MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"Dům číslo 1888"

Publikováno 12.01.2017 v 22:40 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 44x

...něco jako detektivka

Ten den začal obvyklou rutinou běžnou pro firmu Jarreda Sterlinga a Evelyn Jekins očekávala další nudný den. Ale šeredně se spletla, protože kolem desáté byla nekompromisně odvolána do ředitelovy kanceláře. Jared Sterling seděl ve své luxusní židli a pokuřoval jako obvykle. „Posaďte se prosím a netvařte se tak vyděšeně. Vyhodit se vás nechystám, naopak mám tu pro vás jeden moc pěkný kšeftík. Budete dělat inventuru ve Whitleyho vile. Za týden se to tam otvírá a naše firma na tom má hlavní podíl.“ Evelyn chvíli jen překvapeně hleděla před sebe. „Aha, promiňte“ řekla opatrně „Samozřejmě vaši nabídku přijímá.“ Dodala o poznání jasněji. „To moc rád slyším, a nemusíte se obávat, nebude na to sama, již jsem vám zajistil asistenta.“ Usmál se Sterling a podal ji tlustou složku s výrazným nadpisem „Památník Plukovníka William Patricka Whitleyho – SOUPIS MAJETKU“. Opět poděkovala, spěšně sebrala složku a vytratila se zpět do své kanceláře.


Na tu složku zírala celou cestu až k vile. Dům č. 1888 stál trochu stranou od města a byla to věru majestátní stavba, kterou tu před 120 lety nechal vystavět jeden z předků plukovníka Whitleyho, hrdiny dvou válek. Přesto všechno se tohle místo nikdy netěšilo žádnému zvláštnímu obdivu, proto bylo velkým překvapením, když Maryellen Joyce Whitley vdova po plukovníkovi dala před pěti lety svolení k přebudování domu na muzeum. Do toho domu se nikdy nikdo příliš nehrnul, tedy kromě pár služebných a pečovatelky jisté Alison Greyové, mladé ženy, která se starala o plukovníka v jeho těžké nemoci a zůstala s ním téměř až do jeho smrti. Ale asi týden před odchodem velkého hrdiny odjela bez rozloučení až někam do New Yorku do nějaké prestižní hudební školy. V době obytu u Whitleyových se u ní údajně projevil výjimečný hudební talent a zcela ji pohltila hra na klavír. Ale to už se před Evelyn rozevřela široká příjezdová cesta k vile. Pomaličku dojela až před dům a téměř okamžitě si všimla osoby nervózně postávající před vchodem. „Dobrý den, omlouvám se za zpoždění.“ Zavolala tím směrem. Postava se otočila a nebyl to nikdo jiný než její starý známý a především spolužák Frederick McFerson zvaný Freddy. Muž se mile usmál „Nazdar Eve, tebe bych tu tedy nečekal“ pokoušel se předstírat překvapení. „Předstírání mu nikdy moc nešlo.“ Pomyslela si Evelyn a vystoupila z auta. „Taky zdravím, ale dovnitř se nejde, napřed musíme rozbít hlavní stan:“ zazubila se teď pro změnu ona. „Na co stan? V´dyť je tady takovejdle barák“ nechápal Freddy. „Žadnej stan, ale camper“ ozvala se Evelyn. „V domě nesmí nikdo zůstat přes noc, tak nám Sterling nechal přistavit mobilní příbyteček“ vysvětlovala. „Měl by být někde za domem.“ Dodala ještě.



