MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"MERROWCLIFF"

Publikováno 27.11.2016 v 16:13 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 48x

..taková malá detektivka


Ten den bylo na panství Merrowcliff obzvláště živo, měla se totiž vrátit lady Miriam jediná dcera majitele sira Douglasse Creightona. Všichni kmitali jako diví, všechno se cídilo, leštilo, pralo a čistilo, jen aby se na jedinou dědičku Creigthonova impéria udělal dobrý dojem. Dokonce i lady Ethel, její matka, která od jejího odjezdu nevyšla dál než zimní zahrady nebo dámského salónku na čaj, opustila dům a zapojila se do výběru květin na výzdobu. Jediný, kdo evidentně nejásal, byl věčně nabručený majordomus John McCormack, všechny jenom sekýroval a nic se mu nezdálo dost dobré. Pokoušel se vetřít i do kuchyně, ale zdejší vládkyně hlavní kuchařka buclatá paní Katherine Millerová si nenechala nic líbit a rázně ho vykázala ven. Ve stejnou dobu dorazily i její děti – synové Peter, Paul, Parker a dcera Abigail. Ti všichni také patřili mezi služebnictvo., prostě takový menší „rodinný podnik“


A celé tohle hemžení pozoroval mladičký služebník Gavin Bish, který nastoupil službu před necelým půl rokem a stále se tady v tom hnízdě boháčů nedokázal úplně usadit. A za svého největšího protivníka považoval Johna McCormacka, něco mu na tom chlápkovi nesedělo. Zatím nedokázal vysvětlit proč, ale ten chlap se mu vůbec nelíbil. Neustále brousil kolem a do všeho strkal nos, nebo se naopak dokázal zjevit odnikud jako duch a překvapit člověka v té nejnevhodnější chvíli. Gavin se pro jistotu rozhlédl kolem sebe, jestli není sledován, když ujistil, že je sám, opatrně otevřel velký likérník naproti sobě, uchopil největší baňatou láhev a zhluboka se napil. Pak vše zase bryskně uklidil a vrátil se zpět k hoře rodinného stříbra, které už od rána leštil.


Lady Miriam přijala až po poledni, v maličkém luxusním červeném autíčku se stahovací střechou. Drobná černovláska s dětským obličejíčkem, který jí dodával téměř skřítkovský vzhled, ale jak se říká, zdání klame a ani v tomto případě tomu nebylo jinak, protože tahle okouzlující bytost v sobě skrývala něco temného a chladného. V daném okamžiku, byl však Gavin Miriam natolik oslněn, že nedokázal vidět víc ani dál než ke vstupním dveřím.


Na další snění už Gavinovi nezbyl čas, protože byl požádán, aby lady Miriam pomohl se zavazadly. Se vší opatrností vystoupal po schodišti, zaklepal na příslušné dveře, ač byly otevřené, ale nikdo neodpovídal. Vstoupil tedy pomalu do pokoje a postavil kufry k jednomu s křesel uprostřed, ale stále se nic dělo, proto znovu zaklepal na otevřené dveře. A lady Miriam se objevila ve dveřích koupelny.“Co tady děláte takový hluk!“ pravila přísně. „Chtěla jsem se po té dlouhé cestě umýt a odpočinout si, ale neustále mě někdo ruší!“ pokračovala stejným tónem. „ Prosím za prominutí, lady, pouze jsem vám donesl vaše zavazadla“ vykoktal ze sebe Gavin. „Aha, tak je zde nechte a laskavě opusťte můj pokuj!“ zněla rázná odpověď. Gavin se jen spěšně uklonil a spěšně opustil pokoj. A vůbec nemohl pochopit, jak někdo tak krásný může být tak chladný a odměřený.


Částečně se uklidnil až v kuchyni nad šálkem silné kávy paní Millerové. „Nechápu, proč si s tou paničkou děláš hlavu. Každý tady ví, jaká je:“ mudrovala Abigail, která si k němu přisedla. Ale paní Millerová je nenechala dlouho v klidu. „Co tady sedíte jak hrozinky v buchtě! Koukejte něco dělat! Den ještě neskončil!“ zvolala ostře. „My víme, máti, ale na malou pauzičku snad máme nárok.“ Pokoušela se smlouvat Abigail, ale její matka byla neoblomná a tak se raději zvedli a nepříliš nadšeně se vrátili ke své práci. Abigail k přípravě večeře a Gavin ke zbylému stříbru, které nestihl vyleštit.

