MOJE POVÍDKY...aneb už nechci psát do šuplíku

"Minotaurus"

Publikováno 10.07.2016 v 23:54 v kategorii POVÍDKY, přečteno: 70x

krátká pauza a nová povídka je tu...


Je vlídné ráno v malém městečku Newlake a Sarah Ladisová se marně pokouší svolat svoje potomky k snídani. Jako první, se u jídelního stolu objevila její osmnáctiletá dcera Sarah Jane. „To je dost, že si konečně vylezla z pelechu“ pravila nevrle matka. „Proboha, máti, vždyť ještě není ani sedm hodin.“ Zakňourala dcera. Matka si jen povzdychla „A, kde je Jo?“ začala se poohlížet po synovi. „Mrňous bude nejspíš ještě v koupelně“ zahuhlala Sarah Jane s plnými ústy. Matka se ani nepohnula, jen zvolala zvýšeným hlasem „Jo, koukej naklusat k snídani nebo půjdeš první den do nové školy o hladu!“ Načež bylo ještě chvíli ticho, pak se na schodišti ozvaly rychlé kroky a do jídelny vběhl asi osmiletý klouček, který poplašeně volal „Mami, mami, už sem tu, Já nechci být o hladu!“ Matka si jen znovu povzdychla „Co s tebou mám dělat. Tak si, prosím konečně sedni a jez! Už máš všechno studený a okoralý“ pravila přísně. Kluk se tedy spokojeně usadil a pustil se do jídla. Po chvilce se zeptal „Mami, kde je taťka? Chtěl bych mu něco ukázat.“ Matka se jen pozvolna otočila „Tvůj otec je jako obvykle někde na služební cestě, takže do školy tě odveze Sarah Jane.“ Zněla odpověď. „A proč zase ségra, proč ne ty nebo táta?“nechápal kluk. „Protože já i tvůj otec máme práci a teď to koukej dojíst!. „ pravila rázně matka. Kluk už dál neprotestoval, ostatně na podobné situace byl v této svérázné rodince zvyklý. Velmi rychle přivykl faktu, že on Jonathan Michael Landis a jeho sestra mají každý jiného otce. Docela rychle se smířil s tím, že se z velkoměsta přestěhoval sem do maličkého městečka Newlake. Jediné co mu trochu nahánělo strach, byl blížící se odchod sestry na univerzitu. Přes značný věkový rozdíl si byli velice blízcí a napomáhalo tomu i to, že v blízkém okolí, žádné další děti ve věku Jonathana nebyly. A tak se toulal po lesích, kde včera NĚCO objevil, něco úžasného. A teď nemá, kdo to říct, pak si uvědomil, že do školy ho poveze sestra. „ A toho by se dalo využít.“ Zamumlal si pro sebe. Na další úvahy už mu nezbyl čas, protože byl nevyšší čas vyrazit.



Sotva vyjeli, neodolal a ihned spustil „Já to musím někomu říct, prostě musím.“ Vhrkl prudce. „No, tak spusť, mrňousci“ usmála se sestra. „Včera jsem byl zase v lese a udělal obrovskej objev.“ Chrlil ze sebe kluk. „Aha, a co to jako má být ten obrovskej objev?“ usmívala se dál Sarah Jane. Jonathan zvážněl „Ty se směješ, ale ono je to vážně obrovský“ bručel. „Vůbec se nesměju a především si mi pořád neřekl, o co vlastně jde.“ Odpověděla mu sestra. „Když já nevím jak to popsat.“ Zakoktal Jonathan. „Tak se to alespoň pokus, jinak ti nepomůžu.“ Řekla klidně Sarah Jane. „Je to prostě cesta do středu země!“ vykřikl náhle Jonathan. „Aha, tak to je vážně úžasný objev, mrňousci.“ Zněla sestřina odpověď. „Ty mi nevěříš!“ křičel Jonathan. „Ale věřím, ale detaily mi povíš až večer, teď už jsme u školy.“ Uklidňovala ho sestra a Jonathan věděl, že musím počkat i když to v něm pořádně vřelo.

