"MAYRU"

Vlastně ani pořádně nevím, jak tento příběh začít, protože do té doby se u nás v zapadlé osadě Snowfield kdesi na Aljašce nic podobného neodehrálo. Stalo se to v době, kdy celá naše parta, tedy já -Katherine „Kathy“ Clarková a moje kámošky Susan Martinová, , Ashley Kingová, Margaret Stewartová a její bláznivý bratr-dvojče William „Billy“, vstoupila do 11 třídy high school v Anchorage. Všem nám bylo něco mezi šestnáci a sedmnácti lety a už jsme se viděli někde na vysoké, když do našich vstoupilo něco nečekaného, přesněji řečeno jedna velmi zvláštní osoba. Jmenovala se Norma Jin Dunbarová, na Aljašku ji po těžké rodinné tragédii poslali až z New Yorku. Dle zdlouhavého výkladu našeho třídního přišla Norma Jin při oné tragédii o oba rodiče a prodělala těžký šok, a protože v New Yorku ani nikde poblíž neměla žádné další příbuzné, poslali ji k tetě a strýci do Snowfieldu na Aljašku.

Po celou to dobu, kdy pan Smith mluvil, stála Norma Jin téměř v pozoru a bez sebemenšího pohnutí hleděla s nepřítomným výrazem před sebe, jakoby skrz nás. Poprvé promluvila až na výzvu pana Smithe. Ač měla velmi sytý a jasný hlas, vše co řekla znělo nezvykle monotónně až strojově. Mluvila hlavně o své původní škole a nakonec pronesla i pár slov o svých rodičích. Otec byl tvrdý a nesmlouvavý obchodník a matka usedlá pečující dáma v domácnosti s japonskými kořeny. Tím veškeré novinky skončily a dál zase probíhalo vyučování jako každý den.

Nedělo se opravdu vůbec nic a den se jen nudně a líně vlekl, zásadní zlom nastal po tělocviku v naší šatně. Právě jsme se s Ashley vracely ze sprch, když k nám dolehl hlasitý výkřik! „Pomoc, pomozte mi někdo, ona je šílená!“ Běžely jsme za křikem a tam v šatně u lavičky se na zemi válela spolužačka Malory Thomasová, a na hrudi jí klečela Norma Jin , která ji rukama pevně svírala krk, palce zatnuté vzhůru, v obličeji naprosto nelidský škleb !!!

Někdo běžel pro pomoc a my statní jsem se pokoušely ty dvě nějak oddělit a uklidnit. Když v tom to celé naráz přestalo stejně rychle jako začalo. Malory se konečně pořádně nadechla a s kuckáním se svalila na lavičku. „A to všechno jen kvůli blbými řetízku, který tý mrše šílený upadl na zem:“ sípala Malory a vzteklým pohledem hledala Normu. Ta se hroutila na podlahu, záda měla opřená o skříňky a tenounkým hlasem šeptala omluvu, „To já ne, to MAYRU!“ vzlykala a zase vypadala jako někdo úplně jiný. Pal dorazili učitelé a vyzvali Normu, aby si sbalila věci a šla s nimi. Malory poslalli na ošetřovnu a nás domů.

Cestou domů nás v zatáčce překvapilo jedno povědomé auto – bylo to stará nevzhledná dodávka z Mitchellovi farmy, z místa, o kterém léta kolovaly zvěsti, že je prokleté. Jasně jsme poznaly majitele farmy Angelu a Thomase. A při bližším pohledu na zadní sedadlo jsme zůstaly zírat s otevřenými ústy – jako socha tam totiž trůnila NORMA JIN.

Ano, to co jsme viděly, nás sice zprvu překvapilo a náš hovor se téměř okamžitě stočil k tématu „Mitchellova farma“. Tohle místo bývalo úplně obyčejné, tedy do doby, kdy došlo k tragické nehodě, při které zahynulo jediné dítě Mitchtellových – Thomas Mitchell, který si jako obvykle vyrazil na projížďku na koni, jenomže kůň se nečekaně splašil a Thomas Mitchell junior se zřítil do rokle. Od té doby byla tahle farma jako prokletá, nic se tam nikomu nedařilo, až tam Mitchellovi zůstali s pár zbývajícími koňmi úplně sami, prostě si tam žili tak nějak „sami pro sebe.“ Proto nás tak zaskočilo, že jejich příbuznou je právě Norma Jin, zvláštní dívka, která k nám nezapadla ani v příštích týdnech. Při jakékoliv pokusu o komunikaci byla její odpověď stále tatáž „„Nechte raději mne být, nebo se tase stane něco strašného!“ Nakonec jsme tuto Norminu podivnou odtažitost nějak dokázaly přijmout a rozhodly se Normě svou přízeň prozatím nevnucovat, byla tady u nás přece jen nová a potřebovala čas na rozkoukání. Jenomže pak se jednoho deštivého rána přiřítila Margaret se spoustou nových informací. Všechno prý zjistila od své matky, která byla vysoce postavenou úřednicí v Municipality of Anchorage a Margaret si tak trošku prohlédla papíry na jejím stole a ke svému obrovskému překvapení mezi nimi objevila i složku Normy Jin.