Ta noc byla větrná a deštivá, téměř jako z hororu a právě v tomto šíleném nečase se u vchodu pro služebnictvo z ničeho nic zjevila mladá žena s dítětem v náručí a balíkem osobních věcí na zádech. Chvíli zaváhala, ale sílící vítr a déšť ji přinutily rychle zaklepat. Dveře otevřel majordomus McCormack a jako by tu osobu znal, protože ji bez váhání vpustil dovnitř a ještě se přesvědčil, jestli je někdo nesleduje. Načež zamykl a odvedl tu neznámou ženu kuchyně, kde jí hned všem představil jako Doris Greenovou novou pradlenu. Všichni na tu novou příchozí hleděli poněkud nedůvěřivě a překvapeně, ale nakonec postupně roztávali a šli se představit. Žena byla z počátku také zaskočena, ale nakonec se i ona osmělila, podala všem ruku, a představila svého syna Davida.


Když se odbyla večeře honorace nahoře i ta pro personál, ubytovala Doris vrchní komorná Carla Wardová, věrný to spojenec Johna McCormacka, v posledním volném pokojíku pro služebnictvo. Ale to nebylo v tu chvíli podstatné, všem se totiž honilo hlavou, jak se sem Doris dostala, proč přišla tak pozdě v noci a zda byl s její přítomností obeznámen někdo z pánů. Bylo to celé hodně zvláštní a nejpřekvapivější bylo nezvykle klidné chování Johna McCormacka, který se tvářil nadmíru spokojeně, jako vždy, když se mu něco obzvlášť vydařilo a také netečnost komorné Wardové nevěstila nic dobrého. Následující den byl proto očekáván s napětím.


Následující ráno se však nic zvláštního neudálo, snídaně probíhala stejně nudně jako vždy. Přesto bylo Gavin neuvěřitelně nervózní a ještě ke všemu se mu příšerně klepaly ruce. A McCormack ho za to doslova probodával pohledem. Pak ho lady Miriam požádala o další šálek čaje, takže rychle zmobilizoval všechny síly a honem všem připravil. Lady Miriam způsobně poděkovala a pozvolna přešla k oknu a zadumaně se zahleděla ven. Neuplila snad ani minuta, když s sebou náhle prudce trhla, upustila šálek na zem a s pláčem vyběhla z místnosti. Všichni zůstali jako opaření. Sir Creighton jen cosi vztekle procedil mezi zuby a odešel také. Lady Ethel jen zoufale zavzlykala, požádal Gavina o úklid a odebrala se do dámského salónku.


Gavin se tedy dal do sbírání střepů a hlavou mu letěla myšlenka jako šíp „Co mohlo lady Miriam tak vyděsit?“ A jak se tam neobratně přehraboval ve zbytcích luxusního porcelánového hrnečku, cosi se mezi nimi zablesklo. Gavin to opatrně zvedl. Byl to něžný zlatý řetízek a na něm malý medailonek. Lady Miriam asi tu věcičku ztratila, když s sebou tak prudce trhla. Gavin medailonek trochu neobratně otevřel. Byl v ní maličký portrét lady Ethel a nějakého neznámého mladého muže. Ještě nějakou dobu si obrázky prohlížel, pak ho strčil do kapsy, smetl poslední střepy a vydal se po schodech nahoru ke dveřím do pokoje lady Miriam. Rázně zaklepal. Nějakou dobu trvalo, než se zevnitř ozval uplakaný hlas lady Miriam „Kdo je? Teď si nepřeji být obtěžována.“ Řekla. „Promiňte, madam, zde Gavin, našel jsem váš medailon.“ Odpověděl Gavin. Pak bylo slyšet rychlé kroky a lady Miriam otevřela dveře. „Zde je.“ Dodal Gavin a medailon ji podal. „Děkuji mnohokrát, určitě bych ho hledala, ale teď mě prosím omluvte, vážně toužím být sama.“ Pravila stroze a zaklapla dveře.


