"Kam se poděla lidskost?"

Podobnou otázku si v poslední době kladu poměrně často a rozhodně to není proto, že bych byla posedlá sledováním latinskoamerický telenovel, nebo červenou knihovnou - to v žádném případě. Chtěla jsem pouze poukázat na to, že z dnešní společnosti se pozvolna, ale jistě vytrácí tradiční hodnoty jako vzájemná úcta, pokora, smysl pro rodinný život a láska. Životy mnoha lidí nabírají na tempu, míra stresu se stupňuje a všem jakoby šlo jen o to urvat si co nejvíc a tradiční hodnoty jsou považovány za něco zbytečného mnohdy až podřadného. A já se ptám PROČ? To už se všichni zhlédli v životě „slavných“, kterým se teď s oblibou říká „celebrity“, mezi které se dnes nepochopitelně řadí snad i každá druhořadá osoba, která se někde jednou veřejně svlékla. Ale životy „známých ksichtů“, jak si je občas nazývám sama pro sebe, náleží do úplně jiné dimenze – do jakýchsi podivných „bublin“ tvořících vlastní uzavřené světy, ze kterých jejich obyvatelé vystupují, jen aby se předvedli svému publiku, trochu zapózovali a zase zmizeli. Někdy taková bublina nevydrží vnitřní přetlak a praskne, což obvykle vyvolá velký humbuk a stane se dlouho očekávanou potravou pro bulvár, kterému stále podléhá velké množství tzv. „obyčejných smrtelníků“. Proč se však nechávat pohltit takovým škvárem – copak už lidé nemají svůj vlastní rozum a úsudek, cožpak si sami neprožívají vlastní bolesti, zklamání a tragédie? A stejně mnozí z nich podlehnou a základní pojmy jako rodina, láska, vzájemná tolerance, podpora a další jsou vytlačovány někam na okraj a rozvody či rozchody už mnozí považují za, cituji "běžné“ a vůbec se tím nezatěžují. A pak je každý překvapen chováním nové generace a jejím přístupem k životu. Ale, jak se mají dnešní děti chovat, když jim chybí pořádný vzor, v tom dávám za pravdu jednomu pamětníkovi z našeho města, a často vyrůstají v neúplných rodinách nebo od malička pendlují mezi matkou a otcem a nikoho nezajímá, že je to může zraňovat po psychické stránce, anebo dokonce poznamenat na celý život. Každý jakoby hleděl jen na sebe a osud nejbližších mu byl lhostejný. Samozřejmě situace, které vyžadují rychlé a rázné řešení, ale sprásknutím dveřmi a útěkem se rozhodně nic nevyřeší. Lidé by se měli vrátit „ke kořenům, zamyslet se nad svou vlastní existencí a především by se měli znovu naučit mluvit jeden s druhým pěkně z očí do očí.

Přesto všechno možná trochu naivně věřím, že lidskost ještě nevymřela a stále existují lidé, kteří neztratili schopnost empatie a snad i mezi těmi „známými ksichty“ se najde někdo, kdo dokáže svoji bublinu trochu více propojit se světem obyčejných smrtelníků. Vždyť i oni jsou koneckonců také jen lidé a mají své nedostatky – ani oni nejsou dokonalí roboti. Ale žádné rady na závěr dávat nebudu, protože já opravdu nejsem ta pravá osoba, která by měla kohokoliv soudit nebo poučovat – nechť si každý sám uvědomí, kde a proč ho jeho "svědomí“ nejvíc hryže.

                                                                   "NADE VŠECHNY  NÁRODY JE LIDSTVÍ"

                                                                       Miroslav Stingl, český etnolog a cestovatel