„LA PARAMERA“

Jmenuji se Michael Barrows a jsem pravděpodobně jediný žijící svědek událostí z jedné nepříliš úspěšné archeologické výpravy na jih Mexika. Je to již slušná řádka let, přesto mě při sebemenší vzpomínce na ono místo podivně zamrazí v zádech.  

Dostali jsme tehdy speciální povolení na provedení kompletního výzkumu na údajné rozsáhlé mayské pohřebiště a to na celé tři měsíce. Bylo to především zásluhou mého kolegy ze studií na Californské univerzitě, špičkového archeologa Juana Angela Mendozi. Přidal se k nám ještě Steven Martinson zvaný „Steve“, specialista na mayštinu a yukateckou mayštinu a další kolegové z obvyklého týmu. Prostě vše vypadalo jako každá jiná archeologická výprava, co obvyklé nebylo, bylo místo, kam jsme byli vysláni. Místní tomu tam přezdívali „La Paramera“ neboli pustina či poušť. A skutečně to tam pusté bylo, velmi pusté. Do nejbližší civilizace, vesničky Cereza, to trvalo téměř hodinu ráznou chůzí, naštěstí tu byla skvělá místní zkratka, takže když bylo potřeba, byli jsme ve vesnici i za dvacet minut. Ale jinak tu nic skvělého nebylo a už vůbec tu nebylo žádné fascinující naleziště.

Dlouhé týdny se celý tým marně lopotil a jen paběrkoval. A právě v den, kdy jsem celé to trapné divadlo hodlal ukončit, přiběhl jeden z místních a již zdaleka udýchaně volal „Tumba, Tumba“ čili „Hrobka, hrobka“. Všichni jsme se za ním rozběhli. Vedli nás poměrně daleko od tábora na jedno mírně vyvýšené místo, kde se v tu doby začalo zrovna kopat. A v tom kopečku byla čerstvě vykopaná jáma a z té jámy čouhal vrcholek nějakého kamene. Honem jsme slezli dolů, a chvíli jsme si ten šutrák opatrně prohlíželi, načež jsme zcela nekontrolovatelně propukli v nadšený křik a smích. Kopáči na nás jen nechápavě zírali, takže jsme raději zase uklidnili a začali jim vysvětlovat, co se vlastně stalo. Konečně jsme něco měli, něco „hodně velkýho“ jak poznamenal Steve.

Zpráva o nálezu se bohužel roznesla velmi rychle, ač jsem před tím všechny kopáče jasně upozorňoval, aby o hrobce nemluvili. Druhý den o tom věděla celá Cereza, takže nás při dalších výkopových pracích pravidelně sledovali davy místních čumilů, a nedalo se s nimi nic dělat. A ze všech nejvíc vynikal jeden indián či míšenec neurčitého věku, který byl schopen nacpat se mezi nás do jámy. Naštěstí tak nikdy neučinil, ale neustálé si něco pro sebe nesrozumitelně mumlal, a Steve říkal, že mluví nejspíš maysky a náš nález se mu vůbec nelíbí. Poznal ho až Juan Agelo. „To je starej Rigo, neškodnej dědek. Má tady kousek u lesa takovou chatrč. Žije tam už léta a myslí si, že mu patří celá Paramera. Ale je to jen taková místní figurka. Prý kdysi jezdil s cirkusem, ale pak si jednou ošklivě zlomil nohu a musel s tím skončit. A od tý doby žije tady. Ale je úplně neškodný.“ Usmál se, ale úsměv mu brzo ztuhnul na tváři.

Pár dní na to jsme konečně odhalili celou hrobku a davem okolostojících to podivně zacukalo. Všichni ukazovali na symboly na vrchní desce. Nejvíc ze všech pochopitelně vyváděl starý Rigo. Juan Angel se ho marně pokoušel uklidnit, ale Rigo se vztekal dál, až se náhle prudce naklonil nad jámou, plivnul na odhalenou desku, zařval cosi v té své hatmatilce a odkráčel  davem pryč. „Co to křičel?“ zeptal jsem se po chvilce ticha Steva. „Nic pěknýho. Znělo to jako něco o smrti vypuštěné na zem.“ Odpověděl opatrně Steve.

Ten den jsme již v prací na hrobce nepokračovali, protože dav přihlížejících byl už příliš velký a hlučný, a především nás odradil ten Rigův výstup. A tak jsme jen obvyklým způsobem zajistili naleziště a vyrazili do vesnice na pořádnou večeři. Jenomže místní nás vůbec nenechali najíst, neustále si nás chodili prohlížet a pak si o nás mezi sebou cosi šeptali a tak jsme raději rychle zhltli, co se dalo a spěchali zpět do tábora. Tam byl ještě božský klid. Já a Steve jsme se usadili před stanem a otevřeli si plechovky s pivem, když tu se k nám donesl naprosto odpudivý nelidský výkřik. „To bylo od jámy!“ zvolal Steve, pak vyskočil a rozběhl se tím směrem. Odhodil jsem prázdnou plechovku, a upaloval za ním.