Jeho první den ve škole proběhl přímo ukázkově, máti byla také spokojená a dokonce přišla z práce dříve, aby připravila slavnostní večeři na rozloučenou s dcerou. Jonathan měl však plnou hlavu svého objevu, takže večeři i dort rychle zhltl a nedočkavě dorážel na sestru. „Klid, mrňousci, jenom to tady mamce pomůžu trochu uklidit a hned sem u tebe.“ Usmála se na něj Sarah Jane. Jonathan se tedy zklidnil, s povděkem přijal ještě jeden kus dortu a odebral se do svého pokoje.



Sarah Jane, přišla asi za půl hodiny. „Tak mě tu máš, ale buď stručný, musím jít spát, zítra mě čeká daleká cesta.“ Řekla sotva vstoupila do pokoje. „Když jinak nedáš.“ Odpověděl posmutněle Jonathan. „Prostě jsem našel cestu do podzemí v jednom starym stromě, ale neměl jsem světlo, takže nešlo jít až dolů. Ale něco tam určitě je.“ Promluvil konečně.“Tak to si mě moc nepotěšil, mrňousci.“ Mírně překvapeně odpověděla Sarah Jane. „Rozhodně nikam nelez, beztak v tom stromě budou jen hadi, štíři nebo netopýři.“ Pokoušela se ho odradit. „A proč to vlastně vykládáš mě a ještě tak podivně?“ dodala ještě. „Ten strom je moje tajemství, a ty si jediná, komu věřím, že mi uvěří.“ Zakňoural Jonathan. „Aha, takže rodičům nevěříš, zato nevlastní o deset let starší setře ano?“podivovala se Sarah Jane. „Přesně tak, protože rodiče jsou pořád fuč, ale ty jsi tady byla pořád.“ Vysvětloval Jonathan. „No, to je sice pravda, ale teď už tu nebudu ani já. Tak prosím nedělej nic nebezpečnýho, nikam nelez a těš se na tátu, má přijet už pozítří. A teď už spi, je pozdě a ráno musíš do školy a já dojíždím. Takže dobrou noc a klid, mrňousi!“ zasmála se ještě Sarah Jane. Poté Jonathana políbila na čelo, zhasla světlo a tiše odešla.



Ráno jí už Jonathan doma nezastihl, našel tu jen vzkaz od matky, že musela narychlo zaskočit za kolegyni a v práci musí být už od šesti a do školy má prý jet školní autobusem, jehož zastávka je na konci jejich ulice. Jonathan vzkaz vzteky roztrhal, poté chvíli bezradně seděl u stolu. Nakonec rychle snědl připravenou snídani, sbalil si pár věci, mimo jiné i velkou baterku a tiše se vykradl zadním vchodem směrem k lesu. Z počátku běžel, až na kraji lesa se zastavil, aby popadl dech a trochu se napil. Pak ukryl školní batoh do trávy a rozsvítil baterku. Po celém těle mu mravenčilo, přesto sebral veškerou odvahu a vstoupil od otvoru v dutém stromě. Z kraje postupoval docela rychle, ale pak se chodba náhle zúžila a propadla kamsi do hlubiny. Jonathan již očekával ošklivý pád, ke svému překvapení pod sebou uviděl schodiště s velmi strmými stupni. Začal tedy pozvolna sestupovat. Šlo to velmi pomalu, jednotlivé stupně byly totiž opravdu masivní. Když se konečně dostal až na poslední z nich, na chvíli se zastavil a poslouchal. Všude kolem bylo hrobové ticho a černočerná tma, kterou rozráželo jen světlo baterky. Slezl tedy až úplně dolů a udělal ještě pár kroků navazující chodbou směrem vpravo. Stále se nic nedělo, proto pokračoval krůček po krůčku dál. Náhle se však prudce zarazil a znovu vyděšeně naslouchal. Tentokrát už bylo něco slyšet. Zvuky byly hodně vzdálené. Zprvu zněly jen jako nevýrazný šramot, po chvilce však zesílily a už to neznělo tak nevině. Byl jasný zvuk kroků, zda byly zvířecí nebo lidské neměl Jonathan čas zjišťovat. Ani vykřiknout strachy nedokázal. Jen se otočil a vyběhl jako smyslu zbavený zpět ke schodišti, po kterém se zběsile drápal ven. Po celou dobu jasně cítil, že je mu někdo nebo něco v patách, protože TO děsivě sípalo a chroptělo. Děs ustal, až na povrchu.

