MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

Díl 2. - Jak dál ?

Publikováno 10.06.2016 v 21:22 v kategorii SWEET REWENGE, přečteno: 61x

...začíná se vyjasňovat



Své rozhodnutí vyrazit na místo nehody sdělila Amy Brentovi hned při snídani. „Co tě to najednou napadlo? Měla by být ráda, že jsi na živu a všechny ty hrůzy máš za sebou.“ Zabručel Brent nevrle místo podpory. „Možná, že je to šílenost, ale já si poprvé na něco vzpomínám, a protože mi dodneška nikdo nic pořádného neřekl ani ty, musím se pravdy dopátrat sama.“ Odpověděla rázně Amy. „Už vím, že tam opravdu byla Clare i kde se to stalo a jsem rozhodnutá celou tu věc jednou pro vždy ukončit. Takže teď dopiju to kafe a jedu tam.“ Dodala ještě ostřeji. A Brent tak nějak ztratil sílu jí odporovat. „Tak buď alespoň opatrná.“ Řekl odevzdaně. „Žádný strach, já to zvládnu.“ usmála se konečně Amy.


Do auta usedala se smíšenými pocity, zpátky však už couvnout nechtěla. Celou cestu se až úporně soustředila na řízení. Až do místa, kdy se tehdy spustila ta průtrž mračen. V ten okamžik jakoby došlo k jakémusi časovému skoku a náhle byl všude kolem „TEN DEN“. Den, kdy se z neznámých příčin zřítila ze srázu. Amy se pokoušela zůstat co nejvíce v klidu a soustředit se na cestu. S vypětím všech sil dorazila na ono odpočívadlo nebo spíše malé odstavné parkoviště, kde tehdy zastavila kvůli lijáku. Ihned vystoupila z vozu a chvíli bezradně pajdala kolem. A pak se náhle prudce zastavila a hleděla a jedno určité místo. Chyběl tu velký kus skály, a tak to místo zpevnili speciální bariérou. A Amy najednou věděla a viděla téměř všechno. Zcela jasně se jí vybavil ten osudný den, kdy si spolu s kamarádkou Clare vyrazila do města. A také to, že tehdy NEŘÍDILA ona, ale Clare, protože Amyn vůz byl v opravě. Další vzpomínka, která se jí vybavila, byla až na okamžik, kdy se spustil déšť, a Amy prosila Clare, aby zastavila, ale ta se začala chovat nezvykle agresivně. Celé to vyústilo ve rvačku o volant. Pak to s autem divně zacukalo a už letěly. Co se dělo s Clare si prozatím vybavit nedokázala, ani za jakých okolností zazněla ta věta, pokud vůbec zazněla.


Řešení bylo nasnadě – konfrontovat Clare a zjistit, proč se tak náhle vrátila. Nasedla tedy do vozu a rozjela se zpět do Snowdenu. Čím víc se však blížila k domu Driscollových, tím víc její odhodlání sláblo a k tomu všemu jí začaly pronásledovat další záblesky vzpomínek. Bylo to celé natolik intenzivní, že musela zastavit. A pak se mlha definitivně rozplynula a Amy viděl samu sebe jak celá uslzená na něco hledí na obrazovku počítače. Poté nastal šok, protože na monitoru doslova zářila fotografie nahé Clare v objetí se stejně obnaženým Brentem! Amy konečně věděla, co se stalo, ten den se pro ni stal noční můrou. Na fotografii nahého páru narazila nečekaně, nebo spíš omylem a byl to pro ni nepopsatelný šok. Přesto zatnula zuby a udržela nervy na uzdě i před Brentem. Nejprve se rozhodla vyřídit si to s Clare, proto jely do města a proto se také pohádaly. Nešlo o zastávku kvůli dešti. A ještě něco si uvědomila! Ten hlas tam ve tmě nepatřil Clare, ale Bretnovi ! To on vyslovil tu hroznou větu „Kdo uteče, vyhraje“.

Amy zatřepala hlavou, a nervózně si poposedla. Ze všech sil se snažila uvažovat reálně. „On tam byl, tam u té propasti a nejspíš taky odvezl Clare, než mě hodili tam dolů.“ Přemýšlela nahlas a v té samé chvíli věděla i proč byla shozena do propasti. Prostě rázem do sebe všechno zapadalo.



Amy se zhluboka nadechla a zamířila k domovu., zatímco se jí v hlavě začínal rodit plán pomsty – ďábelský a možná i krvavý …

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?