MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

Díl 3. : Dům Naděje

Publikováno 16.02.2018 v 21:18 v kategorii POSELSTVÍ ZATRACENÝCH, přečteno: 64x

...detektivka na pokračování


A ten malý černý sešitek se v následujících dnech stal pro Carmen středobodem světa. Neustále pročítala jednotlivé stránky s neznámými jmény a podivným značením. „Nejspíš to budou jména těch dětí z toho Dom Naděje“ mudrovala. „A nebylo by nejlepší vyrazit přímo tam na to místo do Valle Negro?“ bručel Miguel. „Máš pravdu, protože jinak se nehnem z místa a já chci vědět, co se tam v tom útulku doopravdy stalo.“ Souhlasila Carmen a tak ocitli v onom malém městečku, které už nebylo žádnou zapadlou dírou. Všude bylo plno dotěrných turistů, navzdory tomu, že počasí nebylo zrovna ideální.


Kolem poledne byla situace přímo kritická, jenomže pro turisty nebylo kam si sednout. Až v jedné zapadlé uličce objevili maličkou kavárničku, kde se konečně usadili a začali se radit co dál, když to se odněkud ozval hluboký hlas „Jestli hledáte Dům Zatracených, tak ten už nenajdete. Jsou tam už jen ruiny a od těch dob co to tam vyhořelo, tam už nikdo nechodí. Leda tak možná ty blázniví turisti.“ Zaznělo prostorem a Miguel i Carmen se oba naráz otočili a v rohu místnosti spatřili drobného prošedivělého chlapíka, který jim přátelsky kynul rukou. Přisedli si tedy k němu. „ A bude vám vadit, že jsme od policie?“ Zeptala se opatrně Carmen. „ Jsme tady kvůli vyšetřování úmrtí jedné velmi staré dámy, která tady mohla být známá jako sestra Agnes.“ Pokračoval. Muž se jen lehce pousmál. „Nemusíte se bát, vaše přítomnost mi vůbec nevadí. A sestru Agnes si samozřejmě pamatuju i ty děti, tam shora, ale ty nikdy do vesnice nechodily, nesměly. Nebyly totiž úplně v pořádku. V pořádku v hlavě, chápete.“ Rozvyprávěl se stařík. „Jo a moje jméno je Guillermo Torres a s jedním s těch dětí jsem se tehdy tajně kamarádil. Ten kluk se jmenoval Miguel a bohužel tam tehdy při tom požáru uhořel s ostatními. A víc nevím, jen že to tam skončilo moc ošklivě.“ Vysvětloval dál Guillermo. „Takže vy naznačujete, že tam byly internovány děti s nějakými mentálními problémy a nakonec všechny uhořely při nějakém požáru?“ ptal se opatrně detektiv Miguel. „Ale, kdepak, pane, ty děti měly spíš takový ty psychologický nemoci a jedno z nich to tam nakonec zapálilo, prý kvůli tomu, že tam místo řádových sester jako dozor nacpali civilisty. A nejhorší byla prej ta nová ředitelka, nějaká Lorena Hidalgo – García. Prej strkala ty děcka do sklepa a tak. Ale víc už vážně nevím.“ Brumral Guillermo. Víc už jim neřekl, protože ho přerušila majitelka kavárny, jeho dcera.“Ale no tak, tati, proč to neustále omíláš, vždyť už je to minulost.“ Řekla mrzutě. „A to, co se podařilo zachránit po tom požáru, dávno odvezli až někam do Granady.“ Dodala ještě. Carmen a Miguel raději zdvořile poděkovali, zaplatili a vyrazili k ruinám bývalého dětského útulku. 


Na místě se ukázalo, že Guillermo měl pravdu, nebylo tu vůbec nic, jen zbytky obvodových zdí zarostlých vegetací a nesnesitelný zápach. Z hlavní části budovy zbylo jen žalostné torzo obrostlé malými stromky. Carmen se pokusila dostat do nitra původní budovy, ale Miguel jí zarazil.“Tohle vážně nemá smysl, musíme do Granady, tady to vážně jen smrdí.“ Řekl, a držel si nos.



Vyrazili tedy do Granady, kde ihned kontaktovali příslušný úřad, kde je čekalo překvapení v podobě zachovalých lékařských karet, kterých sice bylo pomálu, přesto měly svoji hodnotu. A také zde byla hrst fotografií, silně poškozených, přesto stále čitelných. A jak se tak v těchto „pokladech“ přehrabovali, vytáhl Miguel jednu obzvlášť začouzenou obálku s jednoduchým popiskem „Milagros“. Rychle hrábl dovnitř a strnul úžasem. V ruce totiž třímal fotografii sestry Agnes s asi třináctiletou dívkou. V rohu snímku stálo drobným úhledným písmem „Moje první setkání s Milagros“. „Tak myslím, že jsme na dobrý stopě“ zafuněl Miguel nadšením.

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?