Jonathan jen dopadl na kolena, nadechl se a běžel dál. Ještě stačil popadnout ukrytý batoh. A pak už jen běžel a běžel, až na autobusovou zastávku. Naštěstí tu zrovna stál ten zatracený školní autobus, takže do školy se dostal v čas. V tu chvíli si uvědomil, že ten den začínalo vyučování jeho třídy až v deset hodin dopoledne. Jonathan s úlevou dosedl na sedadlo, prozatím měl štěstí, mohlo to ale dopadnout mnohem hůř.



Následující noc se pro Jonathana stala doslova nocí strachu. Zdály se mu totiž děsivé sny plné sípajících příšer a také o obřím bludišti, ze kterého nebylo úniku. Takže byl neskutečně rád za zvuk budíku a ranní slunce. Přesto všechno v něm nepřestala hlodat myšlenka na návrat do bludiště. Celý den byl úplně mimo, až se nakonec rozhodl do bludiště vrátit a prozkoumat ho důkladněji. Strach s ním sice pěkně cloumal, ale touha odhalit tajemství hlubiny byla silnější.



Další výpravu si raději pečlivě naplánoval a než vkročil do vykotlaného stromu, uvázal na povrchu lano, jehož druhý konec natáhl až dolů pod schodiště. A také se ozbrojil otcovým vojenským nožem, který ukořistil krátce po otcově odjezdu. Byla to záležitost, se kterous e nesvěřil ani sestře. A teď tu stál v té temné, úzké a vlhké chodbě odhodlaný ke všemu. Poté vykročil na levou stranu hlavní chodby, tentokrát mnohem odvážněji než minule. Šel dost rychle, jenomže chodba náhle končila, přístupné se jevily pouze čtyři otvory po stranách. Na každé straně chodby byly dva a dost úzké. Jonathan opatrně posvítil do jednoho z nich. Nic zvláštního v ní však neodhalil, jen pár pavouků. Přesunul se tedy ke druhé zdi a opět krátce zasvítil do otvorů - a vykřikl zděšením! V posledním z otvorů se jasně mihla velká špinavá lidská ruka s dlouhými odpornými drápy místo nehtů. Jonathan tentokrát neutekl, místo toho zůstal strnule stát. Pak opatrně do otvoru zavolal „Je tam někdo?“ Nikdo se však neozýval a tak se pomaličku, polehoučku začal soukat dovnitř. Šlo to hodně ztuha a to byl Jonathan dost drobný. Přesto několikeré drobné zaváhání se úspěšně prosoukal na druhou stranu. A první co ho doslova „praštilo přes nos“ byl odporný hnilobný zápach. Bylo to něco mezi rozkládajícím se masem, plísní a výkaly. A čím šel dál, tím silnější a odpornější ten pach byl. V jednu chvíli to už Jonathan nevydržel a dávivě zvracel do jakého si bočního výklenku. „Kruci, to ne, tohle se nemělo stát“ bručel si pro sebe po té a sesunul se na vlhkou zem v chodbě s tunely. Pár minut jen tupě zíral před sebe, pak ale nečekaně rychle vyskočil! Odněkud ze zadu, kam ho zápach nepustil, se ozvaly těžké šouravé kroky a známý sípot. Jonathan se zoufale pokoušel dostat do tunelu, kterým sem prolezl, jenomže tentokrát byla příšera rychlejší! A Jonathan v zápětí pocítil, jako ho cosi uchopilo za kotníky a prudce vtáhlo zpět do té smradlavé sloje. Pokoušel se bránit, seč to šlo, ale příšera držela příliš pevně. Takže sklouzl zpět a dopadl na tvrdou zem. Dost to bolelo a navíc se třásl strachy. Opatrně se podíval nahoru a rozklepal se ještě víc. Nad ním se tyčil špinavý, odporně páchnoucí obr, který měl na výšku určitě přes dva metry. A stále chrčel a sípal jako by byl v posledním tažení. Nejděsivější byla jeho hlava, neúměrně velká a zdeformovaná, tak že to vypadalo, jakoby z ní trčely dva mohutné a tlusté rohy. Zbytek těla vypadal lidsky, tedy až husté ochlupení a pokroucená chodila. Jonanathan jen zíral, lapajíc po dechu a pak to stvoření promluvilo! Přesněji řečeno, vydalo další odporné hrdelní zachrčení, které vzdáleně připomnělo slovo „MAMA“! Ale to už Jonathan na nic nečekal, vyskočil a nasoukal se do vstupního tunelu, který se protáhl tak rychle, až se do krve sedřel nohy i ruce. Pak se prosmýkl hlavní chodbou a za pomocí lana vytáhl ven. Lano odřízl, měl strach, že by se příšerka z podzemí mohla dostat ven. Ale nic nedělo, všude kolem bylo ticho, jedné co si Jonathan vybavil, byla děsivě chroptivá slova MAMA, MAMA!



