"Kupé číslo 370"

Srpen se již pozvolna chýlil ke konci, když se v jednom vlaku, který směřoval někam na Slovensko do Tater, sešlo pět bývalých spolužáků. Byli to většinou čerství třicátníci, jejichž život se tak nějak „ocitl mimo zajeté koleje“ a nejen proto tohle setkání po letech vzniklo.

Jako první se do kupé číslo 370 vecpali Martin Křísek a Patrik Durda majitelé nepříliš úspěšné softwarové firmy. Oba byli již notně posíleni alkoholem, takže se jen svalili na nejbližší sedadla a nasávali dál. Za nimi vstoupila jediná žena - Erika Černá a netvářila se zrovna nejpříjemněji. Hlavou jí neustále poletovaly myšlenky na nečekaný odchod partnera Filipa. Byli spolu téměř 8 let a pak se jednoho rána probudila v téměř prázdném bytě a Filip i všechny jeho věci byly pryč! „Prostě se jen tak sbalil a zmizel jako pára nad hrncem“ komentovala událost sama Erika. Za ni klidně kráčel iniciátor celé akce Štěpán Mráček otec čtyřleté dcerky Štěpánky a stále ještě poměrně čerstvý vdovec. Jeho žena Milada zemřela před rokem na rakovinu a jemu zůstala jen dcera a černé myšlenky. Aby všechny ty chmury a prázdnotu zahnal, vymyslel si tuhle „prázdninovou“ cestu na Slovensko a k jeho překvapení kmoši ze studentské party souhlasili. Dokonce i Karel Hovorka zvaný „Charley“ s výletem souhlasil a na nádraží dorazil jako první, ale do kupé vstupoval jako poslední a za celou dobu nepromluvil ani slovo. Štěpán však věděl, odkud vítr vane. Charleymu nedávno skončil soud, který se vlekl téměř dva roky. Jednalo o určený otcovství jednoho malého chlapce, jehož matku měl Charley poznat na svém posledním rozlučkovém turné s kapelou „Californication“. Charley všechno dost barvitě vylíčil Štěpánovi v e-mailu. Po koncertě kdesi na severu Čech se za ním do šatny drze nacpaly dvě faninky. Holkám bylo sotva čtrnáct, vypadaly na dvacet a zmalované byly jako nejhorší šlapky. Charley téměř okamžitě ty dvě fúrie ze šatny vyhodil, což komentovaly sérií těch nejhorších naprosto nepublikovatelných vulgarismů. A pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Charleymu se obrátil život naruby, přišel o milovanou Zuzanu, kterou si měl po skončení turné brát, a z kamarádů zůstala jen hrstka. Soud naštěstí dopadl dobře a Charley byl opět volný a bezúhonný člověk, tedy alespoň papírově, na duši mu zůstaly ošklivé rány, proto pro něj bylo Štěpánovo pozvání doslova darem z nebes.

A tak se všichni sešli v jednom kupé, ale na veselou společnost to pořád nějak nevypadalo. Patrik s Martinem stále jen popíjeli a Charley dál zarytě mlčel. Tichou konverzaci vedla jen Erika se Štěpánem. „Je moc hezký, že jsme se takle sešli, ale jestli budou ti dva dál chlastat a Charley zůstane němý, nedojedeme ani do Žiliny.“ Bručela Erika. „Neboj, až vypadneme z vlaku a dostanem se do hor, všechno bude dobrý. A chlast těm dvoum pitomcům seberu ještě dneska večer.“ Chlácholil ji Štěpán. A tak cesta dál ubíhala v poněkud ponuré atmosféře. Jistá změna nastala až během dlouhé zástavky na hranicích. Byla to příležitost nadechnout se čerstvého vzduchu a trochu si protáhnout nohy. A přesně ve chvíli, kdy se Erika vracela do vlaku, zahlédla Charleyho, jak se kousek od stánku s tabákem zuřivě dohaduje s nějakou podivnou ženštinou. Oba divoce gestikulovali a Charleyho výraz v obličeji zračil nejen vztek, ale ještě něco, něco jiného, nepopsatelného.

