KAPITOLA 2. : Gina

Ten nepříjemný pocit Lucii neopustil ani po několika minutách. Stále jí někde vzadu v hlavě hučelo varování „Drž se zpátky holka, nejsi na bále“. A do tance jí skutečně nebylo, byla jí totiž přidělena poslední volná postel, ta dolní na palandě, jejíž horní patro obývala Gina. Tato štíhlá dívka s dlouhými rozevlátými černými vlasy byla jasnou velitelkou cely i když tou oficiální byl někdo jiný. Ostatní obyvatelky cely 17A byly jejím pravým opakem. Nejstarší byla Marcela, sedmačtyřicetiletá matka čtyři dětí. Protřelá životem jako málokdo, a to ji také přivedlo do vězení. Živila se jako uklízečka a musela se zatraceně otáčet, aby sama uživila svoji početnou rodinku. A tak brala, co se zrovna naskytlo, samozřejmě načerno. A právě za tyhle melouchy dostala zatím pět a půl roku. Děti skončily v děcáku a o manžela přišla Marcela už dávno před tím. Vysoká blondýna, která na začátku podávala hlášení, se jmenovala Pavlína a svůj „zločin“ držela v tajnosti. Byla to taková nenápadná, vyhublá melancholická figura. Avšak velice milá a vstřícná. Poslední palandu obývala dvojice až extrémně nesourodých dívek. Dole, kvůli své váze spala mohutná Bohumila a neustále si vynucovala oslovení Míla. Nad ní si se širokým úsměvem spokojeně vegetovala Karolína, zvaná Lina. K Luciině velkému překvapení byly obě tyto „dámy“ prostitutky odsouzené za příživnictví. A nad všemi těmi figurkami čněla Gina, jinak se jí nesmělo říct, ale Lucie se do Míli záhy dozvěděla, že skutečné jméno této svérázné dívky je Jiřina Havránková a je prý taky „politická“. „A mezi chlapama má bráchu Michala“ šeptala ona korpulentní žena lehkých mravů. Lucie to, ale příliš nevnímala. Myšlenkama byla daleko za oceánem v Minneapolis u svých dětí.

Steskem nakonec usnula, ale moc se neprospala, protože ji probudil silný hluk a křik bachařek. „Vstávat, lemry líný, kontrola cely !“ ozval se známý ječivý hlas. V tu chvíli byla Lucie zcela vzhůru a naplno vnímala vše co se kolem ní dělo. Věci lítaly na všechny strany. Naštěstí to netrvalo dlouho, daleko více času jim zabral úklid. Jediný, kdo nehnul ani prstem byla Gina. Dál ležela na svém místě, vztekle skřípala zubama a sem tam procedila nějakou vulgární urážku na adresu bachařek. Pak se ještě jednou ozval známý ječák „Končit! Za minutu zhasínáme!“ Pak už byla zase jen tma a ticho, jen sem tam do ní zasyčela Ginina nadávka.

Ráno přišlo brzo, tedy alespoň dle Luciiných pocitů. „Holt ve vězení je všechno jiné“ povzdychla si a raději rychle vstala. Poté následovala nezbytná ranní hygiena, hubená snídaně. Po snídani byl chvíli klid, načež následoval kvapný nástup a přesun „do práce“. Cela číslo 17A byla přiděla do prádelny. A jako naschvál byla Lucie přidělena stejného oddělení jako Gina. Ta za celou směnu nepromluvila ani slovo. Jen kolem sem dál házela nenávistné pohledy. Lucie se však nehodlala vzdát, a rozhodla se, že si ke Gině najde cestu za každou cenu. Jenom prozatím nevěděla jak. Příležitost Ginu konečně pořádně oslovit jí přihrál sám osud, nebo spíše jedno nečekané setkání.

Jednoho dne, kdy lilo jako z konve, se Gina hodila marod, a tak jich na směnu šlo jen pět. A, když po cestě do prádelny přecházely vnitřní vězeňský dvůr, zaslechla Lucie slabé volání „Hej, ty tam, můžeš sebrat toho „koně“, je to pro Ginu, pro ségru“. Lucie s sebou nejprve leknutím cukla, ale hlas za ní jí zadržel „Ne, neohlížej se, jenom natáhni ruku za sebe a trochu doleva“ Chvíli to trvalo, než Lucčina tápající ruka konečně v prostoru zachytila malou papírovou ruličku. Rychle ji zastrčila do rukávu. „Děkuji vám, a hlavně jí nezapomeňte vyřídit, že to posílá Míša, cela 11B“. Řekl ještě jednou ten hlas.. Dál už bylo slyšet jen čvachtavé zvuky deště.

Toho „koně“ pak Lucie opatrovala celou směnu jako by to byl nejdražší diamant na světě. A už vůbec nepřemýšlela nad tím, jak ho Gině předá. Po příchodu do cely, když bylo jisté, bachařky jsou už daleko, rázně vykročila, k palandě, na níž se povalovala Gině. „Tak vážená, konec válení, koukej mě vnímat. Něco pro tebe mám. Něco hodně důležitýho!“ pravila rázně k osobě nahoře. Gina byla natolik překvapená, že si přestala okusovat nehty, posadila se a vyjekla „Co máš? Dopis od bráchy?!“ A poprvé za tu krátkou dobu, co jí Lucie znala, se celá rozzářila. „Přesně to tu pro tebe mám“ zasmála se Lucie, a vítězoslavně jí předávala onoho přísně střeženého „koně“. Gina po něm chňapla jako malé děcko po bonbónu, zahrabala se s ním pod potrhanou deku. Když se zase vyhrabala, měla oči plné slz. „S bráchou je to zlý, moc zlý“ zavzlykala

A tu noc se Lucie konečně dozvěděla, jak to s Ginou a jejím bratrem vlastně bylo. Za vším byly protistátní letáky, které Ginin otec ukrýval pro kamaráda ve skrýši na půdě. Naivně se domníval, že když skrýš za války neodhalilo Gestapo, neodhalí ji ani „rudí“. Bohužel se šeredně mýlil, a především, je kdosi sprostě udal. Dodnes se neví kdo, ale Gina v tom měla jasno. Podle ní to nebyl nikdo jiný, než ten „kamarád“ a letáky byly jen jakási návnada. A oni se chytli, jako myši na špek. Ten den je zbudili už ve čtyři ráno, přehrabali celý byt, v kuchyni vysypali všech cukr, mouku a vůbec zanechali tam děsnou spoušť. Pak si vyžádali doklady a odvezli celou rodinku sem na Pankrác. Prostě je sbalili, tak jak byli – v pyžamech a nočních košilích. Gina a její bratr Michal na Pankráci už zůstali, ale jejich rodiče byli v noci převezeni někam do pracovního tábora. A teď ta samá hrozba visí i nad Michalem, visí tam jako pověstný „Damoklův meč“. „ Ale, to přeci nejde, ten kluk má tam venku dvě děti“ zavzlykala náhle Gina. „To já taky“ šeptla Lucie a pohladila plačící Ginu po vlasech

Od té doby, kdy proběhl tento noční rozhovor, měla Lucie v Gině silného spojence. Obě bojovaly za stejnou věc – ZA SVOJI RODINU…