„Vypadá to, že Angela Mitchellová je nevlastni sestra Norminy matky.“ vysvětlovala Margaret. „A tam v NewYorku tehdy došlo k obrovskému požáru, při kterém uhořela spousta lidí, a bohužel mezi nimi byli Normini rodiče.“ pokračovala. „Za ten požár chtěli obvinit právě Normu Jin, ale nakonec z toho nic nebylo a Normu poslali ke strýci z otcovy strany. Jenomže už tehdy nebyla Norma normální, prostě už tehdy se chovala takle divně. Tak musela ke cvokaři, protože si mysleli, že má schizofrenii nebo tak něco. Ona se totiž pokusila zabít svýho malýho bratrance !“ vychrlila ze sebe rozčileně. „Tady je zatím podmínečně. Pokud s ním zase budou problémy, pošlou ji do nějakého ústavu.“ ukončila Margaret své vyprávění. A nám to celé konečně začalo dávat alespoň trochu smysl.

V následujícím týdnu se však nedělo vůbec nic a všechno opět ovládla nuda a běžná rutina, kterou rozbil až den „Velkých her“, které každý rok pořádala naše škola. Šlo o velké, bláznivě chaotické sportovní klání všech možných sportovních borců. A letos této divočině přálo nejen počasí, ale i neobvykle hojná účast jak mezi sportovci tak mezi diváky, kam se nacpala i naše parta. A dav to byl věru „hustý“, takže nás hned pohltil a postrkoval stále dál a dál. Pak něco cinklo a Billy Stewart po mé pravici se shýbnul a sebral ze země jakousi malou lesklou věcičku a zaječel: “Jé hele poklad!“ K mému překvapení držel v ruce ten podivný medailon, o který se před pár týdny poprala Norma Jin. Rychle jsem mu tu věc vtrhla z ruky a právě v té chvíli se medailon otevřel a odhalil dvě drobné fotografie patrně z nějakého automatu, ze kterých se na mě dívaly dvě naprosto stejné dívky. „Že by Norma měla dvojče?“ uvažovala jsem nahlas, když tu mi někdo jemně poklepal na rameno a pak jsem zaslechla tichý hlas Normy Jin „Prosím, vrať mi můj medailon.“ Bleskurychle jsem se vzpamatovala a předala šperk majitelce.

Dál už jsem se o Normu nestarala a věnovala se zábavě s ostatními. Hry se poté konečně rozběhly naplno a pokračovalo se až dlouho do bílé noci. Kolem půlnoci začala vřava pozvolna utichat a lidé s trousili domů. Naši partu jsem vezla domů já, ale moc daleko jsem se nedostaly – cesta byla uzavřena, vpředu blikala policejní auta. Nakonec nám jeden policista vysvětlil, že hoří Mitchellova farma a poslal nás zpět do města, takže domů jsme musely jet oklikou.

Druhý den  ve škole byl požár tématem číslo jedna. Šířilo se to jako lavina a spolu s tím i zpráva, že nešlo o nehodu, ale zcela jistě o žhářství. Prostě a jednoduše ten požár měla založit Norma Jin, stejně jako tenkrát v New Yorku. Bylo to celé naprosto šílené. Norma už pak do školy nepřišla, rovnou ji odvezli na psychiatrii. Našli ji totiž v lese, kde strávila celou noc, a když ji konečně našli byla naprosto dezorientovaná, zmatená a pořád dokola opakovala jedinou větu „To já ne, to Mayru!“

Co se tehdy opravdu stalo nevím, vynořovaly se různé teorie, skutečnou pravdu jsme se pořádně nikdy nedozvěděly, jen v jednom místním nepříliš seriózním plátku se objevila údajná výpověď Angely Mitchelové, která onen ničivý požár přežila s těžkými popáleninami. Angela vyprávěla o své matce a otci, o jejich tajném vztahu, o jeho podivném chování a náhlém zmizení. Pak také zmínila svého syna a jeho zvláštní proměnu vedoucí k tragické nehodě. Nakonec zmínila i svoji sestru, která stejně jako Angela původně čekala dvojčata, ale nakonec měla jen jednu dceru. Stejně jako Angela měla nakonec jen jednoho syna. U obou prý nastal tzv. „fenomén ztraceného dvojčete“, kdy jedno dítě doslova „pohltí“ to druhé. A zde si Angela vytvořila jakousi vlastní soukromou teorii – teorii přežití vědomí pohlceného dvojčete. Tohle „vědomí“ je podle ní tak silné, že je schopné částečně ovládat tělo žijícího sourozence, který je donucen o tělo se dělit. Tím si vysvětlovala změny v chování svého otce, syna i neteře. Žel, neměla čím tuto šílenost podložit, a tak zůstalo o diagnózy „disociativní porucha osobnosti“. Navíc Angela Mitchellová krátce na to svým zraněním podlehla a Norma Jin v izolaci prodělala další záhadný záchvat a do konce svého nešťastného života se označovala už jen jako

                                                                                    MAYRU