznačit, že za tím únosem je Sheela ?“ zeptal se nechápavě Simon.

„Možné je cokoliv, takže by o tom měla vědět policie“ zamumlal Steven. A tak to všechno raději nahlásili. Vrchní komisař Colins nejprve také nevěřícně vrtěl hlavou, ale nakonec povolení k prohlídce bytu Sheely Wilsonové přece jen vydal. Jenomže byt zcela prázdný, ale když už byla policie na odchodu, všiml si sám Colins jakési malé červené věci, která čouhala z malé škvíry za skříní hned u vstupních dveří. Když skříň odstrčili, ležela tam malá červená mašlička, taková jakou měla Penellope v den, kdy byla unesena ve vlasech. „To znamená, že tu byla, ale kam k čertu mohli jet dál?“ vztekal se Colins. Vše vyřešila kupodivu Carolline „A nemohli jet do domu paní Svensonové? Sheela tam často přespávala, když byla stará paní u nás v nemocnici, prý, aby nebyl dům zbytečně prázdný, že prý to láká zloděje.“

A tak se policie přesunula k luxusní vile madam Svensonové. Na první pohled vypadal i tento dům prázdný, ale zadní vchod byl otevřený a v kuchyni byla spousta čerstvě zašpiněného nádobí. Policisté v čele s komisařem Colinsem postupovali velmi obezřetně, až bylo náhle slyšet tlumené hlasy „No tak žer, ty nevděčnej parchante!“ ječela Sheela „A tak ji nech, když nehce, ať nejí, alespoň neubude“ bylo slyšet pro změnu hluboký mužský hlas. „Pozor není tam sama“ zašeptal ještě Colins a pak všichni vyrazili. A razie to byla krátká a na jistotu, a tak se v policejních „klepetech“ ocitla jak Sheela tak její povedený manžel George, ze kterého se později vyklubal onen tajuplný halama v černém.

Ale co, konec dobrý – všechno dobré, takže Penny se šťastně shledala s maminkou i zbytkem rodiny, ale dědictví si Carolline nenechala a raději onu magickou částku věnovala na výzkum vzácných srdečních vad, jako poctu ženě, která se nikdy nevzdala – madam Hermenegildě Svensonové. Jediné jí však trochu mrzelo, a to, že se nikdy nedoví, proč se její rodiče nikdy ani slůvkem nezmínili o oné záhadné adopci, ale i tyto myšlenky jí časem opustily, protože co se stalo nelze odestát, a především byla šťastná, že má celou rodinu zase pohromadě a nad to opravdu není.