Erika na ty dva ještě chvíli hleděla, ale pak se ozvalo hlášení o odjezdu a tak se raději vrátili zpět do kupé. Chvíli po ní se vrátil i Charley.“Promiň, že jsem tam zvědavá, ale co to bylo za příšernou ženskou tam na nádraží?“ Charley s sebou tak nějak divně škubl „Nikdo, jen nějaká bláznivá stračka“. Řekla a spěšně zamířil na chodbičku zakouřit si z okna. Erika se již dál neptala. Ve stejný okamžik se vrátil i Štěpán a jako poslední se dopotácel Patrik s Martinem. A jelo se dál. Štěpán začal připravovat lůžka na noc a přitom se nenápadně naklonil k Erice. „Nevíš, co se stalo s Charleym? Div mě tam venku neporazil, jak byl mimo.“ Zeptal se. „Nic zvláštního, jen ho tam na nádraží otravovala nějaká bezdomovkyně nebo co.“ Odpověděla Erika. No a pak se zase jelo dál, vlak drncal tak, jak to vlaky obvykle dělají, a za okny nastala temná bezměsíčná noc a někdy kolem jedenácté se spustil silný liják. Erika zavřela okno a vyšplhala se na svoje lůžko. A přesně v té chvíli Charley konečně promluvil.“Ještě ve čtvrtek jsem se na tenhle vejlet těšil jako malý děcko, ale dneska bych tu rači vůbec nebyl.“ Pravil nezvykle hlubokým hlasem. Poté si krátce odkašlal a opatrně pokračoval.“Asi mě budete považovat za blázna, ale to co vám teď řeknu, je čistá pravda. Ten můj soud byl šílenej, ale to co se stalo, když skončil, byl přímo horor. Byl jsem dost utahanej a těšil se domů za Zuzkou, když mi do cesty skočila takovou hnusná bába a začala blábolit něco o černé duši a číslech.“ Vysvětloval. „A co bylo dál?“ ozval se Štěpán. „ Dál?“ hořce se zasmál Charley „Dál mě prachsprostě proklela a dneska to tam na hranicích udělala znova.“ Dopověděl mrzutě Charley. „Takže ta ženská tam, nebyla žádná somračka, ale čarodějnice?“ ptala se Erika. „Nejspíš jo, a taky příbuzná tý hrozný holky s harantem.“ Odpověděl Charley. „A co ti vlastně řekla, mě to připadá jako nějaká hra pro malý děti“. Mručel Štěpán. „No, jediný, co jsem jí rozuměl, byla nějaký blábol o číslu 370, že prej to bude můj osud.“ Naznačil Charley. „To jako, že tě zničí tohle kupé?“ zasmála se Erika. „To je tedy pěkná hovadina a vůbec už jsou skoro dvě ráno, měli bysme spát.“ Dodala ještě. Poté skutečně jeden po druhém skutečně usnuli.

Noc se přehnala jako vítr a s ní vše ošklivé a ponuré. Ráno v kupé 370 panovala zcela jiná atmosféra než předešlého dne. Patrik a Martin už pili jenom kafe a hovor se konečně pořádně rozproudil. Vše vypadalo skvěle, až do okamžiku, kdy se Erika rozhodla vzbudit Charleyho, který spal až na nejvyšší pryčně. „Haló, Charley, vstávej, už je bílý den!“ zavolala pod duchny a trochu do nich rýpla. Nikdo se však neozval a tak svrchní deku strhla prudce dolů a vykřikla „Kluci, on tu není!“ a poroučela se s palandy dolů. „Co blázníš?“ sbíral ji Štěpán ze země. „Copak jste hluchý! Charley je pryč! Kletba ho dohnala“ zaječela vyplašeně. Teprve tehdy to všem ostatním došlo. „Ale prosím tě, Eriko, uklidni se, třeba šel jen na záchod.“ Snažil se situaci zachránit Štěpán.

„To je sice možný, ale jak vysvětlíš tohle!“ řekla Erika a celá rozklepaná ukázala na stále ještě zavřené okno, na jehož venkovní straně se jasně zračily otisky lidských rukou.