Gavin se tedy vrátil do kuchyně a celou dobu vrtěl hlavou, až málem spadl ze schodů. Někdo uprostřed zadního schodiště pro služebnictvo se zastavil, protože tam dole zaslechl čísi rozzlobené hlasy. Po chvilce naslouchání si uvědomil, že ten hlubší patří Carle Wardové a ten druhá té nové pradleně Doris Greenové. „Tak tohle bylo naposled, vážená. Já se tady pro vás může strhat, a vy uděláte takovou hloupost! Takže ten váš parchant musí z domu. A to co nejdřív.!“ Hromovala Wardová. „Ano madam, hned zítra odvezu Davida k příbuzným. A nezlobte se už, byl jen zvědavý.“ Nesměle odpovídala Doris. „No dobrá, pro tentokrát vám to prominu, ale ať je to dítě zítra z domu!“ zasyčela ještě Wardová. Pak se ti dvě tiše rozešly a Gavin konečně sešel dolů a do kuchyně.


V kuchyni seděla paní Millerová a sepisovala nějaký nákupní seznam. „Ale copak, Gevine, že jste tak bledý?“ podivila se při jeho vstupu. „Lady Miriam rozbila při snídani hrneček, jak se něčeho lekla.“ Řekl na vysvětlenou. „Aha, ale to není všechno, že.“ Vyptávala se paní Millerová dál. „A ještě sem tam našel takový medailon s obrázkem lady Ethel a nějakého muže.“ Dodal Gavin, o rozhovoru pod schodištěm se raději nezmiňoval. „Mladý muž říkáš, tak to by mohl být pan Howard, bratr lady Miriam.“ Zabručela paní Millerová. „Cože, Creightonovi mají syna?“ vyhrkl překvapeně Gavin. „Přesněji řečeno, měli syna.“ Povzdychla si paní Millerová. „Bohužel se před pěti lety zabil tam na útesech. Prý to udělal z nešťastné lásky. Blázně se zamiloval do nějakého vesnického děvčete, ale Sir Douglass o tom nechtěl ani slyšet. Pana Howarda totiž jako už jako dítě zasnoubil s jinou, bohatou.“ Vyprávěla. „Ano, ano, bylo to tehdy moc smutné, protože pak Merrowcliff opustila i lady Miriam. Odjela až někam do Itálie na nějakou uměleckou akademii nebo co. Po ní odešla velká část služebnictva a přišel McCormack.“ Pokračovala smutně.“A po pohřbu nechala lady Etthel odstranit z domu vše co by jí syna byť jen trošičku připomínala.“ Dodala ještě. „A co ta dívka, kterou si chtěl sir Howard vzít?“ odvážil se zeptat Gavin. „Tu nikdo nikdy neviděl, ta na Merrowcliff nesměla vkročit.“ Odpověděla paní Millerová. „A dost bylo tlachání, musím začít s obědem a také se musí doplnit spižírna.“ A tím byla tahle zajímavá rozprava u konce. Gavinovi však hučelo v hlavě a čím dál tím víc toužil tuhle zamotanou historii rozmotat.


Jenomže stát se detektivem nebylo jen tak. Gavin přemýšlel na koho se obrátit a napadlo ho jedno jediné jméno – Alexander Moore, jeho kamarád ještě z dob, když paběrkoval v Londýně. Alex tehdy získal úžasné místo v redakci jednoho docela prestižního plátku, Gavin bohužel ostrouhal a skončil jako sluha. I přes tento propastný rozdíl se odhodlal a během svého volna sesmolil pár vět a poslal telegram. Přímo do Londýna se neodvážil, přece jen se s Alexem dlouhou dobu neviděli a mohlo by to dopadnout všelijak. Odpověď přišla překvapivě rychle a Gavin byl nadšen! Alexander ho zval na návštěvu, s tím, že oné nešťastné události na Merrowcliff jistě něco objeví. Gavin byl odhodlán ke všemu, natolik ho lady Miriam oslnila a on zoufale toužil po tom, aby v něm viděla víc než pouhého služebníka. Obětoval tedy zbytek svých volných dnů a s povolením od McCormacka vyrazil směr Londýn.


