"LA VENGANZA" - 1. část

Snažil se běžet tak rychle, jak jen mu to nohy dovolily, přesto cítil, že je na všechno pozdě, že je všechno ztraceno, ale běžel dál až k hlavnímu vchodu usedlosti, sípaje z posledních sil, ve zpocené pravačce svíral pušku, levou rukou bláznivě máchal vzdechem. Už byl tak blizoučko, když zaznělo nikoli ostrých výstřelů a to už dohlédl až ke dveřím – na zemi ležel nějaký muž, čůrky potu v tu chvíli stékaly přes celá záda, pak vyčerpáním upadl, ale zase rychle vstal a vystřelil směrem k domu, když v tu chvílí vyběhla na schodiště jeho vyděšená matka a znovu výstřel a žena padá k zemi – z úst se mi vydral nelidský výkřik: „Cranshaw ty samozvanče, tohle ti neprojde, já se pomstím!“

„Alejadro, už si zase někde mimo a zase něco vykřikuješ, kdy už tě to fantazírování přejde“ ozval se rázný hluboký hlas doktora Jíme Maria Benitoze a pohledný mladík sedící naproti němu u malého stolku obsypaného papíry sebou škubl a mírně povyskočil. „Promiň, strýče, ale dnes je to přesně 8 let co mi ten samozvanec všechno sebral a ty moc dobře víš, že jsem přísahal na matčině smrtelné posteli, že celý náš klan pomstím a zatím tvrdnu tady“ bručel dál Alejandro – velmi pohledný mladý muž, dlouhé černé vlasy měl dnes rozpuštěné, takže tvořily jakousi lví hřívu složenou s droboulinkých prstenců, tmavohnědé oči mu žhnuly vztekem a bezmocí. „Ale, no tak Alejandro přestaň se vztekat jako malé děcko a nepokoušej se o nemožné, buď rád, že máš, co máš a hlavně mi už nikdy neříkej strýče“ opatrně se ozval doktor Benitoz. „Dobře, tak mě teď omluv vážený strýci, jdu spát, protože na takové debaty jsem příliš unavený“ odsekl Alejadro a naštvaně odkráčel pryč.

Když dorazil do svého pokoje, chvatně se sebe serval veškeré oblečení a nahý se jal přehrabovat ve skříni – nakonec se nasoukal do těch nejošumělejších kalhot a košile co tam našel, v koutě sebral starý tlumok a nacpal do něj všechno, co považoval za důležité na cestu, pak ještě popadl boty, starý kabát a vylezl oknem ven.

Uličky starobylého španělského města Huelva byly tu noc nezvykle tiché a klidné takže Alejadro proběhl na konec města jako duch, aby zabušil u vrat posledního statku Martinézových,kde měl ukrytého koně jménem Cimmarón.

Na koni mu cesta ubíhala mnohem rychleji, takže za svítání již stál nad údolím a zasněně hleděl na vinice a olivové háje pod sebou a v nedaleké zátočině se tyčila největší usedlost v okolí Casa del Corvo. Alejandro dojel, až k okraji prudké strže sedl z koně a plácnutím ho poslal pryč “No, tak jdi, tady teď nebude nic pro tebe” zašeptal ještě. Když mu koník zmizel z dohledu, odhodlal se k pomalému sestupu, ve chvíli, kdy si byl jist, že už má to nejhorší za sebou cosi zapraskalo a pod nebohým poutníkem se propadla zem! Byl to rychlý pád a ještě drsnější dopad do jakési temné bahnité kobky. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval natolik, aby byl schopen vnímat, kde je, ale jakmile oči trochu přivykly, okolním šeru zjistil, že spadl do pasti vytvořené lidmi, několikrát se pokoušel vyšplhat vzhůru, ale stěny jeho vězení byly příliš strmé a tak to po několika marných pokusech vzdal a vyčerpáním usnul. Probudily ho až hlučné mužské hlasy shora: „A koukejme se, že by se zase chytla nějaké škodná” říkal kdosi chraplavým hlasem, pak někdo otevřel poklop v horní části kobky a spustil dovnitř provazový žebřík “Tak polez ven panáčku” ozvalo se nad ním. Ač byl Alejadro celý ztuhlý, a bolelo ho celé tělo, raději hned lezl vzhůru, kde ho okamžitě lapily dva páry špinavých rukou, pak byl svázán a uvázán za koně a donucen klusat dolů do údolí. Alejadro se držel na nohou z posledních sil a navíc ho trýznila palčivá žízeň, až se mu dělaly mžitky před očima, takže na Casa del Corvo ho spíš dovlekli, pak se zhroutil do slámy ve stáji, kam ho zavřeli. Stále měl na rukou provazy, takže se jen s obtížemi posadil, opřel o trám a čekal na neodvratný konec, když tu jeho myšlenky vyrušilo zavrzání dveří “Vodu, prosím, pít” sípal z posledních sil. “Hned to bude” ozval se klidný ženský hlas. Alejadro zvedl hlavu a spatřil před sebou obrys světlovlasé dívky kypřejších tvarů, jak mu chvatně sundává provazy: „Tady, je voda pane, můžete se napít” řekla pak něžně. A Alejadro hltavě pil jako žíznivý pes a pomalu přicházel k sobě a prvně si všiml dívčiných nádherně modrých očí s černým rámováním, ale to už si dívka jeho pátravého pohledu všimla, a usmála se “Já jsem Luisa a vy, pane?“ špitla. “Cimarrón” vysoukal ze sebe Alejadro