MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"INVAZE"

Publikováno 24.06.2017 v 21:28 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 31x

...sci-fi na maturitní téma


Píše se rok 2175 a Země byla napadena. Děsivá monstra, strašnější než nejhorší noční můry, ovládla planetu. Kdo se včas neukryl do podzemí, byl zničen, protože ty potvory nejprve zpracovávaly jen určité materiály, postupem času se vrhly i na lidská obydlí všeho druhu a nakonec i na samotné lidi – jiná kořist už nezbyla. Tohle peklo přežila jen hrstka zástupců lidské rasy. Začala post apokalyptická budoucnost, v níž nepřátelé lidstva mají převahu, tedy prozatím, protože zbývající příslušníci lidské rasy se odmítli vzdát a stále hledají řešení. V tajné podzemní výzkumné stanici našla útočiště skupina vědců z celého světa, kteří zde přežívají již několik let společně se svými rodinami.


Jedním z vědců je Charles Reed specialista na genetiku, jeho žena Joyce, patnáctiletá dvojčata Thomas a Timothy a dcerka Daisy, které bylo nedávno teprve pět let. A nemají to tu lehké, protože na povrch se dá vycházet pouze v noci a pouze na takovou vzdálenost, aby se člověk stačil vrátit do bezpečí před svítáním, protože ty potvory jsou nejaktivnější za úsvitu a za hodně parných slunečných dnů. Tohle již odhalili všichni přeživší ve sklepích a bunkrech různého druhu a tak zbývající život probíhá po nocích a přes den lidé většinou spí. Anebo bádají - jako právě Charles Reed. V současnosti však výzkum stagnuje a neposunul se ani o píď dopředu. A ještě ke všemu porušily Reedovic děti základní pravidlo a opustily podzemní úkryt ve dne!


Vrátily se sice s pořádným průšvihem, ale živé a zdravé. „Za to může Daisy!“ vztekal se Thomas. „Buď tak laskav, Tome a neházej svoje průšvihy na sestru!“ ozvala se nasupeně Joyce. „Ale Daisy to vážně podělala!“ bránil bratra Timothy. „Ty, aby ses nepřidal!“ chytila Joyce syna za ruku. „Ale mami, Daisy doopravdy utekla ven, prý tam někde viděla psa nebo co.“ Zakňoural Tim. „Aha, a jak si tedy otevřela? Vždyť sama ven vylézt neumí!“ vstoupil do hádky Charles. „My vášně nelžeme, tati. Daisy vylezla ven úplně sama, jenomže žádný pes tam nebyl jen pár příšeráků, ale nic nám neudělali. Byli úplně tuhý!“ bránil se dál Tim. „Tyhle pohádky si nech pro sebe. Prostě jste zdrhli a ohrozili celou základnu, takže příštích čtrnáct dní máte vězeňský režim, pánové!“ pravil otec přísně. Kluci se na další odpor už nezmohli, zato se ozvala Daisy „Tati, nech je být. Já utekla sama za psem a příšeráci mě nesežrali, protože jsem zařičela a oni zmrzli.“ Pravila tenkým hláskem. „No, pěkně jste se domluvili, ale tohle na mě neplatí. Prostě máte od zítřka vězeňský režim a víc se o tom nehodlám bavit.“ Zněla rázná odpověď a bylo jasné, že na tomto rozhodnutí se hned tak nic nezmění.

A po nějakou dobu se opravdu nic neměnilo a děti byly pod přísným dohledem. Nezměnil se ani výzkum „insectoidů“ jak byli nezvaní vetřelci nazývaní odborníky. Vetřelci z neznáma totiž do jisté míry připomínali obří sarančata či jiný jim příbuzný hmyz. Někteří vědci je považovali za mimozemšťany z neznámé extrémně vzdálené planetky, jiní se zase přikláněli k pozemskému původu spojeného s rozsáhlou mutací. A obě tyto skupiny se již dlouho dobu nacházely v nepříjemné patové situaci.



