KAPITOLA 1. : Vězeň číslo 211

Lucie netušila, kolik času uběhlo od doby, kdy se dostala do toho strašného podzemí. Během přijmu a naprosto šíleného a zároveň nesmyslného výslechu naprosto ztratila pojem o čase. Vše se jí podivně slilo ve směsici zvuků, hlasů a pachů. Jasně si vybavovala, jak si pro ni přišli rovnou na pohřeb, zůstat do konce jí nedovolili. Odvedli ji velice neomaleně a před všemi ostatními pozůstalými a truchlícími hosty. V prvním okamžiku nebyla Lucie ani zaskočená ani překvapená. S touhle situací počítala a byla na ní připravená, tedy alespoň si myslela, že je připravená. Zvláštní povolení vycestovat z USA na pohřeb své babičky nedávala vůbec z ruky a ještě to jistilo razítko v pase. Tudíž se domnívala, že těm pánům v šestsettrojce všechno jen ukáže, oni se omluví a v klidu zase odjedou. Jenomže se šeredně spletla, ti pánové se jí vůbec na nic neptali, ani nechtěli nic vidět. Prostě a jednoduše jí odvedli, nacpali ji do auta a odvezli pryč. A Lucie byla natolik šokovaná, že se ani nebránila. Pak následoval onen šílený výslech, kde neustále „létala“ slova jako „Lupy May – americká špionka“, svévolné opuštění republiky a mnohá další. Přitom Lucy, ještě jako Lucie Černá se do té zatracené „Ameriky“ dostala úplně legálně na stáž jako začínající lékařka. Sama tím byla tenkrát neskutečně zaskočená a zároveň šťastná. Dostala se do úplně jiného světa, který se jí otevřel nečekaně do široka a tak už v něm zůstala. Časem se provdala za kolegu Paula Maye a přivedla na svět dva rozkošné raubířce, dvojčata Adama a Alexandra, kterým nedávno byly tři roky. A život by plynul poklidně dál i ten kontakt s rodinou v Evropě nebyl nijak problematický, nebýt babiččina náhlého odchodu. Povolení k vycestování a pobytu ve staré vlasti sháněla horko – těžko, ale nakonec to přece jen vyšlo, i když jí bylo jasné, že „Velký Bratr“ sleduje každý její krok. Se zatčením tedy nepočítala, přesto je teď vedena spletí chodeb kamsi do hlouby útrob této šílené věznice.

Bachařka se teď zastavila a svým odporně ječivým hlasem naštvaně zavelela „Čelem ke zdi a čekat!“ Poté odemkla malé dveře nalevo od Lucie. „Vstupte!“ znělo další odporné zaječení. Lucie váhavě vešla do cely. Vzápětí ji ovanul naprosto šílený odér – bylo cítit pach potu, levného parfému, špinavých nohou a tureckého záchodu v rohu za dveřmi. Lucie se jen poplašeně rozhlížela kolem sebe, když tu se opět ozvalo známé zaječení „Toto je vaše cela na příštích osmačtyřicet hodin a odteď se budete hlásit jako VĚZENKYNĚ LUCIE ČERNÁ, ČÍSLO 211!“ Pak třeskly dveře, v zámku zarachotil klíč a zhaslo hlavní světlo. Lucie zůstala téměř v absolutní tmě, v chodu zůstala jen malá namodralá žárovička nad škvírou, která asi měla nahrazovat okno. Vyčerpaná Lucie se došourala ke kavalci v druhém rohu místnosti, ani si ho příliš neprohlížela, jenom se na něj svalila a upadla do mrákotného spánku.

Probudila ji až zoufale nutkavá potřeba použít tu odpornou díru u dveří, bohužel neměla na výběr. Jediné, co ji nepatrně zvedlo náladu, byl funkční kohoutek se studenou vodou, který sloužil také jako splachovadlo. Nejprve se s ním s tím trochu prala, ale nakonec se jí podařilo trošku omýt a dovážila se i napít. Pak si lehce přerovnala kavalec a znovu tvrdě usnula. A v této kobce zůstala dva dny, dva dny v zápachu a propocených smutečních šatech

Až si pro ni konečně zase přišli, tentokrát tam stálá bachařka menší, zavalitá avšak stejně nekompromisní jako ta předchozí. Lucie byla zavedena do jakési šatny, kde jí byly odebrány šaty a musela si obléknout vězeňský mundůr včetně ponožek a rozhajdaných bot, které ji byly dost velké, ale vybírat si nesměla – všechno ji bylo mlčky přiděleno. Dokonce i ubohé toaletní potřeby – ručník, mýdlo, pasta a kartáček na zuby. A pak následovala další cesta vězeňským bludištěm. Tentokrát už nebyla tak dlouhá. Za slabou čtvrthodinku se Lucie ocitla před dveřmi cely číslo 17A. Opět zazněl příkaz „Čelem ke zdi a čekat!“ Poté ta tlustá bachařka otevřela okénko ve dveřích a zařvala „Cela 17A nástup! Přichází nová trestankyně“ Načež bylo zevnitř slyšet vzrušené šeptání několika hlasů, vrzání a šoupání spousty nohou. Když Se dveře otevřely, stálo tu pět žen různého stáří a ta nejvyšší z nich, hubená blondýna, horečně podávala hlášení. Pak směla Lucie konečně vstoupit. Bachařka se ještě jízlivě rozhlédla kolem „Toto je vězenkyně Lucie Černá, vězenkyně číslo 211 a koukejte si tady uklidit ten bordel, jinak bude šťára!“ zabručela ještě.

Pak za sebou zabouchla dveře a v zámku znovu zarachotil klíč. A Lucie tu pořád stála, ubohý raneček osobních věcí a dek na rameni a připadala si, jako „nahá v trní“.