Díl 3. – Pomsta bývá sladká

Po návratu domů se Amy ze všech snažila zklidnit, jedině klidná mysl jí mohla pomoci stvořit dokonalý plán. Přesto se nemohla zbavit jedné vtíravé myšlenky „Má právo se mstít? Má právo vzít spravedlnost do vlastních rukou?“ Po chvilce úvah a zvážení všech pro a proti dospěla k jasnému u závěru, že v tomto případě právo na pomstu má, jen nesmí nic zanedbat nebo podcenit. Musí se soustředit na každý detail, byť ji připadal sebepodřadnější.

Jako první věc si Amy určila zavolat Clare, a co nejpřirozeněji ji pozvat na kafe, tak aby ve stejnou dobu domů dorazil i Brent. „Tak co přijdeš, přece se nebudeme nenávidět nadosmrti“ lákala jí Amy co nejsladším hláskem. „Ráda, sama sem ti to chtěla navrhnout už tenkrát u auta, ale ty jsi byla úplně mimo.“ Šveholila Clare a pozvání bez váhání přijala. A Amy si na chvilku zhluboka oddechla. Bylo to opravdu jen na chvíli, poté se opět vrátila ke svému plánu. Urychleně zavolala Brenta a oklikou zjistila, zda se z práce vrátí v obvyklou dobu. Brent se jen spokojeně pochechtával „Přijedu na minutu přesně, tak ať je steak na stole!“ dodal ještě. Od této chvíle musel všechno šlapat naprosto dokonale.

Nakonec vše klaplo. Amy ještě naposledy zkontrolovala víno, usadila se na pohovku v obývacím pokoji a netrpělivě očekávala zazvonění domovního zvonku. Ten zadrnčel na vteřinu přesně v sedm hodin. „Tak tě u nás vítám, drahá Clare“ culila se Amy, až ji zacukalo v hlavě. Posaď se prosím zatím v pokoji a dej si šampáňo, já musím ještě dodělat steaky, Brent je tu každou chvíli.“ Usmála se a zaplula do kuchyně. Během pár minut skutečně dorazil i Brent. Od té chvíle se Amy tvářila ještě nadšeněji a vůbec se chovala jako ta nejdokonalejší a nejpozornější hospodyňka na světě. „Co pak se to stalo, že jsi dneska jako anděl?“ divil se Brent. „Nic se neděje, jen jsem se rozhodla zakopat válečnou sekyru.“ Usmívala se Amy „Tak se mi tu nepleť a jdi pěkně do pokoje, je tam ještě to šampaňské, tak si dej a já se vrhnu na ty steaky. Jen to bude asi chvíli trvat, nějak mě zlobí sporák“ strkala ho pryč. Brent nakonec přece jen odešel a Amy úzkostlivě sledovala hodiny. „Ještě tak deset minutek“ pomyslela si.

Když oněch deset minut uplynulo, vstoupila triumfálně do pokoje a jakoby nic nesla naložené talíře k jídelnímu stolu. „Ke stolu, přátelé! Steaky jsou tu!“ volala hodně hlasitě. Odpovědí jí bylo jen vzdálené zahuhlání. „Ale copak, vám se nechce?“ zeptala se ještě Amy, odložila talíře a zamířila k pohovce. „Aha, já zapomněla, vy už nemůžete, miláčkové“. Pravila zcela odlišným tónem. „Ale, to se mi zrovna hodí.“ Zašklebila se. „ Něco vám musím říct“ šklebila se dál. „Já už totiž nemám prázdnou hlavu ani ty hloupé berle“. Zavrčela na osoby na pohovce. „Amy už je volná a ví vše.“ Zachechtala se.

„Už jsem si vzpomněla na to, jak jste se mě chtěli zbavit. Ty Clare a tvůj milenec, můj MANŽEL, ano MANŽEL. Muž, který mě nikdy nemiloval. Muž, kterému šlo jen o peníze a majetek. Ale šeredně jste se spletli. Amy se nezabila při nehodě ani navždy neztratila paměť. Amy si vzpomněla a všechno má pěkně ukryté. Ne, tu oplzlou fotku, ale data a čísla. Všechny tvoje černé záznamy Brente, jsem si uložila na svůj tablet. Na ten zaheslovaný, který si vždycky považoval za můj deník, blbečku!“ křičela Amy na Brenta. „A taky si zcela jasně vybavuju ten den, kdy si dostal ten šílený nápad, abychom se tajně vzali, i snubní prsten jsem našla.“ Pokračovala Amy. „Jenomže hned ten večer jsem našla ty složky, data, tabulky i smlouvy. Ano, všechno, čím si mě chtěl připravit o můj majetek, o moje dědictví po otci. A jak vidíš, ani pokus o mou vraždu ti nebyl nic platný. Pharm – Plus je stále můj a tak to i zůstane!“ zařvala Amy z plných plic a prudce udeřila Brenta do obličeje. „Ne, nebojte se, nebude vás bít ani týrat. Vaše potrestání přenechám, soudím a policii. Ostatně důkazy jsem jim už předala. Tak si to tady pěkně užijte, miláčkové. A nemějte strach, ta za půl hodiny se zase budete moct hýbat. To, co bylo v tom šampaňském, nepůsobí věčně.“ Zasmála se ještě Amy.

Poté vstala, odněkud vytáhla kabelku a odkráčela ke dveřím, kde měla připravený velký kufr na kolečkách. „Tak pa pa, broučku“ řekla ještě, poslala k pohovce vzdušný polibek, otevřela dveře a ztratila se ve venkovní tmě.