Dům Lawrence Hilla

John Spencer seděl ve starém křesle u krbu, a v rozklepaných rukou se pokoušel udržet velký šálek s horkým čajem. Stále se ještě úplně nevzpamatoval z nedávno prožitého šoku. Jak přesně se dostal do penzionu White Oak manželů Mathildy a Rodgera Whitbyových si vybavoval jen mlhavě. Pamatoval si jak se celý promočený a ztuhlý probral v nějakém křoví, kde ho vzápětí oslovil neznámý mužský hlas. Chvíli poté znovu ztratil vědomí a probudil se až v penzionu, kam ho přivezli synové majitelů George a Jeremy. Prý měl velké štěstí, že na pár hodin přestalo pršet a bratři šli venčit rodinnou psí smečku a sotva ho dovezli do bezpečí, přihnala se do Greensdayle nezvykle silná bouře, která zuřila doposud. Na jednu stranu byl John rád, že je v bezpečí, zároveň se ale nemohl zbavit černých myšlenek. Položil šálek na stůl a pokusil se vstát.

„Raději zůstaňte v klidu, pane Spencere.“ Ozval se za ním klidný hlas paní Mathildy. Právě vstoupila do pokoje a na podnose nesla nějaké jídlo. „Je to jen polévka,“ vysvětlovala „Musíte se pořádně prohřát a především bychom rádi věděli, co jste tady v Greensdayle vlastně dělal.“ Pravila opatrně. John se tedy znovu odevzdaně zabořil do ušáku, Paní Whitbyová postavila podnos s polévkou na stůl. „Ještě chviličku počkejte, je moc horká. A také vám musím přinést lžíci a nějaké pečivo:“ usmála se na něj a odběhla do zpět do kuchyně. Než se stihla vrátit, dorazil do pokoje pan Whitby a s ním George, Jeremy i nemladší z dětí Whitbyhových, dcera Jennifer. „Tak bohužel, žádné spojení na policii sem nesehnala, pane Spencere. Náš předpotopní domácí telefon nefunguje a mobily jsou bez signálu. Budete muset počkat do rána, dokud se to venku trochu neuklidní.“ Hlásila už ve dveřích. John jí tiše poděkoval a přesunul se k jídelnímu stolu, protože se již vrátila paní Whitbyová se lžící, pečivem a jídlem pro ostatní. John opatrně usrkl z talíře. Polévka byla překvapivě velmi chutná a tak se konečně uvolnil. „Rád bych vám vyprávěl svůj příběh“ řekl napůl šeptem“ „Přesně to od vás očekáváme, pane Spencere,“ odpověděl mu pan Whitby.

John rychle polkl poslední sousto, zhluboka se nadechl a konečně spustil: „Sem do Greensdayle jsme přijeli vlastně z hecu, na popud spolužáka Millse Campbella, kterého sem už nějakou dobu lákal jeho kámoš Gordon Babs, který tu přímo bydlí. A na poslední chvíli se k nám přidala Tracey Woodbrigeová. Šlo o to strávit jednu noc v domě na útesu, v domě Lawrence Hilla.“

John se na chvíli odmlčel, snědl pár soust polévky a zase pokračoval.:“Ano dům šíleného architekta Lawrece Hiila, který se tedy domu vůbec nepodobá. Je to ohyzdná hypermoderní stavba z kovu a skla přilepená na útes nedaleko Greensdayle. Babs tam už musel být předtím, protože nás vedl až příliš na jistotu. V domě samotném to vypadalo hodně zchátrale a to tam měla ta obludnost viset sotva tři roky. Okna byla téměř neprůhledná, vybavení zpuchřelé a pokryté vrstvou písku. Slušný výhled byl jedině z posledního otevřeného patra. Jinak tam nebylo o co stát, všechno se tam podivně pohupovalo a kovová kostra domu odporně skřípala a vrzala, jakoby se to celé mělo každou chvíli zřítit. Přesto jsme stavbu prolezli téměř celou kromě nespodnějšího podlaží.

Tady se John opět odmlčel, odkašlal si, poděkoval za polévku, pak vstal a začal přecházet po pokoji. „ Ano, nejnižší podlaží bylo zamřížované a panovala tam absolutní tma, a tak jsme se rozhodli vrátit do patra nejblíže východu, kde jsme se utábořili na noc. Nebylo to sice ideální, ale dalo se to vydržet. Nevím, kdy usnuli ostatní, ale já jsem tedy dlouho civěl do tmy a poslouchal ten ohyzdný skřípot všude kolem. Z neznámého důvodu jsem byl odhodlán takto hlídkovat vydržet až do rána, ale pak jsem také usnul. Nespal jsem však dlouho, když mě probudilo prudké zacloumání. Posadil jsem se, ale neviděl jsem vůbec nic, protože mě oslnilo jasné světlo. Až po chvilce intenzivního mžourání jsem před sebou spatřil neznámého vysokého muže s lucernou. Stál tam rozkročen s drsným výrazem v bledé tváři, jako nějaký bůh pomsty. Rychle jsem vzbudil ostatní., zírali stejně jako já, dokud nepromluvil ten muž."

