"Dívka s maskou"

Bylo to v dobách dávných, když jedné deštivé noci zavítala do městečka Týniště mladičká dívčina, které mohlo být tak sedmnáct let. Drobné děvče zoufale bloudilo uličkami, klepalo na dveře domů a prosilo o skývu chleba a trochu vody. Zprvu to vždy vypadalo nadějně, dokud si příchozí sedlák nebo děvečka dívku neprohlédli z blízka, to pak veškeré naděje ihned pohasly. A příčinou toho všeho byla podivná maska, kterou ta dívčina nesla na obličeji. Nakonec se celá promáčená a vyčerpaná schoulila za roh kašny a usnula, když tu ji někdo budí „Děvče nešťastné, tady nemůže zůstat“. Byl to místní ovčák Václav, který se nad dívkou v masce přece jen slitoval a vzal jí k sobě do ovčína. „A jakpak ti vlastně říkají, maličká“ zeptal se opatrně ovčák. „Markéta, tj. mé jméno, ale co nosím tu masku, všichni mě vlčicí nazývají“ řekla klidně dívka „A ve zdejším kraji dcerku po bábě její Drahuši zvanou hledám“ pokračovala a začala pomaličku vyprávět svůj příběh. Příběh o hradišti zvaném Zelená flétna, kde jako děvečka od svých jedenácti pracovala a pozornost svého pána upoutala. Pán to byl mírný, ale jen do doby kdy se Markéta pozvolna začala měnit v ženu a nakonec byla ze strachu raději pánovi po vůli. Jenomže ono to nezůstalo bez následků a Markéta přivedla na svět roztomilou holčičku, kterou na památku matky své drahé zesnulé pojmenovala Drahuše, ale příliš si ji neužila, neboť si ji pro sebe usurpoval její otec a Markétin pán se svojí novu ženou. Celé to pak vzalo rychlý konec před pár měsíci, kdy jí holčičku odvedli úplně a to právě sem na Týniště. Markéta své dítě zuřivě bránila a odnesla to ranou nožem přímo do obličeje, který ji dodnes hyzdí velká jizva – proto ta bláznová maska, která děsí lidi okolo. Když Markéta dovyprávěla, třesoucíma se rukama masku sňala a poprvé po tak dlouhé době někomu ukázala svoji tvář. Ovčák se vůbec nepolekal, ostatně nabylo vlastně čeho. „Děvče zlaté, takle mladičká a už má takové veliké trápení“ chlácholil ji. „A víš co, na trápení je nejlepší pořádný spánek“ dodal ještě. A tak šli spát.

Ráno bylo pochmurné a mlhavé, přesto se na bahnitém dvorku před místním hrádkem batolilo asi dvouleté děvčátko celé usmolené a špinavé. A pak na něj někdo tiše zavolal jménem, holčička s sebou lehce trhla a váhavě se vydala za hlasem. „Honem, pojď ke mně, Drahuše moje nejdražší“ šeptala Markéta ukrytá za hromadou dřeva. „Pojď k mamince, holčičko moje“ slzela a objímala děcko, jak nejpevněji to šlo. Holčička se nebránila a nechala se lehce odnést pryč, jenomže když byly tak v půli cesty, jistili na hrádku, co se stalo, a hradní pán nechal vypustit psy. V tu dobu vyháněl ovčák Václav své stádo na pastvu, když ho vyrušil štěkot psů. Téměř v zápětí mu došlo, že se asi něco stalo na hrádku a tak začal prohledávat křoviny kolem sebe. Markétu s dítětem našel skrčenou pod lískou, chvěla se po celém těle a malá Drahuše dokonce plakala. A tak mu nezbylo než hnát stádo oklikou, aby ty dvě nešťastnice dostal do bezpečí salaše. Markéta chvíli mlčela a hřála se u ohně a pak pravila „Velký díky tobě, ale již nebudu ti zde zaclánět a brzo znovu vydám se na cestu“ Ovčák se nadechl, jakoby chtěl něco říci, ale nakonec neřekl nic. „Ráno moudřejší večera“ pomyslel si a doufal, že děvče přemluví, aby odešla k jeho sestřenici, ale když se ráno vzbudil, Markéta už na salaši nebyla, jenom na stole ležela její maska a nějaký peníz snad jako dík dobrému člověku.

A co se stalo Markétou a její dcerkou? To už se asi nikdo nikdy nedoví, protože zápis v prastaré kronice zde bohužel končí. A nám nezbývá než se smířit s tím, že tajemná „Dívka s maskou“ zůstane navždy zahalena v oparu dávných dob.