Kdyby jen tušil, co se mezitím odehrálo v Merrowcliff, nikdy nikam nejezdil! Tou dobou opustila dům ještě jedna osoba – lady Miriam. Využila poloprázdného domu a neomylně zamířila na hlavní nádraží do Brightonu. Zde dobrou půl hodinu nervózně přecházela po peróně, než konečně dorazil vlak. Teď už nebylo pochyb, že tu lady Miriam čekala na nějakou konkrétní osobu. A tou osobou byl muž, kterému mohlo být lehce přes čtyřicet, s kaštanovými vlasy a pomněnkovýma očima. Již na první pohled bylo zřejmé, že tento pán není Angličan, nýbrž mu pod kůží koluje jižanská krev. A soudě podle vášnivého polibku a obětí, bylo nad slunce jasné, že tihle dva nejsou jen přátelé. Z nádraží zamířil zamilovaný páreček zpět do Merrowcriff, cestou se úmyslně nikde nezastavovali a do domu proklouzli zadním vchodem.


Takto nespatřeni a neslyšeni zůstali až do rána, kdy Trud, komorná lady Miriam, přinesla snídani. Lady Miriam se totiž omluvila i s obvyklé rodinné večeře z důvodu nevolnosti. Nechala si donést jen pár lehkých sendvičů k sobě na pokoj. Proto byla Trudy v naprostém šoku, když v posteli své paní spatřila cizího muže, který se jí ještě ke všemu smál. Položila tác na stolek a utekla do kuchyně jako malá holka. V kuchyni vše samozřejmě všem hned pěkně začerstva vyklopila. Načež následoval další šok, který se odehrál v jídelně panstva, kam lady Miriam onoho tajemného muže přivedla a bez sebemenšího zaváhání představila jako svého italského manžela Danela Biagi. Řev, který spustil sir Douglass, byl slyšet snad i ve sklepě.“Taková urážka, taková hanba!“ křičel sir Creighton a častoval svoji dceru odpornými urážkami, ale lady Miriam byla silnější.“Řvi si, jak chceš, toto je můj zákonitý manžel a jsem s ním šťastná! Mě nezničí jako Howarda, jako svého jediného syna!“ pravila rázně. Sir Douglass sotva popadal dech a lady Ethel plakala. Poté se odvážil promluvit i Danelo. „Vážený pane, ani mě váš křik nezastaví. Vaši dceru hluboce miluji a nikdo a nic na tom nezmění. A ponižovat se před vámi nebudu ani já ani moje žena. Zde na Merrowcliff setrváme jen do té doby, než se zlepší váš zdravotní stav, ani o den déle!“ řekl slušnou angličtinou s typickou italskou dynamičností v hlase.


Mezitím se Gavin marně probíral stohy starých novinových výtisků, o tragické události v Merrowcliff nikde ani řádka. Až v tom nejumolousanějším výtisku konečně svitla naděje. Byl zde poměrně rozsáhlý článek pod titulkem „Dědic pohádkového jmění mrtev!“ a ještě podtitulek „Nešťastná náhoda nebo sebevražda z nešťastné lásky!“ Byla tu i spousta fotografií sir Howarda Creightona a teprve tehdy si Gavin uvědomil tu neskutečnou podobu! Zcela jasně si vybavil portrét v medailonku Lady Miriam, fotografii sira Howarda a něžnou tvářičku malého Davida a došlo mu, že to byl nepochybně on, koho tehdy při snídani spatřila lady Miriam. A hlavou mi táhly další myšlenky „Je Doris Greenová tou tajemnou dívkou, kterou sire Howard tolik miloval a je tedy David jeho syn? A co se doopravdy před pěti lety stalo na útesech? Byla to skutečně jen nehoda, sebevražda, anebo úmysl?“ Místo, aby se vše rychle vyřešilo, neustále přibývalo nezodpovězených otázek.


Domu se tedy vracel ještě zmatenější než před odjezdem a to ještě neměl tušení o dramatických událostech v Merrowcliff. Takže když dorazil, nestačil se divit a poté co poprvé spatřil mužného Itala, pěkně to s ním zamávalo. Paní Millerová se jen pousmála „Ajaj, náš mladej se nám zamiloval.“ Řekla a něžně ho pohladila po světlých vlasech. „Takový je život Gavine, tak se tím netrap, lady Miriam je s tím italským pánem moc šťastná:“ chlácholila ho. Gavin měl však pocit, že pro něj všechno hezké právě skončilo, vzpomněl si na Londýn a na to co tam objevil v novinách. Rychle se tedy vrátil do svého pokojíku a znovu vše pečlivě prohlédl a pročetl. Pokud má panstvu cokoliv předložit, musí to nenapadnutelné.