Tuto nelehkou záležitost se pokoušel rozseknout i Charles Reed, zatím však také neúspěšně. Byl na straně „pozemšťanů“ a s řešení se marně mučil víc jak půl roku. Ani dnešek nebyl výjimkou. Znovu a znovu procházel své staré poznámky, když tu ho z jeho práce vytrhnulo slabounké zašramocení. Nejprve se domníval, že se probudilo některé z dětí, když se „TO“, ale ozvalo znovu a tentokrát naplno, odložil papíry a vyšel ven z pracovny. Tam venku to slyšel zcela jasně a hlavou mu blesklo jediné „Tak už jsou i tady!“ Zvuky stále zesilovaly, vydal se proto směrem k výstupnímu poklopu a opatrně vyhlédl přes pozorovatelnu ven. Ke svému obrovskému překvapení nečíhala venku horda „příšeráků“, ale seděl tam malý umolousaný pes, který se pokoušel dostat přes poklop. „Takže Daisy nelhala.“ Řekl si pro sebe šokovaný Charles a otevřel zvířeti poklop. Pes radostně vyštěkl a vrhl se dovnitř. Charles ho raději hned odchytil a odnesl do umývárny. „Takhle tu zůstat nemůžeš, takhle by ses Daisy nelíbil“ chláchol vyděšené zvíře, zatímco ho drhl šampónem.


Po koupeli vypadal chlupáč mnohem lépe a také se výrazně uklidnil. Charles ho tedy odvedl do kuchyně, kde mu předložil misku čerstvé vody a něco malého k snědku. Zvíře hned všechno zhltlo a pak dlouze a vydatně pilo. „No jo, jen si dej, malej.“ Drbal ho za ušima Charles. „Ale jak to, že si naživu. Jak to, že tě ty potvory nesežraly?“ mudroval. Pes ho už neposlouchal, protože tvrdě usnul stočený u jeho nohou. Charles ho něžně pohladil a jemně přenesl na starou deku, kterou našel zapadlou ve své pracovně. „Tohle teď bude tvůj pelíšek, prcku.“ Zašeptal ještě a pak odešel do ložnice.


„Ráno“ ho vzbudil vzrušený křik dětí. Nejvíc bylo slyšet Daisy „Mamí, tatí, je tu ten pejsek, co jsem ho viděla na terase!“ hulákala, co jí hlasivky stačily. Všichni se sešli v kuchyni, kde našli Daisy jak klečí uprostřed místnosti a se slzami v očích objímá to nalezené psisko. „Já jsem vám říkala, že sem viděla pejska, ale nikdo mi nevěřil.“ Řekla místo pozdravu. Zbytek rodiny na ní jen nevěřícně zíral: „ Jak to, že je naživu?“ ozval se konečně Tim. „To netuším, ale přišel sem včera „v noci“, tak sem ho vzal dovnitř“ lehce provinile vysvětil vzniklou situaci Charles. Děti se k němu hned vděčně vrhly. „To je od vás moc hezké, ale má ten váš nový kámoš nějaké jméno?“ smál se otec z obležení potomků. Joyce, která je celou dobu jen tak pozorovala, se náhle široce usmála a navrhla: „A co kdyby se jmenoval Brave, když tak statečně bojoval s těma potvorama tam nahoře!“ Odpovědí jí byl hlučný souhlas celé rodiny.


Od té doby, jako by do rodiny Reedových vstoupilo slunce, tak neskutečný obrat znamenal příchod nového chlupatého člena rodiny. A Charles Reed začal vážně uvažovat o použití zvuku v boji proti insectoidům. Jenomže pro tento účel bylo nutný odchyt určitého počtu živých jedinců, pro laboratorní účely, na což si nikdy předtím netroufl. Snad možná Brave, který tak zázračně přežil tam venku, ale ten zase neuměl mluvit, takže hlavní plán byl opět jen a pouze na lidech.


A lidé, tedy přesněji řečeno vědci se neukázali v nejlepším světle, protože návrh Charlese Reeda hledat řešení přes zvuk nečekaně rychle smetli ze stolu a odmítali se jím dále zabývat, což byla velká rána. „Tak tohle jsem od vás vážně nečekal, kolegové.“ Komentoval situaci bezprostředně poté, co mu bylo záporné stanovisko sděleno. „Doma“ se pak vztekle zavřel do pracovny a odmítal kýmkoliv komunikovat. Jediný, kdo byl vpuštěn do pracovny, byl Brave. A ani ten nebyl zrovna ve své kůži. „Copak, chlupáči, chtěl bys ven?“ sklonil se k němu Charles. „Tak, pojď, půjde, je sice ještě brzo, ale tady dole se dneska nedá vydržet.“ Dodal ještě, podrbal psa za uchem a zamířil ke dveřím.