Onen příbytek našli celkem snadno tam, kde předpokládali. „No, tedy žádnej luxus.“ Poznamenal mírně zklamaně Freddy, když vstoupili dovnitř. „Musíme se s tím tady nějak srovnat a stejně je to jen na pár dní.“ Ozvala se Evelyn. „Teď bychom měli zprovoznit kamery a projít si nahrubo dům.“ pokračovala. Freddy nevypadal zrovna nadšeně, ale kamery zprovoznil. Poté se konečně vydali do domu. Evelyn odkódovala zabezpečovací systém a rozechvělou rukou odemkla hlavní dveře. V domě vládl klid a ticho. Pozvolna se vydali po schodišti do nevyššího třetího patra, kde se naházely ložnice. I zde panovalo až nezvyklé ticho. Sešli tedy o patro níže do rozsáhlého salónu s velkým francouzským oknem v čele. Evelyn ho hned otevřela a vyšla na terasu, odkud byl nádherný výhled do přilehlé zahrady. Poté se vrátil zpět dovnitř a rozhlíželi se po salónu. V jednu chvíli se Evelyn krátce zarazila u velké prosklené vitríny a dlouze se zahleděla dovnitř.“Tady něco chybí, je tu mezera:“ ukázala prstem doprostřed horní řady. „Neblázni, Eve, vždyť tu bylo zamčeno a nejmíň čtrnáct dní tu nikdo nebyl.“nervózně odpověděl Freddy. „A vůbec, mám strašnej hlad, dal bych si něco k večeři.“ Zabručel. A tak se raději vrátili zpět do karavanu. Ještě před tím dům důkladně zamkli, zakódovali a Freddy aktivoval vnitřní kamerový systém.



Při večeři pak neustále zírali na závěry z domu, a Freddy se zeptal „Co to je za obraz tam ve vstupní hale?“. „No, to mě podrž! Ty to nevíš? A to děláš pro místní Historickou společnost?“ nestačila se divit Evelyn. „To je přece Alison Greyová, ošetřovatelka plukovníka Whitleyho. Bylo jí tenkrát asi pětatřicet a starý pán ji zbožňoval, protože mu hrála na klavír a tak se taky přišlo na její hudební talent. Velká škoda, že tehdy odešla.“ Vysvětlovala Evelyn. A pak najednou vyskočila a vrhla se k počítači. „Co to má být!“ vykřikla „Tam někdo je a navíc celej barák svítí“ koktala. Freddy si nejprve myslel, že si dělá legraci, když se ale otočil k monitoru, zůstal s ústy dokořán! Dům skutečně zářil do tmy jako vánoční stromek a v salónu u klavíru skutečně někdo stál a dotýkal se prsty víka klaviatury. Ta osoba stála zády ke kameře, takže ji nebylo vidět do tváře a chvílemi to vypadlo spíše jako stín stojací lampy v rohu. A pak všechno náhle zase zhaslo a dům se ponořil do černočerné tmy. „Co to bylo?“ šeptla Evelyn.“Nevím, možná nějaká porucha, ale to by se spustil alarm.“ Mudroval Freddy. „Víš co, půjdu se tam podívat.“ Řekl, popadl baterku a šel. Evelyn dál úzkostlivě sledovala záběry z kamer, ale nic podivného se už nedělo. Ani Freddy nic nenašel, přesto tu noc moc dobře nespali.


Ráno vstávali až příliš brzy a hned po snídani se vrhli na inventuru. Třetí patro zvládli rychle a hladce. Zato druhé patro jim dalo zabrat a to zde byla vlastně jen jedna velká místnost. Jakoby tu někdo přes noc všechno přerovnal a přeházel, nic nebyl na svém místě a ještě ke všemu se ukázalo, že v hlavní vitríně chybí jeden z nejdůležitějších předmětů – soukromý deník plukovníka Whitleyho. A ještě ke všem neočekávaně přijel Jared Sterling. Přerušili tedy inventuru a šli ho přivítat s tím, že o deníku nesmí padnout ani slovo. A Sterling se ani příliš nevyptával, jen jim předal podrobné plány domu, vypil si kávu a zase spěšně odjel.


Freddy i Evelyn si zhluboka oddechli, ale deník byl stále nezvěstný a počítač v karavanu se úderem jedenácté zase zbláznil. Dům se tentokrát nerozsvítil úplně, pouze v salónu se opět objevil světlo jakoby odnikud a ani tajemná postava u klavíru na sebe nenechala dlouho čekat. A tentokrát byla vidět mnohem zřetelněji, takže bylo jasné, že se jedná o ženu. Pak světlo zhaslo a bylo ticho a tma jako v hrobě. „Tohle přece není normální, v tom domě straší.“ Řekla roztřeseným hlasem Evelyn. „Neblázni, Eve, copak věříš na duchy?“ divil se Freddy, ale úplně klidný nebyl ani on. „Ne na duchy nevěřím, ale odedneška asi začnu, protože lidé z okolí nazývali ten dům prokletým a nechtěli sem vůbec chodit i služebnictvo mělo strach a asi na tom něco bude.“ Klepala se dál Evelyn. „Ale no tak, Eve, přece nebudeš věřit starejm drbům.“ Pokoušel se ji uklidnit Freddy. Evelyn se však uklidnit nechtěla a znovu nemohla usnout.