Po příchodu domů ho čekalo nepříjemné setkání s matkou a otcem, který již dorazil. „Proboha, co si to dělal!“ vyjela na něj matka. „Jak to vypadáš a kam si to lez!“ křičela dál. „Špinavej si jako prase a dokonce i tak smrdíš!“ hubovala ho. Otec byl mírnější „Máma má pravdu“ řekl o poznání klidněji „Měl by si to vysvětlit a taky mi laskavě vrať ten nůž!“ pravil dále trochu přísněji. Teprve tehdy si Jonathan uvědomil, že onen vojenský nůž drží křečovitě v ruce. „Kde bych byl, u Minotaura v bludiště!“ vyhrkl náhle. „ To ti tak budeme věřit“ bručela nevrle matka „Ale no tak, Sarah, přestaň to hrotit, kluk si jen někde hrál a zapomněl na čas.“ Zažil se situaci uklidnit otec. „No dobře Mikeu, nebudu se v tom teď hrabat“ odpověděla trochu klidněji matka.“ Ale kluk se teď půjde umejt, k večeři dostane jen čaj a suchary a do zítřka má domácí vězení. Takže kromě školy nesmí nikam.“ Dodala ještě. Jonathan si konečně vydechl a šel se mýt. Pálilo to děsně, ale máti mu nakonec rány vyčistila a natřela hojivou mastí, takže to zase tak moc nebolelo. Čaj vypil, ale suchary do sebe nenacpal, pořád ještě bolel žaludek. Nakonec se celý vysílený svalilo do postele a téměř okamžitě usnil, ještě před tím mu hlavou probleskla myšlenka na sestru. Na jediného člověka, který by ho ve stávající situaci dokázal pochopit a pomoci.


Jenomže tu bylo to otravné domácí vězení a ještě ke všemu ho začali vozit ze školy i do školy. A Jonathan zuřil, ale nemohl s tím nijak hnout. Až po týdnu ho napadla spásná myšlenka v podobě školního telefonu, kolem kterého prošel snad tisíckrát, ale nikdy ho nenapadlo ho použít. A tak se hned následující den vrhl k aparátu a spěšně vyťukal číslo mobilního telefonu své sestry. Telefon nejprve dlouze vyzváněl a pak se ozval ten protivný zvuk hlasové schránky. Jonathan chtěl okamžitě zavěsit, na poslední chvíli si to rozmyslel a rozhodl se zanechat vzkaz. „Ahoj ségro, tady brácha, mám problém. S tím bludištěm v podzemí. Byl sem tam už dvakrát a někdo tam je. Asi Minotaurus. Nevím to jistě, asi mě chtěl sežrat, ale já utekl a teď mám domácí vězení. Nikdo mi nevěří, takže se tam budu muset vrátit pro nějakej důkaz. Zatím nevím jak ani kdy, určitě se tam vrátím.“ Poté zavěsil. A jeho odhodlání vrátit se do bludiště bylo rázem zpět.


