MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

Díl 4. : Milagros

Publikováno 04.03.2018 v 18:02 v kategorii POSELSTVÍ ZATRACENÝCH, přečteno: 40x

...detektivka na pokračování...


Miguel a Carmen jsou již téměř týden zpět v Madridu, ale s případem zatím nepohnuli ani o píď. Sice se jim podařilo částečně rozluštit některé zápisy v černém sešitku, takže již věděli, že děti v „Domě Naděje“ měly těžké a mnohdy vrozené duševní poruchy jako schizofrenii, maniodepresivní poruchou či různěným druhy depresivního onemocnění nebo fobií. Víc se však ze zachráněných materiálů vyčíst nedalo a nic jiného již na policejním úřadu v Granadě neměli. Z fotografií v začouzené obálce byly použitelné jen tři, z toho byla jedna s Milagros a zbylé dvě z nějakého lesa. A Miguelovi už pomalu začínala trpělivost. „A zase nic nevíme, jen to samé, co nám řek ten dědek, ten Guillermo Torres. Takže navrhuju se tam vrátit a pořádně ho zmáčknout!“ vztekal se.


Když tu se odněkud ozval klidný ženský hlas: „To vám nepomůže, pane, protože násilí ještě nikoho mluvit pravdu nepřinutilo. A především, Guillermo byl tehdy ještě dítě.“ Miguel se prudce otočil a ve dveřích kanceláře spatřil drobnou ženu v řádovém rouchu. „A vy ste kdo!“ vybafl překvapeně. „Já jsem sestra Ginés, dlouholetá pečovatelka sestry Agnes.“ Pravila žena klidným hlasem. „Aha, já už si na vás vzpomínám. Jste jedna s těch dvou sester, které byly tehdy v nemocnici, když zemřela paní Dolores a také jste byla u toho, když jsme prohledávali její pokoj tam u vás.“ Ozvala se Carmen. „Tak se prosím u nás posaďte“ řekla ještě a pokynula směrem k nebližší volné židli.


Žena se tedy posadila a začala něco vyndávat z velké tašky, kterou si přinesla s sebou. „A to je co?“ bručel dál Miguel. „To jsou deníky sestry Agnes, které mi svěřila poté, co přišla o zrak. Bohužel, jsem v sobě nenašla dost sil, abych vám je předala dříve. Až dnes jsem v sobě našla odvahu vám je ukázat.“ pravila sestra Ginés na vysvětlenou. „A právě z těchto deníků znám jméno Guillermo Torres a mnohá další. A znám i příběh nebohé Milagros. „ pokračovala a oba policisté si museli sednout. „Takže, vy jste moc dobře věděla, o kom Dolores tam v nemocnici mluvila.“ Opatrně se zeptala Carmen. „Ano i ne, protože příběh Milagros neznám celý a ani drahá Agnes ho nedokázala dokončit. „ povzdychla si jeptiška.„Jak dokončit? Copak ona po Milagros nějak pátrala?“ ozval se Miguel.


„Ano, nikdy se nevzdala a pokoušela se zjistit, co se v „Domě Zatracených“ stalo po tom strašlivém požáru.“ Pokračovala sestra Ginés. „Proč říkáte tomu místu “Dům Zatracených? Stejný výraz totiž použil i Guillerno Torres.“ Zeptala se Carmen. „Nazývám ho tak, jak ho tehdy nazývali lidé z Valle Negro. Děti z „Domu naděje“ byly opravu zatracené – Bohem i vlastními rodinami. A ani Milagros na tom nebyla jinak. I jí zatratila její vlastní rodina a tak se v jednou v zimě ocitla na dvoře „Domu Naděje“. Neměla chudinka ani pořádné teplé oblečení. Celým jménem se jmenovala Milagros Borges Zummara a bylo jí tehdy třináct let., nebo možná o něco málo víc. Byla to moc milá a krásná dívka, která v sobě skrývala velké tajemství. Byla totiž v požehnaném stavu, údajně po útoku svého bratra. Dlouho zapírala, ale nakonec se to stejně provalilo samo a ještě něco.Po nějaké době se ukázalo, že v „Domě Naděje“ se nachází i onen bratr, chlapec jménem Diego, kterému bylo v té době už více jak čtrnáct let a měl sklony k velmi agresivnímu chování. Jediná osoba, která byla schopná ho zvládnout, byla právě sestra Agnes. Jenomže v té době již bylo rozhodnuto o odchodu řádových sester. Ředitelkou se stala nerudná osoba jménem Lorena Hidalgo García. Žena, která tam všechno obrátila vzhůru nohama a ze všech nejvíc to odnesla Milagros, na které již bylo její požehnání hodně viditelné a tak pro ni vyhradili zvláštní místnost ve sklepě se zásobami. A v té temné kobce ta chudinka také porodila, úplně sama, což ji nakonec stálo život. Našli ji až ráno, když ji nesli snídani, ale to už byla její duše na Nebesích, protože to děvče mezitím vykrvácelo. Co se dělo s dítětem, mi již není známo. A ani sestra Agnes jeho osud neodhalila. V té době již v „Domě naděje“ nebyla a ani později se jí nepodařilo nalézt žádnou stopu a také proto se rozhodla opustit řád a vrátila se do svého rodného domu, který nenáviděla. Předtím prošla ještě mnoho misií, ale jakmile jí dosloužil zrak a neměla již sil k dalšímu hledání, odešla. A po zbytek života byla sice nevidomá tělesně, ale duší viděla dál. Prostě se odmítala vzdát. „ dokončila své vyprávění sestra Ginés.


Carmen a Miguel na ní jen v úžasu hleděli. „Ale ještě jste nám neřekla, jak to bylo s tím požárem.“ Zeptal se Miguel. „Ach ano, málem bych zapomněla.“ Pousmála se Ginés. „Požár vypukl asi týden poté, co zemřela Milagros. A nešlo o žádnou nešťastnou náhodu. Požár úmyslně založil Diego, který se nedokázal smířit se smrtí své sestry. Prý tu noc úplně zešílel, ale požár překvapivě přežil. Byl však silně popálený a později přišel o obě nohy. Víc o jeho osudu nevím a stejně tak mi není znám osud druhé osoby, která přežila. Jmenovala se Julia Muňos Gozáles. A víc vám již nesdělím, protože dál nedošla ani sestra Agnes ani já.“ Usmála se sestra Ginés a stejně tak nečekaně, jako se objevila, zase odešla.


„Ty deníky vám zde ponechám, třeba vám přece jen budou ještě k užitku“ řekla ještě ve dveřích 

a zmizela neznámo kam...

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?