Druhý den se raději hned vrhli na inventuru, aby měli všechno rychle z krku. Prošli přízemí, plukovníkovu pracovnu až se ocitli ve sklepě. A byl to věru podivný sklep, vlhký, temný a moc vábně to v něm nevonělo. Nejpodivnější byla jedna chodba, která nikam nevedla. Byla totiž prapodivně useknuta. „Tak tohle rozhodně není v plánech. Ta chodba vedla dál a na konci bylo malé skladiště nebo tak něco:“ kroutil hlavou Freddy. „Třeba to tady přestavěli kvůli tomu požáru.“ Pokoušela se o vysvětlení Evelyn.“Jaký požár zase!“ řekl překvapeně Freddy. „Požár staré elektroinstalace. Prostě byla hodně stará a prohořela a požár zničil kus domu, tak to tady museli předělat.“ Vysvětlovala Evelyn.“To je možné.“ Odpověděl Freddy. „A už je mi zima a bolej mě záda, takže bych to tady dorazil až zítra.“ Navrhl opatrně. „S tím souhlasím.“ Řekla Evelyn, načež se vrátili do karavanu.

Ten večer to konečně vypadla, že bude klid, dokud si Evelyn nelehla. Hned zase vyskočila! „Tam něco je! Něco pod polštářem!! Křičela vyděšeně. „Neblázni, Eve, nic tam nemůže být.“ Uklidňoval ji Freddy a odvážně odtáhl polštář. Pod ním ležela malá černá knížečka. Evelynn ji opatrně uchopila rozklepanou rukou „To není možný! To je ten deník!“ hlesla a sesunula se na postel. „To jako plukovníkův deník, ten ztracenej?“ nechápavě se zeptal Freddy, ale i jemu bylo jasné, oč se tu jedná. „Ano, ten deník.“ Odpověděla tiše Evelyn a s jistým zaváháním sešitek opatrně otevřela. Otevřela, začala číst a nepřestala až do rána.


„Tak na copak si přišla?“ zeptal se ji Freddy při snídani. „Na to, že tady v tom domě bylo všechno úplně jinak, než mělo být. Třeba paní plukovníková byla pěkná semetrika a vdávala se jen kvůli prachům. Šlo o domluvený sňatek. Jí tehdy bylo asi pětadvacet a plukovníkovi 55 a neženil se zrovna rád. Ale musel, bylo to dohodnuté a nesmělo se to znět, takže dost trpěl a svoji ženu někdy až nenáviděl, zato Alison zbožňoval. Prostě tohle by se mělo prozkoumat blíž.“ Vyprávěla Evelyn. „Takže se na ten sklep budeš muset mrknout sám, já jedu k vám do archivu.“ Usmálas Evelyn.“No dobře, já ten sklep tedy dodělám sám.“zabručel Freddy.“Hlavně nebuď v tom archivu celej den.“ Dodal.


V archivu byl velmi milí, ale k domu č. 1888 nemohli z počátku nic nalézt. Pomohly až místní staré kroniky, z nichž jedna nesla překvapivý titul „Číslo 1888 - Domácí kronika. Teprve zde se začalo vše odkrývat. A Evelyn se nestačila divit. Bylo zde mnoho překvapivých informací, například zde byla zmíněna jistá Annemarie Greyová. A Evelyn si náhle začala uvědomovat všechny souvislosti i to, že žena plukovníka Whitleyho měla mladší sestru, do které byl plukovník bezmezně zamilovaný. Bohužel štěstí jim dlouho nepřálo, protože jim stál v cestě onen domluvený sňatek s Maryellen. A Evelyn věděla, že nyní už musí celou věc dotáhnout až do konce. Vyžádala si tedy materiály k rodině Greyových. A skutečně se jí potvrdilo, že měli dvě dcery. Ta mladší podle všeho zemřela velmi mladá na následky nějaké duševní poruchy. Nechali ji tehdy odvézt do nějakého sanatoria, odkud se už nikdy nevrátila. A pak uviděla Evelyn tu fotografii! „Panebože, to je přeci ona!“ vykřikla. Nenápadně zastrčila fotografii do kabelky, zdvořile poděkovala a rychle vyrazila zpět k vile.



