"Let´s play"

„Ahoj, budeme se zase hrát?“, říká malá holčička nakloněná nad velkým historicky vyhlížejícím domečkem pro panenky. „Ano“ znělo vzdálené zašeptání. Ten zvuk, jakoby vycházel přímo z onoho podivného domečku. A holčička do něj chvatně vhazuje všelijaké hračky. „Na, tady máš.“ Říká mírně zadýchaně, když tu se za ní ozve přízný hlas její matky. „Copak to zas vyvádíš, Kayo? Jasně jsem ti řekla, že si s tou příšerností nesmíš hrát.“ Pravila žena. „Ale já si s ním musím hrát, protože Emiko nemá ráda, když je dlouho sama.“ Zafňukala holčička. „ Ale no tak, Kayo, buď rozumná holčička a přestaň si vymýšlet hlouposti.“ Pravila matka přísným hlasem „ A laskavě si umyj ruce, protože večeře je už na stole.“ Dodala ještě matka a rázně odkráčela. Kaya se zatvářila velmi rozzlobeně. „A stejně si budu s Emiko dál hrát!“ dupla si. Pak ještě jednou spěšně nahlédla do domečku a odběhla za matkou. Ruce si samozřejmě neumyla a bylo jí to jedno. Matčina večeře bude beztak chutnat stejně se špinavýma rukama jako s umytýma. A beztak bude zase to co každý pátek.

U stolu již seděla matka a nervózně klepala hůlkami. „To je dost, že si se uráčila konečně přijít.“ Pravila mrzutě. „Tak se prosím posaď a jez!“ zasyčela ještě. A Kaya se raději posadila, ale jídlo jí ani trošičku nechutnalo. „Á madam to zase nechutná!“ mručela matka. „To je tím, že sis to nechala vystydnout, holčičko.“ mručela žena dál. Kaya se nezmohla na jediné slůvko odporu a raději večeři snědla.

Po jídle se nesměle zeptala „A teď už si můžu jít hrát s Emiko?“ Matka se v té chvíli sice zatvářila, jakoby jí někdo vrazil nůž do zad a chvíli ji trvalo, než se zase „vrátila zpět“. „No dobrá, ale mám jednu podmínku.“ Řekla konečně. „Velmi ráda bych se seznámila s tou tvojí Emiko.“ Pokračovala přísně. Tohle Kaya vůbec nečekala a docela jí tohle matčino přání vyděsilo. „Ale mami, to asi nepůjde, protože Emiko nemá nečekané návštěvy ráda.“ Vysvětlovala, ale matka trvala na svém. A tak Kaye nezbylo než matku odvést do svého pokojíku. Ten podivný domeček pro panenky stál na stolku v rohu pokoje a na první pohled vypadal neškodně, možná i trochu mile. Kaya lehce zaklepala na jedno z jeho oken, uklonila se a opatrně řekla „Dobrý večer Emiko, dnes to bude jiné, dnes ti vedu návštěvu. Mojí maminku. Chtěla by si s tebou taky hrát.“ Poté vhodila do domečku další hračku. Nedělo se však vůbec nic. „Já věděla, že to takle dopadne. „ řekla matka a letmo nahlédla do domku, kde nebylo nic, tedy kromě hraček, které tam naházela Kaya a úplně dole pod nimi ležela malá velmi stará a velmi ošklivá panenka. Matka si jí všimla, až když byla téměř na odchodu. Pak se náhle prudce otočila, zabořila ruku do domečku a prudce z něj panenku vytáhla! „Ne, mami, tohle nesmíš.!“ Křičela Kaya, ale již bylo pozdě – panenka v matčiných rukách rostla a rostla, až byla téměř stejně velká jako Kaya a s nelidským výkřikem „S tebou si hrát nechci“ se na ženu vrhla. A Kaya utekla pryč, ven před dům, jako už mnohokrát před tím. Venku pak usnula a probudili ji až ráno, jako už mnohokrát a jako už mnohokrát ji vrátili do sirotčince a jako už mnohokrát se s ní vrátil i domeček pro panenky.

Kaya se k němu opatrně naklonila a řekla „Ahoj Emiko, budeme si zase hrát?“ 

A HLAS UVNITŘ CHRAPLAVĚ ODPOVĚDEL 

„ANO“