Díl 1. - Nezhojené rány

Amy pomalu došla k autu, zatím ještě musí používat francouzské hole, i když jí to neskutečně štve. Nakonec přece jen nacpala do auta nákup, ty protivný berly i sama sebe. A přesně ve chvíli když hodlala nastartovat, kdosi zaklepal na okénko. K Amynu překvapení tam stála Clare Driscolová s úsměvem od ucha k uchu. „Ta má, ale drzost“ zabručela si Amy pro sebe a rychle spustila okénko dolů. „Co, ty tady děláš?“zavrčela vztekle. „Jsem tu na návštěvě a tebe jsem chtěla jenom pozdravit.“ Odsekla Clare a naštvaně odkráčela. Amy nechápavě zavrtěla hlavou, a vyrazila k domovu.

Po příchodu jen tak odložila nákup v chodbě a hledala svého partnera a snoubence Brenta. „No tak, Brente, kde jsi. Musím ti něco důležitýho říct. Neuvěříš, koho jsem dneska potkala!“ hulákala. Po chvilce se Brent konečně vynořil z koupelny zabalený jenom v ručníku. „Nech mě hádat. Byla to ona, že.“ Pravil klidně. „Přesně tak, najednou se mi u auta zjevila madam Driscollová a culila se, jako by se nikdy nic nestalo!“ bručela Amy. „A co tady vlastně dělá? Utekla přeci do města.“ Divil se Brent. Tak to by mě taky eminentně zajímalo:“ odpověděla Amy, nepřestávajíc vrtět hlavou.

A co se vlastně stalo nebo mělo stát? To byla věc, kterou si Amy nebyla schopna vybavit. Jediné co jí z onoho osudného dne zůstalo v hlavě, byla obyčejná ranní rutina. Poslední věc, kterou si byla do dnešního dne jasně vybavit, bylo rozloučení s Brentem. Poté nasedla do auta a někam odjela a celou děsivou nehodu, po které strávila téměř půl roku po nemocnicích a rehabilitacích, její mozek zcela vymazal. Podíl Clare Driscollové na celém tom masakru jí do teď nikdo pořádně nevysvětlil. A po zdlouhavém vyšetřování, a také kvůli Amyně amnézii byl případ odložen na neurčito. Toho využila Clare k rychlému úprku ze Snowdenu do města. A teď se zcela nečekaně vrátila zpět , a chová se k Amy jakoby k ničemu nedošlo. Francouzské hole opřené o Amynu židli však svědčí o něčem jiném. Pro Amy bylo prozatím vše zahaleno hustou mlhou, která ten den začala konečně řídnout.

Ta změna se projevila hned tu noc po Amyně setkání s Clare. Obvyklý zamlžený sen nepřišel, objevil se jiný plný ostrých střepů, které hustě pršely z kalného nebe. A v pozadí zněly jakési tlumené zvuky. Pak se všechny ty střepy náhle obrátily směrem k Amy a svými ostrými hroty mířily přímo do její tváře a pak dál na celé tělo. Než stačily dopadnout, Amy se s výkřikem probudila. „Klid Amy, to byl jen ošklivý sen.“ Chláchol ji Brent. „To nebyl sen, to se probudily moje vzpomínky:“ naříkala Amy. „Mlha zmizela, místo ní teď prší střepy.“ Pravila zmateně. „Jaké střepy? Já ti vůbec nerozumím.“ Úpěl Brent. „V tom snu pršelo, ale z nebe nepadala voda, ale skleněné střepy a všechny na mě. A taky tam něco hučelo.“ Pokoušela se o vysvětlení Amy. „Amy, miláčku, já ti vůbec nerozumím. A jsou dvě hodiny v noci, takže se zhluboka nadechni a pokus se znovu usnout:“ odpověděl jí Brent s prosíkem. „Já vstávám v šest“ dodal ještě, pak Amy políbil, zívl a téměř okamžitě usnul. Amy ještě chvíli zírala do stropu a pokoušela se vyburcovat svůj mozek. Nakonec otráveně zhasla světlo a po chvilce usnula i ona.

Z počátku se vše jevilo jako klidný hluboký spánek, než se vrátil ten podivný sen. A opět bylo všechno jinak. Tentokrát bylo vše zas o něco jasnější. Viděla sebe na cestě do města, když se náhle zatáhlo a z jasného slunečného dne byla téměř půlnoc a spustila se hrůzná průtrž mračen. Tentokrát pršelo doopravdy, žádné střepy, jenom proudy vody. Déšť byl natolik silný, že se Amy rozhodla zastavit., načež se vedle jejího vozu cosi zablesklo, následoval silný náraz a pád do neznáma.

Celou událost doprovázela sprška střepů. Pak bylo náhle hrobové ticho, které přerušily nějaké nepříliš jasné hlasy. Po chvilce se jeden z nich projasnil a Amy jasně vnímala slova. „Kdo uteče, vyhraje!“ Poté se nit událostí přervala a sen skončil stejně nečekaně, jako začal. A Amy bylo jasné, že na místě její nehody byl ještě někdo jiný, někdo, koho dobře znala. Tím, zda to byla Clare, si Amy stále nebyla jistá, byla však pevně rozhodnutá vyrazit na „místo činu“. Strach a nejistota musely stranou…