" LEGENDA O GORMAL"

Sněhová vločka spadla mi do dlaně

A v království sněhem zavátém

K ránu za bouře přesně o páté

Děťátko se narodilo, křikem svým všechny probudilo

To malý princ zavítal na náš svět

Pak hvězdy počínaly blednout a lidé se začali probouzet

Nikdo však netušil, že po chlapci

Za krátko zrodilo se i děvčátko

A jak to bylo dál, milá pohádko?

Zprvu byl šťasten starý král Dubh, že

Rós, jeho žena mladičká povila mu chlapečka

Syna jediného, krále budoucího

Kam však poděla se jeho sestřička?

Když král tu malou spatřil, rozohnil se a rozkatil

Dítě nebohé z hradu vykázal, že prý děvče věstí jen neštěstí

Tak sluha zděšený teď košík s nemluvnětem k lesu nese

A malá spí, ze sna se sladce usmívá, sem tam pohne ručkama

V lese u krmelce se sluha zastavil, košík na zem položil a odešel

Košík tento však v lese dlouho neležel, brzo do tepla se dostal

Statkář Faolan tou dobou poblíž procházel a nemluvně zachránil

A tak dívenka maličká v rodině prosté vyrůstala, nadevšechno milována

Jak léta plynula, v krásnou dívku změnila se, a všichni klaněli se její kráse

Kráse vlasů havraních a očí barvy nebeské, jejíž pohled bolest léčil

Smutek zaháněl, bídným dával naději a jméno Gormal dívce daroval

Zatím bratr její, dvojče královské jménem Brandubh jež havrana značí

Obdarován byl a i on dělal mu čest, jak patří se na prince krve královské

Však lid mu jen nastavoval záda, a když králem se stal, zavrhl ho docela.

Ač stár sotva dvacet jar, ošklivý byl jak stařec nad hrobem

Malý, neduživý, na zádech měl hrb a jednu nohu kratší

Zuby dračí a vlasy ohnivé, v očích temnota a nenávistná čerň

Přes svůj zjev děsivý i on věřte – nevěřte, zatoužil po nevěstě!

Proto to do kraje se vydal – prý na námluvy, nevěstu si vyhledat!

Na koni se sotva drží, jeho kůň se sněhem namáhavě prodírá.

Snaha jeho žel neustále v nicotě se propadá, nevěsta mu stále chybí

Až jedné noci bouřlivé do vesnice, kde Goril žila, zavítal

A dívka shnilá hned do srdce mu padla, když potkal jí na návsi

Goril strachy sotva dýše a prchá domů k rodině, neb bratra svého poznala

Blankyt zraku jejího vše jí zjevil v jednom okamžiku, kouzlo pravdu povědělo

O tom Brandubh tuchy nemá a již jako ženich vyšňořený u oltáře vidí se

Příliš brzo brachu pýříš se, neb Gormal již dávno sama není, její srdce je již zadané

Jejím milý Niall jest, vítěz a miláček – muž se silou stovky koní, zeman z vísky sousední.

Když ten o plánech krále zvěděl, ihned v ústrety mu přispěchal, a na souboj ho vyzývá

Král jen vzteky plane, Gormal zas v koutku hrůzou trne, strachy chvěje se jí hlas

Následoval souboj litý, Brandubh zuřivě se bránil, jako šelma divá bojoval

Časem, ale síly ztrácí, Niall získal převahu a zrzavého skřeta málem rozdupal

Tu náhle Gormal vzkřikla „Zadrž, Nialli, miláčku můj a život lidský ušetři!“

„Ten, který teď u tvých nohou klečí, můj bratr jest, řekly mi to moje oči“

Niall vida slzy v očích milované dívky, krále propustil a daroval mu život

Jen musel ten havran podivný zemi opustit a jinde hledat místo pro své rejdy

Tím osiřel však místní trůn, ale jak pravíš, milá pohádko

Bylo tomu jen na krátko, neb krále brzo nahradila královna

Na trůn vrátila se dcera královská, Gormal s blankytnýma očima

A s ní i nový král – Niall, vítěz a miláček, co zbavil zemi zla

Přizván by i Faolan a celá jeho rodina, tak jak přála si královna

A zase padal sníh jak tehdy v noci, A zas vločka sněhová padla mi do dlaně

Tentokrát však netaje, nýbrž štěstí a lásku přináší.