Freddy byl stále ještě v domě a dohledával pár věcí v přízemí, když tam vtrhla Evelyn jako velká voda a už ve dveřích volala „Tak tomuhle neuvěříš!“ A hrnula se k portrétu Alison u vstupu.“Ano, je to tak. Je to ona.“ Bručela se pro sebe. Freddy jen nechápavě postával opodál. „Kdo, že to má být?“ zeptal se. „Dcera plukovníka Whitleyho.“ Vydechla Evelyn. „Cože?“ nechápal Freddy. „Ano, je to tak.“ Odpověděla Evelyn a ukázala mu fotografii. „A to je kdo?“ zeptal se Freddy.“To je její matka, Annamarie Greyová, sestra plukovníkovy ženy!“ vysvětlovala překotně Evelyn. „Teď už jen zbývá zjistit, co se s ní stalo.“ Pokračovala. „Jak, co se s ní stalo? Odjela přeci do New Yorku:“ řekl Freddy. „Tak tím si teď nejsem vůbec jistá.“ Odvětila rázně Evelyn a zamířila do karavanu ke svému počítači. Po chvíli se vrátil i Freddy. „A co vlastně hledáš?“ zeptal se. „Tu školu, kam měla Alison údajně nastoupit. A jak tak koukám, tak její jméno není ani v seznamu studentů ani v seznamu absolventů. Žádná Alison Greyová tam nikdy nestudovala.“ Vyjekla Evelyn. „A kam tedy zmizela?“ ozval se Freddy. „Nikam nezmizela, zůstala v domě. Nikdy nikam neodjela. A myslím, že za tím vším byla paní plukovníková.“ Řekla Evelyn. „Aha, myslím, že už ti začínám rozumět. A taky mám takový tušení, že v sobotu žádná vernisáž nebude, protože se bude v domě kopat.“ Konečně pochopil situaci Freddy. „Přesně tak, měl si pravdu, ta chodba tam dole nebyla zazděna po požáru. Ta chodba je vlastně hrobkou.“



A sklep své kruté tajemství skutečně vydal. Ostatky Alison Greyové se našli v oné malé místnosti pod podlahou a byly důstojně pohřbeny do rodinné hrobky Greyových vedle její nebohé matky, která nikdy nebyla šílená, ale musela jít z cesty své starší sestře a především se nikdo nesměl dozvědět, že čeká dítě. A tak jí tajně převezli do ústavu pro nezletilé matky, kde tajně porodila. Bohužel neunesla tíhu událostí a dne po narození dcery Alison vyskočila z okna svého pokoje. Dítě pak putovalo z jedné pěstounské rodiny do druhé, přesto z něj vyryla silná a sebevědomá žena, která našla své poslání v péči o nemocné a umírající. Byla takovým strážným andělem a opravdu z ní cosi andělského vyzařovalo. Než se ocitla v sídle Whitleyových. Plukovník v ní našel spásu a objevil její hudební talent. Zda věděl, že Alison je jeho dcera není jisté, jistě to věděla jeho žena a rozhodla se Alison zbavit a její tělo zazdila ve sklepě.



Obvinit však už nebylo koho, neboť Marryellen J. Whitleyové nedávno prokázali Alzheimerovu chorobu v pokročilém stádiu – nikoho už nepoznávala, nemluvila, nechodila. Když jí však Evelyn ukázala fotografii její sestry, zcela jasně vyslovila jméno „Annamarie“ a oči se jí zalily slzami.




Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?