Příležitost zveřejnit ono tajemství přišla až nečekaně brzo. Siru Douglassi se totiž náhle velmi přitížilo a přivolaný lékař označil jeho stav za kritický. Proto lady Ethel nařídila nepřetržitý dohled, aby měl její umírající muž tu nejlepší péči. Nikdo ze služebnictva tento její krok příliš nechápal. Starý pán měl přece svého komorného, neodbytného a nedobytného McCormacka, který byl z nastalé situace nervózní ze všech nejvíc. A Gavin tohle všechno sledoval do nejmenšího detailu a mozaika v jeho hlavě začínala mít jasnější rysy. Čím dál tím víc cítil, že cíl blízko.


A nemýlil se! Následující noc vyšla „hlídka“ v pánově předpokoji zrovna na něj. Sir Douglass již spal, dýchal sice již dost obtížně, ale byl stále zde. Gavin dopil kávu, vstal z křesla, několikrát nervózně přešel po předpokoji, chvíli naslouchal zvukům v domě, ale všude panovalo až mrtvolné ticho. Vrátil se tedy opět ke křeslu, ale posadit se již nestačil, protože se z vedlejšího pokoje ozval zlověstný zvonku. Gavin okamžitě vběhl do pokoje. Sir Douglass seděl na lužku, obličej měl rudý až do fialova a sotva lapal po dechu a přitom byl stále schopen zuřivě zvonit. „Co se děje pane!“ vykřikl Gavin. „Nemohu dýchat, hlupáku!“zasýpal Sir Douglass a zvrátil se prudce na lužko. Gavin ho opět posadil, upravil polštáře a opřel ho tak, aby mohl lépe dýchat a utíkal vzbudit McCormacka a zavolat lékaře.


Lékař dorazil, jak nejrychleji to bylo možné, ale situace byla již příliš vážně a odchod Sira Douglasse nevyhnutelný. Celý dům byl tedy na nohou, lady Ethel seděla u lůžka svého manžela a plakala. Jediný člověk, který se těmito událostmi příliš nevzrušoval, byla lady Miriam. Do ložnice svého otce jen krátce nahlédla a vrátila se do svého pokoje. A tehdy si Gavin uvědomil, že již nemůže déle čekat a vytáhl své novinové články. Položil na stůl v kuchyni a vyčkával, co se bude dít. Z počátku byl v kuchyni klid, ale po nějaké době sem přišel McCormack a sháněl kávu, když tu nikoho nenašel, měl se k odchodu a tehdy si všiml, že něco leží na stole. Zapálil tedy plynovou lampu, a začal si novinové výstřižky prohlížet a pak je náhle zastrčil do kapsy a rychlým krokem kuchyni opustil.


Gavin ještě chvilku počkal a poté se vydal po špičkách za McCormackem. Majordomus neomylně zamířil do pokoje svého pána. Gavin se držel za ním jako stín. K jeho překvapení si McCormack vůbec nesvítil, šel tiše a v úplné tmě. V předpokoji se také nesvítilo, takže prošel až k lůžku svého pána, kde hořela jediná svíčka a nikdo tu nebyl. Lady Ethel zřejmě odvedli zpět do její ložnice a doktor Smith byl nyní pro změnu u ní. Sir Douglass napůl seděl a napůl ležel. Stále ještě dýchal, oči mu silně slzely a po čele mu stékaly výrazné krůpěje potu. Gavin se raději zastavil. McCormack se náhle prudce sklonil, jeho ruce obemkli krk umírajícího.“Táhni už do horoucích pekel!“ vykřikl, ale dál se nedostal, protože Gavin přiskočil a odtrhl McCormacka od lůžka „Co to děláte, člověče!“zakřičel na něho. „Tohle vám za oprátku nestojí, Davide Greene!“ pokračoval dál rázně. McCormack se celý šokovaný otočil, pustil krk starého pána a překvapivě na Gavina zíral.“Jak, jak tohle víte?“ zeptal se zmateně. „Vím, protože jsem se díval, poslouchal a hlavně četl!“ přísně odpověděl Gavin. „A teď pojďte laskavě s semnou, povíme si to jinde.“ Dodal ještě a strkal McCormacka z pokoje ven.