K jeho velkému překvapení na něj po škole nečekal nervózní otec, ale Sarah Jane. „Co tady děláš?“ vyhrkl překvapeně místo pozdravu. „To ti vysvětlím až cestou.“ Suše odvětila sestra. Raději tedy rychle nastoupil do auta. Teprve kus za městem se Sarah Jane, rozpovídala. „Tak abys věděl, máti si zlomila nohu, je po operaci, tudíž si nějakou dobu poleží v nemocnici. A tvého vydařeného papínka zase někam odvolali, takže mě na univerzitě pustili na pár dní domů. A pak je tu ještě ten tvůj šílený vzkaz.“ Vysvětlovala mu co nejopatrněji. Jonathan se nezmohl na slovo, po chvilce mlčení se přece jen zeptal „ A věříš tomu, že sem našel Minotaura?“ Sarah Jane si jen povzdychla „Ano i ne. Ale teď to řešit nebudeme, teď se jede za mámou a pak domů.“ Odpověděla přísně. Jonathan se už raději nebránil.


Ten večer si toho už moc neřekli. Kolem osmé volal Mike a dlouze hovořil s Jonathanem. Ticho přerušila překvapivě Sarah Jane, když ukládala Jonathana do postele. „Tak mě ti napadlo, co kdybychom se zítra koukli na toho tvého Minotaura?“ a tak nějak tajemně se usmála. „Ty by si tam vážně šla!“ vykřikl nadšením Jonathan. „Jo, šla, ale teď už spi, je pozdě.“ Zněla sestřina odpověď.

Třetí výpravu do podzemí zrealizovali hned následující den. Naštěstí byla sobota a ohledně rodičů se nic nezměnilo. Ke vchodu do podzemí se dostali celkem hladce, nikým nezpozorováni. Jonathan opět uvázal lano a teprve poté sešli dolů. Sarah Jane se temné, vlhké a zapáchající chodby vůbec nelíbily. „A sem si lezl a úplně sám!“ bručela naštvaně. „Dostat se sem dřív, řekla bych to mámě.“ Bručela dál. „Já vím, ale když ono to bylo vždycky silnější než já.“ Zakňučel Jonathan. „Tak si to měl překovat.“ Zavrčela sestra. Patrně očekávala něco jiného, nějakou dětskou hru. Zatím co se takto dohadovali, došli až na konec levé části hlavní chodby, ale nikde nebyla ani známka něčeho neobvyklého. „Tak teď vážně nevím, co si o tom myslet. Vždyť tu nic není. Jen stará smradlavá důlní štola.“ Pravila otráveně Sarah Jane. „To bude tím, že tady nic nebylo ani před týden. Toho Minotaura jsem viděl na druhé straně za zdí.“ Pokoušel se o vysvětlení Jonathan. „Ale teď tu nikdo není, takže jdeme pryč.“ Rozkazovala mu sestra. „Ještě ne, ještě jsme nebyli na druhé straně:“ prosil Jonathan. „Tak dobře, ještě se podíváme vpravo a pak se jde domů!“Nerada souhlasila Sarah Jane. Zamířili tedy na druhý konec chodby, který se podivně zužoval a vůbec byl až tunely ve zdech zcela odlišný. Na konci se prudce stáčel do spirály, která se propadala kamsi do temné hlubiny. „Tak tam tedy rozhodně nepolezu.“Odfrkla si vztekle Sarah Jane. „A ty už vůbec ne!“ křikla na Jonathana. „A just jo! Zařval Jonathan a chystal se skočit dolů, sestra po něm instinktivně chňapla a strhla dolů oba dva. Rázem se ocitli něčeho, co připomínalo masivní dveře. Uprostřed těchto dveří zela ohromná rozeklaná díra, kterou musel někdo nebo něco prorazit neskutečnou silou. Z otvoru se linul neskutečně odporný zápach. „Seš celej brácha?“ ozvala se po chvíli Sarah Jane. „Jo, sem celej:“ zahuhlal Jonathan a pokusil se vstát. A přesně v tu samou chvíli se z otvoru ve dveřích vysunuly dvě odporné ruce, popadly Sarah, která v zápětí za příšerného řevu a praskotu dřeva zmizela v neznámu. A znovu bylo slyšet ten děsivý chrapot a mrazivě znějící slova „MAMA, MAMA, MAMA“. Jonathan byl v naprostém šoku, neschopen jakéhokoliv pohybu. Pak zařval „Sarah, Sarah!“, ale všude kolem bylo ticho. A pak se znovu ozval nelidský řev! Jonathan už na nic nečekal, vydrápal se po spirále nahoru a jako šílený vyrazil z podzemí ven.


