KAPITOLA 3. : Výslechy, šťáry, kontroly

Lucie a Gina se skutečně staly spojenkyněmi, příliš pozitivních změn jim to ale nepřineslo. Naopak to vypadalo, jakoby na to tam nahoře čekali. Na obě ženy se během krátké doby snesla doslova lavina kontrol a nekonečných výslechů. A do toho často i trojité směny v prádelně. Přibývalo také nočních „přepadovek“ a s tím spojená neskutečná únava z neustálého uklízení. Bachařky skutečně řádily jako šílené. Jedinou pozitivní zprávou bylo, že konečně po několika měsících dorazila pošta i pro Lucii. Byl to dopis od jejích rodičů s malou douškou od Paula. Vše pochopitelně v češtině, vzkaz od Lucčina manžela do dopisu připsal Lucčin otec. Přesto byla rána, ale zároveň slzela zoufalstvím. Gina ji sice neustále utěšovala „Neboj, uvidíš, že brzo bude líp“, ale nemělo to žádný pozitivní efekt. Ono totiž nebylo líp, nýbrž mnohem hůř!

Začalo hned následující den ráno při nástupu. Všude se šířila zpráva o Michalovi, Ginině bratrovy. Tak zpráva zněla jasně „Havránka čeká lágr a nebi možná i šibenice“. Na ginu to zapůsobilo jako červený hadr na býka. Bezmyšlenkovitě se vrhla na původkyně těch ohyzdných slov a strhla se drsná rvačka. Přímo uprostřed hlavní chodby. Okamžitě nastal neskutečný zmatek. Bachařky řvaly jako pominuté a snažily se rvačku ukončit. Nakonec padlo i pár tvrdých ran obušek. Gina skončila „v díře“ jak se tady říkalo samotce a drzá vězenkyně na ošetřovně s přeraženým nosem. Lucie se cítila bezradně, věděla, jako moc Gina na svém bratrovi visí, ale nebylo jak danou situaci zvrátit. Ta zpráva o Michalovi Havránkovi byla totiž bohužel pravdivá.

Po této události byl zase na delší dobu klid, až podezřelý klid. Ginu mezitím pustili „z díry“. Což okomentovala po svém, řadou výrazů tak peprných, že se červenaly i obě dámy od nejstaršího řemesla. Další den se situace konečně zcela uklidnila, tady na venek to tak vypadalo, ale někde hluboko uvnitř Giny to stále vřelo jako v sopce, která byla roky nečinná a pak ničehož nic spustí naplno. Zatím plynul vězeňský život v zaběhnutých kolejích. I Lucie byla nucena té děsivé monotónnosti přivyknout. Jediné co přijmout nedokázala, byla ohavná manipulace s osobní poštou. Dopisy teď chodily sice častěji, ale zásadně otevřené a prošpikované řadou tlustých černých čar. Tím tam „nahoře“ zamazávali takzvaná „závadná slova“ nebo i celé věty. Lucie vždy s takovým dopisem nejdřív vztekle mrskla na zem. Teprve Ginino „Nechovej se jako malej harant a seber to!“ ji vždycky vrátil zpátky nohama na zem. Ale vztek v ní začínal bobtnat podobně jako u Giny.

Ještě asi týden se neudálo nic, ale absolutně nic co by stálo alespoň za pohled. A Kina začínala být den ode dne nervóznější. Často přecházela z jedné strany cely na druhou jako nervosní lev v malé kleci. „Tohle nedopadne dobře, tohle je totiž klid před bouří. Před hodně velkou bouří“ bručela si při tom. „Vždyť se nic neděje, tak už toho nech, nebo se z toho scvoknem“ snažila se jí uklidnit Marcela. „Když se ti to nelíbí, tak se na to nedívej a hoď si na palici deku!“ vztekala se pak Gina. A vztekala se právem, jenže v tu chvíli ještě netušila, jakou měla pravdu.