V kuchyni nejprve uvařil silnou kávu, teprve poté se rozpovídal. „Vaši pravou totožnost jsem odhalil teprve nedávno, v Londýně. Ano, vím, že jste David Green a Doris je tedy vaše dcera a malý David je váš vnuk. A vím i to, kdo je respektive byl jeho otec. Konečně jsem pochopil s kým, že to měl Sir Howard románek. To vaše dcera byla ta tajemná dívka, kterou tehdy tolik miloval“ pokračoval „A se kterou se krátce po narození syna tajně oženil.“ Dodal ještě. „Ale pak se to pokazilo, že. Sir Douglass nějak zjistil pravdu a svého syna tvrdě zavrhl a nejen to!“ pokračoval Gavin zvýšeným hlasem. „On ho tehdy před pěti lety i sám zabil, protože Sir Howard byl čestný a hrdý muž a odmítl se své rodiny vzdát. A tak byl svržen s útesu. Na první pohled to vypadalo jako automobilová nehoda, ale za nějakou dobu se našli svědci, kteří tam na útesech viděli vůz Sira Douglasse, který je nejspíš nějak uplatil nebo jinak přinutil změnit výpověď, protože před soudem pak odmítli vypovídat. To jsem si přečetl v tom posledním článku.“ Dokončil své vyprávění Gavin.


McCormack tedy vlastně David Green na něj z počátku jen překvapeně hleděl. Po chvilce konečně promluvil i on. „Máte pravdu, Gavine, tak se to bohužel stalo. A mě tedy sžírala neuvěřitelná touha po pomstě. Rozumějte, Doris je mé jediné dítě, a vždy jsem pro ni chtěl jen to nejlepší tedy i slušného a bezúhonného manžela. Ale celé se to rozpadlo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o Siru Howardovi. Byl jsem tehdy vzteky bez sebe, ale pak jsem se s tím mladíkem setkal osobě a pochopil, že to s mojí dcerou myslí váže. A když přišel na svět můj vnuk, dal jsem těm dvěma zamilovaným bláznům svolení k sňatku. Jenomže pak do toho vstoupil Sir Douglass a z nebe bylo rázem peklo. Sir Douglass nějak vše odhalil a krutě se synovi pomstil, malého Davida i Doris doslova proklál, i když je nikdy neviděl a o jejich existenci se dozvěděl z mých dopisů. Vše bylo marné, proto jsem si změnil jméno a nechal si narůst plnovous a udělal ze sebe sluhu na Merrowcliff, chtěl jsem se pomstít nejen za svou dceru, ale i za sira Howarda a lady Miriam, která tehdejší události nesla obzvlášť těžce. Odjela tehdy raději do Itálie do nějaké umělecké školy pro dívky.“ Domluvil konečně McCormack.


„A našla tam lásku.“ Doplnil ještě Gavin. Na další povídání nebyl čas, protože se vrátila paní Wardová se zprávou o úmrtí Sira Douglasse. Gavin jen pokýval hlavou „Jo jo, zubatá si najde každýho“ a majordomus naproti němu se lehce usmál. A pak je napadlo „Co bude teď s Merrowcliff dál?“ „Je to jeho konec?“ „Co bude s Doris a chlapcem?“´


Vše rozsekla až blížící se válka, jejíž příchod byl bohužel delší dobu nevyhnutelný a také lady Ethel se zachovala šlechetně a uznala svoji snachu i vnuka, kterým byl vyplacen jejich zákonný podíl z dědictví. Lady Miriam vyplatila služebnictvo, vrátila se s manželem do Itálie, kam vzala i svoji matku. Panství v Merrowcliff se vzdala a stal se z něj válečný lazaret. Gavin se vrátil do Londýna, kde získal místo pomocníka v tiskárně novin u kamaráda Alexe a doufal, že mu povolávací rozkaz přijde co nejpozději, protože syny paní Millerové povolali už dávno.



Alespoň tak to stálo v dopise Davida Greena, který teď Gavin dočetl, ještě stačil krátce vyhlédnout z okna, ale nebylo tam nic jen smutná deštěm omytá prázdná podzimní ulice.



Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?