Řekl jedinou větu „Co děláte v mém domě!“ A znělo to jako úder hromu! Pak světlo zhaslo a kolem byla zase neprostupná tma. Tracey něco vykřikla, pak nám něco zašumělo nad hlavami a nastal neskutečný zmatek. Všichni jsme se naráz pokusili o útěk, což bylo vzhledem k okolní temnotě nemožné. Padali jsme jeden přes druhého, hledali baterky a východ. Všechno kolem se náhle chvělo, skřípalo a houpalo. Sám nevím, jak se v tom zmatku podařilo vyběhnout až na střešní terasu a ještě s sebou vytáhnout Tracey. Kde zůstali Mills, a Gordon jsem netušil. Soustředil jsem na možnost dostlat se z toho pekla pryč, když v tom se obloha zbarvila do ruda a přímo před terasou mezi provazy deště se znovu zjevilo něco obrovského. Vypadalo to jako obří netopýr. Při bližším pohledu jsem tam uprostřed znovu spatřil tvář onoho neznámého muže. Jen tam obludně trčel a pak náhle vyrazil přímo proti nám. Na nic jsem nečekala, popadl jsem Tracey za ruku. Bohužel, se mi musela někde po cestě vysmeknout, protože ven jsem se dostal sám. Samozřejmě, že jsem se chtěl pro Tracey vrátit, jenomže pak náhle děsivě zahřmělo, půda pode mnou povolila a já se zřítil do neznáma. A pořádně jsem se probral až tady u vás.“ Dokončil své vyprávění John.

Nikdo mu však neodpověděl, v pokoji bylo hrobové ticho. Po chvilce mlčení promluvil pan Whitby: „ Tak si myslím, že vás dostihla kletba Lawrence Hilla. Byl to prý hodně extravagantní architekt. Dokonce se o něm říká, že měl smlouvu se samotným ďáblem a to obydlí tam na útesu si nechal postavit místo hrobky.“ Pokoušel se o vysvětlení, ale pak do toho vstoupila paní Mathilda „Tak dost vážení, už je moc pozdě. Vyřešíte to až zítra.“ Pravila přísně a tak se šlo spát.

Druhý den vstal John velmi brzo, a ihned zamířil do kuchyně za paní Whitbyovou, která vstala ještě časněji a již chystala snídani. „Dobré ráno pane Spencere, snídaně bude za chviličku. Moji synové dnes odjíždí až do Londýna, tak jsem se na to vrhla dříve. A vy nejspíš zamíříte na policejní stanici, předpokládám.“ Pravila klidně. „Ano, jistě, musím to udělat, už kvůli kamarádům.“ Odpověděl John. Po snídani vyrazil v doprovodu Jennifer.

Na stanici je čekalo obrovské překvapení, protože na lavici v čekárně trůnil Mills a kousek vedle nervózně přešlapoval Gordon. Johna se náhle zmocnil obrovský vztek. „Vy parchanti, jak ste se dostali ven? A kde je Tracey?“ zařval na ně. Gordon jen přešlápl z nohy na nohu a naprosto nevzrušeně zamumlal: „Laskavě se uklidni Jonny, utekli jsme normálně hlavním vchodem. A Tracey je v nemocnici v Marrows, byla dost v šoku.“

John se nezmohl na slovo odporu, jen tam bezmocně stál. A pak do čekárny vstoupil místní seržant. „Á podívejme, už se nám sešli všichni. No, tak račte dál, pánové.“ Pravil jízlivě. Následná konfrontace nebyla vůbec příjemná, a když už měli toho vyptání až po krk, rozrazily se dveře, dovnitř se vecpal jakýsi obtloustlý chlápek, supěl jak parní lokomotiva, přesto ze sebe vysoukal pár slov „Katastrofa, katastrofa na útesech!“ hulákal „Dům Lawrence Hila se dneska za úsvitu zřítil!“ A tímto výrokem jakoby zastavil čas.

Naštěstí se život v městečku Greensdayle nezastavil nadobro a po odklizení trosek oné obludné stavby se vrátil do starých kolejí. Jediné, co zůstalo záhadou, bylo tělo neznámého muže, které bylo nalezeno na mořském břehu pod útesem.

A John Spencer a jeho „kámoši“? Ti opustili Greensdeyle tak nenápadně, jak to jen bylo možné a každý zvlášť.