"Kam jen se ten svět řítí?“

To je otázka, kterou si kladu stále častěji v souvislosti se stále se rozmáhající se mocí různých elektronických médií a rostoucím vlivem „virtuálna“. Když já byla děcko, bylo vzácností mít doma i obyčejný telefon, počítače byly nedosažitelná vymoženost určená pouze pro hrstku vyvolených vědců, takže děti trávily svůj volný čas lítáním a řáděním někde venku. I dnes vyráží ven, ale jen aby si dřeply na lavičku s mobilním telefonem v ruce a společně s kamarády „řádily na displeji“ sice občas zahlédnu hrstku statečných, co si ještě zahrají třeba fotbal, ale to nic nemění na to, že „ti mobilní“ jsou dnes bohužel v převaze. A není to jenom o telefonech, které má dnes u ucha snad každé mimino – je to také o ošklivých bedýnkách, plackách či tabulkách, kterým říkáme počítače, notebooky nebo ještě podivněji „tablety“. Samy o sobě nejsou tyto přístroje nijak nebezpečné – nebezpečné je to co je uvnitř přesněji, kam se pomocí nich můžeme dostat. Na začátku je nepochybně nadšení z možnosti takzvaně „pařit“ tedy hrát co nejrealističtější hry a to pokud možno co nejdrsnější a nekrvavější, pak tu jsou tzv. sociální sítě, kde je nepochopitelný už název a mnohem lépe by seděl výraz „společenské“. Ať už se tomu říká jakkoliv mají všechny tyhle „pavučiny“ jedno společné – mají spojovat lidi a umožnit jim vytvářet přátelství a sdílet všechno možné i nemožné. I mě tahle podivná mašinérie nakonec semlela a to jsem se na začátku dušovala, že onu nejmenovanou síť využiji pouze pro komunikaci s příbuznými v zahraničí. A přesně o to tady jde – vyvolat v člověku jakousi falešnou euforii, že má desítky přátel na dosah, ale všechno je úplně jinak – prostě nám tady vzniká něco jako „obří žvanírny“, kde každý mluví jen o sobě, aniž by si to uvědomoval, ale lidé nemají mluvit o sobě, ale k sobě a dívat se jeden druhém do očí a to je zásadní problém, se kterým v onom „virtuálním světě“ bojuji nejvíc – čím dál víc mi za těmi spousty slov chybí konkrétní tváře, konkrétní výraz skutečného člověka. A téhle imaginární propasti využívají různé nekalé živly k tomu, aby skrytí v anonymitě různých přezdívek škodily, jak se dá a neváhají k tomu využít jakékoliv příležitosti a prostředků. A obrana je mizivá, vlastně jedna účinná přece jen existuje – zvednout se ze židle, vypnout počítač a svou prosbu nebo problém pěkně postaru vyřešit přímo tváří v tvář s tím, koho se to týká.