KAPITOLA 4. : Naděje umírá poslední

Zpět na celu se Lucie dostala až po týdnu, stále sdrátovaná, ale již poněkud splasklejší a klidnější. Dokonce jí dali i nějaké tabletky, pro případ, že by vrátily bolesti. A také se naučila „jíst brčkem“, tedy v rámci možností byla schopná se u jídla neudusit. Takto „vyzbrojena“ a vycvičena se konečně vrátila do cely 17A. Uvítání bylo velmi vřelé a všechny spoluvězeňkyně se mohly přetrhnout péčí a ochotou pomoci. A Lucie byla po dlouhé době šťastná, i když se nemohla usmívat. Ani s mluvením to nebylo o nic lepší, ale zachránila to Gina slovy „Drž hubu a srůstej a co se tam nahoře semlelo, nám popíšeš pantomimicky!“ A Lucie se do toho skutečně opřela a svým spolutrpitelkám předvedla opravdu pěkné divadlo.

Poté zase vše spadlo do obvyklé rutiny, až na to, že Lucie dostala povolení zůstat ještě celý další týden na marodce. Nemusela na šichty a tak polehávala a hojně využívala nabídku vězeňské knihovny. S trochou snažení se tam daly vyhrabat neskutečné poklady. Jenom dopisy chodily zoufale málo, až přestaly chodit úplně. To bylo to jediné, s čím Lucie nedokázala smířit. Bohužel, nebylo jak se bránit, jak to zvrátit. Na spekulace naštěstí nebyl čas, protože Lucie se musela vrátit do prádelny. Do beztvaré mlhy obřích kotlů a ždímaček. Knih se však odmítala vzdát a tak si na poslední chvíli strčila do kapsy kolibří vydání románu „Stařec a moře“. A ani ve snu by ji nenapadlo, že právě tato drobná knížečka je její budoucí vstupenkou na svobodu.

Tu vstupenku, nebo spíše její příslib nalezla ještě tentýž den. Když knížečku večer pokládala na polštář, sklouzla ta drobotinka na zem a vypadl z ní papír. Ten útržek do knihy zcela určitě nepatřil. Lucie ho patrně zvedla, pečlivě srovnala knížku a teprve poté si ten útržek prohlédla. Byla na něm jediná věta: „Lucinko, nezoufej, naděje umírá poslední a svoboda už není daleko!“ Ten papírek Lucie pečlivě ukryla a nenápadně se zase vrátila k dění v cele. Míla a Lina právě vyprávěly historky „z práce“, a tak se docela ráda zaposlouchala.

Za dva dny poté byla Lucie konečně vysvobozena z drátěného vězení a i jiné věci nabraly rychlý spád. Celu 17A opustila její velitelka! K obrovskému překvapení všech byla Gina převelena „do lágru“! Ostatní obyvatelky cely byly tou zprávou zcela vykolejené a jen zaraženě pozorovaly, jak si balí věci. „Co na mě zíráte jak sůvy z nudlí?“ šklebila se Gina plná nadějí, že zase bude blíž svému bratrovi. „A vsaďte se, že ho tam najdu hned první den!“ hlaholila plná elánu. Nakonec ztichla i ona. A tak tam v tom tichu seděly a mlčely, dokud v zámku nezarachotil klíč – Gina odešla rychle, ani se neohlédla. Jen uječená bachařka Wéberová viděla, jak se jí na tváři lesknou slzy.

V cele bylo od té doby ještě víc pusto než kdykoliv před tím. Zavládla tu podivná melancholie a zároveň nervozita z očekávaní, kdo nastoupí na Ginino místo. Nikdo však nepřicházel, místo toho byla nečekaně předvolána Lucie. Nahoře na ní čekal velitel Maršálek a nějaký neznámý postarší pán, ze kterého se vyklubal špičkový právník. A pak šlo všechno ráz na ráz. Během tří dnů bylo Lucčino nesmyslné obvinění rozprášeno do všech stran. A do konce týdne byla Lucie volná. Prostě jak nečekaně se dostala do vězení tak rychle se dostala z vězení ven.

Ano, zase byla volná a mohla se nadechnout čerstvého vzduchu.

A v tu chvíli ji ten půlrok bez slunce připadal jen jako pár prchavých vteřin.

Teď se před ní klenula SVOBODA – nekonečná a voňavá!

P. S

Nedlouho poté zažili podobný pocit i Gina s Michalem, Lucie totiž požádala o pomoc svého nového právníka a ten nezklamal ani tentokrát.