Když jsme doběhli k jámě, nikdo tam nebyl. Opatrně jsem se podíval přes okraj, a leknutím jsem tam málem spadl po hlavě. Vrchní deska hrobky byla otevřena, nebo spíše vražena neznámou silou a všude kolem byly stopy krve. Steve semnou musel pořádně zatřepat, jinak bych se z toho leknutí asi vůbec nevzpamatoval. „Rigo měl pravdu“ koktal jsem. „Blbost“, zamručel Steve. „Teď je nejdůležitější Juan Angel“ zavelel. A tak jsme vyrazili po krvavé stopě, která překvapivě končila za nedalekým keřem. A právě tehdy se Steve přestal smát. Tam vzadu na úzké cestičce sedělo něco, co neumí dodnes popsat. Něco mezi kojotem, psem či vlkem. Špičatou tlamu to mělo od krve a něco to svíralo v odporných zakroucených drápech. Byla to hlava Juana Angela.! Steve zařval, pak se pozvracel a nakonec mě popadl za rameno a táhl mě zpět do tábora. Běželi jsme jako šílení, a při každém sebemenším zašustění jsme se oba vrhli na zem. A ještě ke všem se nečekaně zatáhlo a blížila se bouřka. V několika málo minutách bylo nebe plné podivných růžových blesků, ale déšť nepřicházel. Bylo to jako by peklo náhle otevřelo svůj chřtán.

Do tábora jsme doběhli až za úplné tmy, sbalili si to nejnutnější, a společně se zbytkem týmu vyrazili do vesnice. Bouře se stále blížila, ale pořád se jen růžově blýskalo, ale déšť nikde. Jeli jsme, co nejrychleji to bylo možné, když se ozvala dutá rána a na přední kapotě našeho jeepu přistálo to ohyzdné stvoření, které zabilo Juana Angela. Steve leknutím prudce zastavil, což tu obludu srazilo někam dolů do tmy. „Sakra na co čekáš! Jeď dál!“ zařval jsem na něj. Steve vrazil jako šílený a zastavil se až před jediným hotelem ve vesnici. Trochu jsme si vydechli až v pokoji, ale ne nadlouho, protože Steve se chtěl ještě jednou podívat na víko hrobky a vydal se do auta pro svůj fotoaparát do auta. Když se dlouho nevracel, šel jsem se za ním podívat. Stál bez hnutí u otevřeného kufru auta a na něco se soustředil. „Buď ticho, je to tady někde kolem. Slyšel jsem chrčení.“ Zašeptal. Pak to kdesi ve tmě zachroptělo, ozvala se rána a nebohý Steven mi zmizel před očima. Nezmohl jsem se vůbec na nic, ani na výkřik.

Poté se konečně spustil déšť. Chvíli jsem ještě postál u otevřeného auta, snad proto, že jsem doufal v to, že se mi to celé jen zdá. Bohužel nebyl to sen, ale drsná a nesmlouvavá realita. Indián Rigo měl naprostou pravdu „Vypustili jsme smrt“ v podobě nenasytné žravé příšery.

To vše se mi honilo hlavou celou noc. Vůbec jsem tehdy nespal, jen jsem seděl po tmě na posteli a s nebývalou úzkostí čekal na první sluneční paprsky. A hned za rozbřesku jsem vyrazil zpět na Parameru. Pár zbylých kolegů jelo se mnou zlikvidovat tábor. Mezitím co skládali stany a další vybavení, jsem zamířil k malé chatrči na druhém konci planiny.

Rigo už tam na mě čekal. Spokojeně popíjel tequilu a potutelně se usmíval. „Jsou mrtví, co.“ Řekl španělsky místo pozdravu. „Ale já vás varoval“ dodal ještě. „Ano, jsou mrtví a vy jste měl pravdu. A já vás teď upřímně žádám o pomoc.“ Vykoktal jsem ze sebe. Rigo se znovu jen pousmál, mohutně si přihnul z láhve a konečně vstal se slovy „Tak jdeme na to,
señore.“ řekl. Poté sebral s police nějaké propriety a vyrazili směrem k hrobce. 

Tam jsem musel ještě jednou slézt až dolů a vrátit zpět vyražené víko. Ale ještě předtím nacpal Rigo dovnitř nějaké šamanské sošky a celou dobu odříkával jakousi prastarou mayskou modlitbu. Nakonec tu prokletou hrobku zaházeli holýma rukama, a na vrchol přivalili obrovský kámen. „Teď už se nemusíte bát, teď už zase spí“ vydechl klidně Rigo. „Kdo spí?“ „No přece TA CO SAJE KOZÁM KREV“ řekl s úsměvem Rigo. „Všichni v Cerezu to věděli a říkali vám to“ dodal ještě na odchodu. „Ale oni nic neříkali, jen očumovali tu jámu“ zabručel jsem. „Říkali, ale potichu, protože slovo CHUPACABRA se tu může jenom šeptat.“ Pravil ještě indián.

A tady můj mexický příběh končí, i když ta zatracená hrobka je tam pořád – tam dole pod tím velkým balvanem.