MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

Díl 6. : POSELSTVÍ ZATRACENÝCH

Publikováno 25.03.2018 v 22:06 v kategorii POSELSTVÍ ZATRACENÝCH, přečteno: 24x

...poslední díl detektivky na pokračování




Po zprávě o šílenci v pensionu Martín zažádal Miguel o posily a okamžitě vydal se na místo, zatímco Carmen zamiříla do kanceláře šíleného podnikatele José Martína a rázně si vyžádala seznam všech zaměstnanců. Hlavní dozorcem stavby a „majitelem druhých klíčů a vstupních kódů“ byl jistý Alejadro Guillén Blanco. José Martín se však dušoval, že za tohoto člověka ruč a odmítal připustit, že by byl schopen čehokoliv nezákonného. Carmen to však nestačilo a rozhodla Martína zajistit a odvézt ho k pensionu.


U pensionu už byla na pozicích spousta policistů, včetně odstřelovačů a José Martín byl požádán, aby se pokusil o vyjednávání, ale muž uvnitř se neozval. Ozvala se však řádová sestra z recepce, která si přece jen vzpomněla na jméno muže s pistolí. Muž se představil jako Henry Green. Miguel s Carmen začali ihned zuřivě prohledávat seznam Martínových zaměstnanců. Byl to závod s časem a trpělivostí chlápka tam uvnitř. „Tady, tady to je!“ vykřikla Carmen a ukazovala prstem na jedno místo v sezamu. „To je on, syn Milagros a Diega a taky náš mstitel a vrah.“ Vydechla.


Znovu tedy zahájili pokusy o vyjednávání, a to přes telefon, který používali stavebníci. A tentokrát se mstitel ozval „Chci prachy na cestu do Austrálie a vrtulník, jinak to tu celý vhodím do povětří.“ Řval. „Dobrá, ale musíte pustit ty dělníky, co jsou ještě uvnitř.“ Vyjednával Miguel. „Ty klidně pustím, nejsou mi k ničemu.“ Zněla vzteklá odpověď. „Mě jde o barák tý báby, tý čarodějnice, kvůli kterýmu jsem přišel o všechno.“ Řval mstitel dál. Pak bylo náhle zase ticho, které přerušilo až cvaknutí dveří, ze kterých vyšlo asi deset zpocených mužů. A v té samé chvíli vtrhla do domu policie.


Zatímco byl dům prohledáván, venku se všichni soustředili na propuštěná rukojmí. Když tu Miguel zařval „Sakra, ten parchant je někde tady!“ A měl, pravdu, protože jeden z propuštěných mužů se pokusil od skupiny vzdálit. „Stůj!“ zakřičela na něj Carmen. Muž však nereagoval a rozběhl se pryč. Pak třeskla rána a Henry Green klesl k zemi, ale nebyl mrtvý, Carmen ho zasáhla jen do nohy. A tím byla celá akce skončena. Henry Green byl zatčen a po zotavení převezen do nejtvrdší věznice v Madridu, kde byl konečně konfrontován se svým hrůzným činem.


„Tak vás tu konečně máme, pane Greene, ale stále nevíme, proč jste tu nebohou ženu zabil a jak jste se vůbec dozvěděl o svém původu.“ Otázal se Miguel. „Udělal jsem to no“ řekl posměšně Henry. „Ta bába mi zabila rodiče, tak sem chtěl pomstu“ bručel dál. „bylo to snadný, prostě sem si pro ni ten večer dojel a pak jí dorazil v tom jejím hnusnym baráku“ pokračoval. „Ale jak jste se dostal do jejího pokoje a ještě k tomu v noci?“ divila se Carmen. „Normálně, dveřmi. Bábu sem si pamatoval ze stavby. Jezdila to tam kontrolovat. Pak už jen stačilo jí trochu zpracovat, aby mi věřila a měl sem všechno. Její novou adresu i telefon. A ten večer sem jí nakecal, že jí dám něco od mojí matky. No a pak už se mnou šla jako pejsek. A to, kdo sem mi řekli moji rodiče, tam u nás ve Státech.“bručel Henry „Prý byli i nějak v kontaktu s mým skutečným otcem, než umřel.“ Dodal ještě.

Poté vstoupila do hovoru Carmen „Vaši výpověď pochopitelně zaprotokolujeme.“ Řekla „Ale měl byste vědět, že jste zavraždil zcela nevinou osobu. Sestra Agnes za smrt vašich rodičů nemohla. To zavinili jiní. Sestra Agnes vaši matku velmi milovala a starala se o ní do poslední chvíle, stejně jako o vašeho otce. Bojovala za „Zatracené“, bohužel svůj boj prohrála, což si vyčítala do konce života. Byla to čistá žena a vy jste se na ní tak krutě pomstil. Kéž by vás za to navždy trýznilo svědomí, pokud ovšem vůbec nějaké máte.“ Řekla a měla se k odchodu. Henry Green na ní jen zíral, v tváři výraz čirého zoufalství. 


Carmen se ještě ohlédla. „A tady máte přímé svědectví.“ pravila rázně.

A hodila na stůl poslední deník sestry Agnes.



A v tu samou chvíli se z deníku uvolnil jeden list a spadl Carmen k nohám. Opatrně ho zvedla a začala číst:


Když se člověk zraní, bolí to, ale jen chvíli než mu bolístku ošetří, ale co se zraněnou duší? Tu nelze zalepit, zasádrovat nebo jednoduše pofoukat. Duše totiž není vidět, přesto mnohdy bolí víc, než zlomenina. Duši lze léčit jen jinou duší, jen pohledem do lidského nitra, jen souzněním na hranici nekonečna. Proto nikdy nehleď pouze na tvář, ale vždy až do duše, kde to nejvíc krvácí – jen tak doopravdy poznáš člověka.

To jest
POSELSTVÍ ZATRACENÝCH

Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?