Díl 2. : Všechno je tu naruby

Následující den čekala na detektiva Daileyho překvapivá zpráva. Na vyšetřování případu Hausemanových byl přidělen speciální vyšetřovatel. Dailey byl však natolik pohroužen do nového případu, že to ani pořádně nevnímal, takže byl pořádně překvapen, když do jeho kanceláře napochodovala rázná dáma, která se představila jako Harriet Forresterová. Speciální vyšetřovatel. „Ste asi čekal chlapa co, že tak zíráte.“ Thor se rychle vzpamatoval, vyskočil a honem podával nově příchozí ruku. „Ale vůbec ne, jen sem se zabral do práce.“ Pravil omluvným tónem, a přitom stále nevěřícně zíral na nově příchozí. Harriet byla dost vysoká, vlasy jako havran, zajímavá figura. Ale, to co mu tak vyrazilo dech, byly její modré oči, které neskutečně kontrastovaly s temnotou jejích vlasů. „No tak, proberte se už!“ ozval se její alt. „A, promiňte, znovu se omlouvám a vítám vás. Posaďte se, prosím“ pravil o poznání klidněji. „Podle všeho máme teď společně na krku šestinásobnou vraždu:“ pokračoval. „Ano, již jsem byla informována. A mám pro vás nějaké nové zprávy.“ Odpověděla Harriet. „V tom případě, sem s nimi, ať jsou jakékoliv.“ Vyzval jí Dailey. „Dobrá, ale asi vás moc nepotěším.“ Odpověděla Harriet. „Podle všeho byla již zjištěna příčina smrti. Vypadá to, že prvotní příčinou byla otrava oxidem uhelnatým, podrobnosti se ještě zjišťují.“ Započala své vyprávění Harriet. „A pak jsou tady ty děti, které přežily. Ta holčička Rosemary, je zcela po fyzické stránce zcela v pořádku, bohužel její psychika dostala řádně zabrat. Ta malá prý vůbec nemluví, ale ani nepláče, prostě je zcela apatická. Pokouší se s ní pracovat nějaká dětská psycholožka, ale zatím bez výsledků. Zato u druhého dítěte výsledky máme a to velmi zajímavé. Chlapec se opravdu jmenuje Gordon a je mu zhruba šest měsíců. A podle souborných testů prodělal krátce po narození nějakou rozsáhlejší obličejovou operaci, jinak je zdravotně v pořádku. Přesto je tu ještě něco, tohle dítě totiž do rodiny Hausemanových vlastně nepatří!“ pravila Harriet s vážnou tváří. „Cože, jak to, nepatří?“ vyhrkl Dailey. „On tam zároveň i patří.“ Pokoušel se o vysvětlení Harriet. „Tak patří nebo ne!“ zařval náhle Dailey. „To se těžko vysvětluje, dle testů není tan chlapec synem Ethel a Henryho Hausemanových, ale jeví se spíše jako jejich synovec.“ Vysvětlovala Harriet. „Co je to za nesmysl!“ obořil se na ní Dailey. „Dle předchozích zjištění měl blízké příbuzné pouze Henry Hauseman , s tím, že všichni žijí v USA. Jeho žena přišla o rodiče jako dítě a žádné žijící ani nežijící sourozence se jí nepodařilo vypátrat.“ Pokoušel se argumentovat Richard. „To je sice zajímavá a jistě i důležitá informace, přesto to nemusí být tak úplně pravda. A proto jsem také tady. Abych našla tu bestii, která vraždila.“ Odpověděla mu klidně Harriet. Víc prozatím k řešení nebylo, proto se Harriet zvedla a měla se k odchodu. Mezi dveřmi se zarazila, prudce se otočila a vykřikla „A příště si žádám slušné zacházení, hubu si na mě nikdo otvírat nebude, pane!“ Dailey jen uznale pokýval hlavou „Panebože, to je baba!“ řekl si polohlasně pro sebe.

Znovu se sešli až na farmě, Harriet již pečlivě procházela jednotlivé místnosti a již slavila první úspěch. Podařilo se jí nalézt možný zdroj oxidu uhelnatého, speciální kotel v suterénu. Dailey dorazil o něco později, celý rozmrzelý, protože výslechy obyvatel Blackberry nepřinesly vůbec nic. Dokonce ani kmotra Youngová, které se již dařilo lépe, nebyla schopna vnést do případu alespoň nějakou indicii. Zato Harriet přímo zářila - narazila na něco, co vypadalo jako první pořádná stopa. V ohradě pro krávy vytáhla z kupky hnoje zvláštní dýku, kterou později označil Joseph Brown jako „Sgian Dubh“ čili takzvanou „Skotskou dýku“.

Následná analýza prokázala, že se bezpochyby jedná o zbraň, kterou vrah rozřezal hrdla svých obětí. A ještě něco – dle odborníka se jednalo o vzácný sběratelský kousek. Přesto ještě nebylo zdaleka vyhráno. Detektiv Dailey z toho nebyl příliš nadšení a také si drsně podal kolegy, kteří prováděli ohledání místa činu. Žáhu mu zchladila až Harriet, která stále nad věcí, pravila „Není se čemu divit, komu by se taky chtělo hrabat v kravským lejnu.“ A v zápětí mu předložila daktyloskopickou zprávu. „V tom domě byly stovky otisků, z velké části patří Hausemanovým. Jedny jsou však jednoznačně cizí a našly se jak na kotli, tak ve všech ložnicích i obývacím pokoji. Tudíž lze předpokládat, že patřily vrahovi.“ Předčítala Harriet. „Jo, a ten nůž je stále na analýze.“ Dodala ještě.

A Detektiv Thor Dailey se po dlouhé době poprvé upřímně usmál…