Venku bylo stále ještě dost světlo a tak „příšerách stále ještě trochu řádili. A pak se náhle Brave tak nějak podivně naježil a vydal ten nejpodivnější zvuk, který může pes vydat a v ten samý okamžik se událo něco ještě neuvěřitelnějšího – skupinka „příšeráků“ ztuhla a poroučela se k zemi, jako přiražená, ale to zdaleka nebylo všechno! Brave k té prapodivné změti vyrazil jako neřízená střela a začal se těmi ztuhlými těly spokojeně krmit. Charles na to celé zíral s otevřenými ústy. „Tak přece je za tím zvuk“ a odvážně zamířil za psem a pár ztuhlých „příšeráků“ si nacpal do sáčku, který náhodou objevil v kapse svých kalhot. „Teda chlupáči, tohle si provedl přímo bombasticky:“ řekl psovi a vlepil mu pusu mezi uši. Brave se ani neotočil, jen se dál spokojeně krmil.


Po této události následovala další vlna přesvědčování kolegů, ale tentokrát to bylo celé mnohem snazší, protože Charles měl v rukou důkaz v podobě ulovených „příšeráků“. Nakonec bylo odsouhlaseno tajné hlasování – pokud Reedův návrh projde, bude boj s insectoidy neprodleně zahájen. A návrh překvapivě jednohlasně prošel a tak nebyl důvod váhat. Okamžitě byly tedy zahájeny přípravy k boji. Proběhla pitva prvních odchycených insectoidů, podrobné testy DNA, a spousta další věcí. Velmi podrobně se také zjišťovalo, nakolik jsou ty potvory jedovaté, a proč byl Brave schopen se jimi krmit tak dlouhou dobu. Ukázalo se, že ten podivný stav ztuhlosti je pro insectoidy konečná a také, že v tomto stavu už žádný jed neprodukují, protože dochází k extrémně rychlému odumírání orgánů včetně jedové žlázy.


Jako poslední věc přišel opět na přetřes původ oněch vraždících příšer. Čím, dál tím bylo jasnější, že k té záhadné mutaci došlo na Zemi, protože ony potvory měly stále dost blízko k původnímu pozemskému hmyzu. Co však onu děsivou přeměnu vyvolalo a ještě v takové míře zůstávalo záhadou. Vědátoři se raději zaměřili na hledání toho pravého zvuku, což z počátku vyvolalo ostré hádky a tak se Charles Reed na chvíli uklidil do archivu, stále se pokoušel nalézt pravou příčinu toho, co se teď na Zemi dělo. Z původních pozemských depozitářů se toho bohužel mnoho nezachovalo a ani u elektronických verzí tomu nebylo jinak. „Přece tady něco musí bejt, přece to všechno nezničili?“ divil se Charles a zuřivě prohrabával krabice a šanony. Když tu mu padlo do oka jedno velmi známé jméno!


Jméno Andre Larson na něj přímo křičelo z titulní stránky nějakých starých novin. Spěšně odhodil štos časopis navrchu, popadl doličné noviny a zařval vzteky „Ten bastard! Celou dobu všechno věděl, a přesto nechal vychcípat polovinu lidstva!“ A znovu a znovu zíral na ten šílený titulek „TRAGICKÁ NEHODA V LARSONOVĚ VÝZKUMNÉM STŘEDISKU PRO VÝZKUM FUGOVÁNÍ ORGANISMÚ“ a pak ještě dodatek „Část ze zkoumaných subjektů výbuch pravděpodobně přežila!“


Charles okamžitě zamířil do Larsonova bytu a dost drsně se do něj pustil, ale Larson nehnul ani brvou. „Ty si, ale bestie, chladnokrevná, bezcitná – stejně jako ty venku!“ zakřičel ještě Charles, mrštil novinami do kouta a vztekle odkráčel. Na další hádky byl čas ani nálada. Podstatné byly „bojové“ přípravy, protože se již našel ten pravý tón a začaly se připravovat jakési primitivní vysílače přednastavené na určitou frekvenci, které po následujících pět „nocí“ roznášeli po zdevastovaném městě vojáci, zbytky z původních armád. Vyhledávala se také hnízda insectoidů. Hlavní nastavení provedl sám Charles Reed na dálku, venku na to byl čas ani dostatečné bezpečí. Poté nezbývalo než čekat na první sluneční paprsky.


Čekání to bylo neskutečně dlouhé a stresující. Jako by se zastavil čas a Slunce už nemělo nikdy vyjít. Kolem šesté konečně nejbližší budovu olízl první tenoučký sluneční prstík a téměř současně zpustily i vysílače! A „příšeráci“ hynuli po tisících – metoda jednoho bláznivého psa a nezdolného člověka slavila obrovský úspěch!


Charles Reed však neslavil, nedovolil mu to pohled na kolegu, váženého vědce a entomologa, který se teď nechal plácat po zádech jako největší hrdina a PŘITOM TO BYL VLASTNĚ VRAH!!!


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?