Během tří dnů se život v cele 17B obrátil naruby. Vše začalo jedno velice chladné listopadové ráno. Ozvalo se bouchání na dveře cely a jakýsi neznámý nezvykle hluboký ženský „Havránková, vstávej, budou ti věšet bráchu!“ Pak se odněkud z dálky ozval hlas bachařky „Co tam děláte, Bartáčková, koukejte mazat na tu ošetřovnu!“ Následovalo chvilkové ticho, ale jen do té doby, než se Gina vymrštila se své postele jako na pérku. Hbitě jako opice seskočila z palandy, vrhla se ke dveřím a začala do nich zuřivě mlátit a kopat. A byly to věru drsné rány, chvílemi to znělo jako salva z těžkého děla. „Proboha Gino, nech toho, stejně nevíš, jestli je to pravda, takle tě akorát zas strčí do díry“ snažila se jí uklidnit Lucie. „No a, ať mě tak strčí, ale já bráchu musím vidět, nesmí umřít sám“ vztekala se Gina dál. A dál bušila do dveří, než se okénko v nich náhle prudce odevřelo a ozval se známý ječák „Okamžitě se toho nechte Havráínková jinak bude o půl roku navíc!“ Gina ještě chvíli vzdorovala, ale nakonec se vyčerpaná v záchvatu hysterického pláče svalila na zem. Lucie, Marcela, Míla, i Lina se jí hned snažily uklidnit. Přesunuly ji na Lucčinu postel a Marcela obětovala kus prostěradla, který posloužil jako studený obklad na zchlazení Gininy rozpálené palice. Jenomže otázka „Co bude s Michalem?“ stále visela ve vzduchu. A visela by tam asi navždy, kdyby se Lucii opět nepovedlo získat jednoho „koně“. V dusné atmosféře v cele totiž ničeho nic zaznělo téměř neslyšné klepnutí na okno. To dvojité „klap, klap“ naštěstí zaslechla Lucie a zvedla hlavu. V miniaturním okně se houpala nenápadná bílá rulička přivázaná na dlouhé tenké nitce. Lucie se bleskurychle vzpamatovala, vyškrábala se na okno a chňapla po ruličce. „Hele, ona má koně!“ zařvala Míla a vrhla se směrem k Lucii. „A dost, já ho získala, tak ho tak rozbalím“ zarazila ji Lucie. Rulička byla uvázaná dost natěsno a uvnitř byl jen velice stručný vzkaz „Ještě mě nevěší, jedu do lágru, Míša“ V tu chvíli začala doposud ztuhlé Gina bláznivě tančit po celé cele. „Ta holka je vážně cvok“ okomentovala to jízlivě Lina. A pro tu chvíli byl zase klid.

Ten klid však nevydržel dlouho, přesněji řečeno – vydržel jen do půlnoci. Tehdy udeřila snad nejhorší šťára, jakou zatím zažily. A, aby toho nebylo málo, ta uječená bachařka si odvedla Lucii. Odvedla ji až „nahoru“, kde už na ní netrpělivě čekal vrchní vyšetřovatel. Tentokrát to, ale nebyl starý známý Maršálek, ale statný čtyřicátník jménem Šárecký. A byl to tedy drsoň. Neustále do Lucie ryl ohledně její stáže v USA a pořád mlel „Proč si tam zůstala!“ a „Víš, že ji vlastizrádce!“ a tak dále a tak dále – pořád dokola. Lucie to příliš nevnímala, jediné po čem toužila, byl spánek. Ale Šárecký si neustále mlel svou a dokonce párkrát praštil pěstí do stolu. „Jestli okamžitě nezačnete mluvit, nebude to příště stůl, kdo okusí mou pěst, ale ten tvůj hnusnej zrádcovskej ksicht!“ zařval Lucii přímo do obličeje. Ta jen zamrkala a jediné co z ní v tu chvíli vypadlo, byla věta „Bez přítomnosti mého právníka vám už neřeknu ani slovo“. Jediné co si pamatovala dál, byla šílená bolest a krev na stole před ní. Potom se jí zatmělo před očima a probrala se až ve vězeňské nemocnici.

Se sdrátovanou čelistí a nesnesitelným hukotem v lebce