Zastavil se až před policejní stanicí v Newlake, krátce se nadechl a jako velká voda vtrhl dovnitř. „Pomozte prosím, mojí sestru unesl Minotaurus! A určitě ji sežere!“ křičel z plných plic. „A ty si, kdo chlapečku?“ zaslechl za sebou hluboký mužský hlas. „Já sem Jonathan Landis a kousek odtud v lese sem našel podzemní bludiště a taky Minotaura, kterej unesl moji sestru a chce ji sežrat!“ chrlil ze sebe překotně Jonathan. „Ale já ti vůbec nerozumím, chlapče.“ Povzdychl si ten hluboký hlas. „Nejlepší bude, když se napřed uklidníš, vypiješ trochu vodu a pak mi to všechno můžeš znovu povědět.“ Chlácholil ho ten hlas. „Ale já nemůžu čekat!“ vztekal se Jonathan. Nakonec přece jen rezignoval a přijal židli i sklenici vody, kterou vypil jedním hltem. Dali mu tedy další, z té už usrkával pomaleji. „No vidíš, že to jde:“ usmál se na něj ten policista s hlubokým hlasem, který se jmenoval Mason. Jonathan se ještě jednou napil a začal vyprávět svůj příběh. Když skončil, poručík Mason významně pokýval hlavou. „Teď už ti rozumím, jenom by mě ještě zajímalo, kde máš rodiče, že tě hlídala jen sestra?“ zeptal se opatrně. „Máma je v nemocnici a táta v práci.“ Odpověděl tiše Jonathan.


Sotva to dořekl, přihnal se odněkud jeho otec, celý rudý vztek a hned se na kluka sápal. Poručík Mason ho však rázně zastavil.“Žádné násilí, tohle se musí vyřešit v klidu.“ Pravil ostře. „Situace je totiž docela vážná.“ Dodal ještě. „To tedy je, syn si i přes zákaz lítá po lesích a jeho sestra, která ho má hlídat s ním.“ Dopověděl Michael Landis. „To je jistě pravda, ale pravou také je, že někde v těch lesích ta vaše dcera uvázla a záchranná akce je nevyhnutelná.“ Michael nejprve nechápavě zíral „Když už, tak nevlastní dcera, která v těch lesí neměla co dělat.“ Řekl po chvilce. „To neměla, ale teď tam je a naší prioritou je jí pomoci. Záchranný tým právě vyráží a já pojedu s ním. A s vaším svolením i váš syn, je totiž jediný, kdo zná cestu.“ Odpověděl mu poručík Mason.


