Díl 2. : Minulost stíhá přítomnost

Ano, stařičká Dolores měla na obličeji písmeno V, ale co měla všechna ta hrůza znamenat, nedokázala Carmen určit ani Miguel si s tím nevěděl rady. Jediné, co je v danou chvíli napadlo, bylo slovo „VENDETA“. „No jo, ale kdo by se tak šíleným způsobem mstil skoro stoleté slepé ženské?“ bručel Miguel a hned zažádal o povolení k domovní prohlídce.

Nejprve se vrátili na místo činu, kde je čekalo nemilé překvapení v podobě rozestavěného hotelu. Dolores totiž svůj starý dům prodala jakémusi šílenému obchodníkovi s nemovitostmi jménem José Martín, který se rozhodl dům přestavět na penzion nebo spíš menší hotel. A protože měl neustále problémy s financováním stavby, celá rekonstrukce se neustále začínala a hned zase končila. V době kdy do domu dorazili Carmen a Miguel, zrovna probíhaly poměrně rozsáhlé dokončovací práce a nikdo nebral ohled na nějaké místo činu.

A Miguel zuřil, ale už bylo pozdě. Místo, kde byla nalezena Dolores, bylo nenávratně zničeno. Přesto všechno to přineslo další otázky – jak se Dolores dostala do domu? Jak se téměř stoletá nevidomá žena dokázala sama dopravit přes celé město až do domu, který byl vlastně staveništěm. A kde vzala klíče? A kde kód k novým vstupním dveřím? Dle informací, které získala Carmen, se dům na noc zamykal, a vždy bylo spuštěno zabezpečovací zařízení. Nabízela se tedy možnost, že Dolores do domu vpustil někdo, kdo měl klíče a znal kód. Třeba sám velký José Martín, ale ten byl podle všeho již delší dobu mimo město. Celé to prostě nedávalo žádný smysl. A tak se naši policisté raději vydali do onoho církevního zařízení, které Dolores obývala posledních deset let.

Ani tady to z počátku nevypadlo příliš nadějně. Na otázky o možných návštěvách Dolores odpovídaly jeptišky vyhýbavě, a přítomnost policistů považovaly za velmi obtěžující, tedy dokud se Miguel nevytasil s povolením k prohlídce. Teprve poté byli Carmen a Miguel vzati na milost a vpuštěni do pokoje č. 17, který naštěstí ještě nikdo nestihl uklidit. Vše zůstalo tak, jak to tu Dolores opustila.

Byla to pomenší místnost, velice skromně zařízená. „Dolores toho už asi moc nepotřepovala“ povzdychl si Miguel a nahlédl do nejbližšího šuplete, kde bylo jen nějaké staré oblečení. A oblečení bylo i ve většině dalších zásuvek i ve velké skříni. „Nějaké fotografie nebo deníky, by tu nebyly?“ zeptala se opatrně Carmen jeptišky stojící ve dveřích.“Je mi líto, ale to vám nepovím. Už s respektu k sestře Agnes.“ Suše odvětila jeptiška. „A nyní mě prosím omluvte, musím se vrátit ke své práci.“ „A až zde skončíte, zamkněte prosím dveře a odevzdejte klíč sestře u vstupu do zařízení, děkuji.“ Dodala ještě.

Miguel i Carmen dál pokračovali v prohlídce pokoje a už to vypadalo, že opět odejdou s prázdnou, když Carmen objevila ve skříni ještě jednu skrytou zásuvku. Bylo zde několik starých fotografií popsaných jako Valle Negro. Na fotografiích se povětšinou zubila skupinka malých dětí a mezi nimi Dolores, tehdy ještě jako sestra Agnes. 

A ještě něco tu bylo – malý sešitek v černých deskách s neuměle naškrábaným nápisem 

„Casa de Esperanza“ čili „Dům Naděje.“