Michael se dost ošíval a tak k bludišti vyrazili všichni tři. Záchranný tým je následoval v těsném závěsu. Nějaký čas spolkly ještě přípravy na sestup a tam čím dál, tím víc vyvstávaly otázky „Je Sarah Jane ještě naživu?“ „Co žije tam dole?“ „Je to člověk nebo zvíře?“ Všechny odpovědi čekaly tam dole. Nakonec se záchranný tým přece jen spustil do podzemí a kráčel do pravé části chodby přesně podle Jonathanova popisu. Pro sestup po spirále raději použily lana. Dole bylo hrobové ticho. Poručík Mason chtěl zaútočit okamžitě, ale velitel záchranného týmu ho zarazil. Přes dřevěné dveře se tedy proplížili, pěkně jeden po druhém. Prostor za dveřmi byl neobvykle veliký, vlastně to byla celá jeskyně, ve které to ohavně páchlo. Na zemi se válely napůl ohlodané zvířecí mršiny a spousta kostí. Purčík Mason se náhle prudce zastavil a soustředěně naslouchal. Odněkud k nim doléhaly jakési slabounké zvuky. Znělo to docela jako zpěv. Vydali se tedy za zvukem a kus za skalním výčnělkem spatřili věru bizarní výjev – na zemi seděla Sarah Jane, živá a snad i nezraněná, a zpívala jakousi starou ukolébavku. Teprve poté si všimli podivného mohutného tvora u jejích nohou, který tam ležel stočený do kubíčka a vydával podivné chrčivé zvuky. V tu chvíli se Sarah Jane, otočila, a uviděla přicházející záchranáře. Leknutím přestala zpívat, v tu samou chvíli se tvor u jejích nohou prudce vymrštil a zařval. Načež se spustila masivní střelba, kterou se zoufale pokoušela překřičet Sarah Jane. „Ne, nestřílet, vždyť je to člověk!“ Byl již příliš pozdě, tvor se zhroutil k zemi a z jeho bezvládného těla tekly proudy krve, a Sarah Jane, ztratila vědomí.


Probrala se až v nemocnici. „Kde to sem?“ pravila ztěžka. „Jsi v nemocnici, protože si omdlela, ale prej budeš v pořádku.“ Odpověděl jí bratr. „A co on?“ ptala se Sarah Jane „Ten, co byl tam dole?“ předstíral nevědomost Jonathan. „Ten je mrtvej.“ Zašeptal. „Ale zjišťuje se, kdo to byl.“ Dodal ještě. Sarah Jane se lehounce usmála a zase usnula.


Domů ji pustili za dva dny. To už byla v domácím ošetřování i její matka a v obývacím pokoji čekal i poručík Mason, který přinesl důležité informace. „Ta to přece jen byl člověk.“ Začal své vyprávění. V oblasti, kde Jonathan našel vchod do bludiště, stával téměř před padesáti lety dřevěný srub, který obývala jistá Florence Robsonová a její bratr Franklin. Byli to samotáři a tak trochu podivíni, ale úplně neškodní. Žili si tam po svém, tedy do doby kdy tam vypukl obrovský požár. Ze srubu nezbylo nic a předpokládalo se, že v něm zahynuli oba sourozenci Robsonovi. Při podrobnějším průzkumu trosek se však našlo pouze jedno tělo – tělo Franklina Robsona a také se našly důkazy o žhářství. Ten požár někdo založil úmyslně. A ještě něco bylo v těch ohořelých troskách nalezeno – DĚTSKÉ HRAČKY a to poměrně velké množství. Jenomže dítě ve srubu Robsonových nikdy nikdo neviděl.


Bylo to skutečně překvapivé a záhadné, ale nikdo se nenamáhal zjistit víc. Tělo Franklina Robsona bylo důstojně pohřbeno na místním hřbitově a víc se o případ nikdo nezajímal. Až můj předchůdce poručík Spencer vyslýchal jednu místní ženu, bývalou porodní bábu, kvůli údajné krádeži v místním obchodě a ona se neustále pokoušela z celé záležitosti vyzout výměnou za udání nějaké tajné podzemní skrýše, ve které se měla ukrývat žena s dítětem. Tou ženou měla být Florence Robsonová a její syn, jehož jméno neznala, za to byla u jeho porodu, který byl těžký - dítě se narodilo vážně postižené. Když se pokoušel zjistit, kdo je jeho otec, neuspěla a Franklin Robson ji tehdy surově vyhodil. Víc už nevěděla, ani to zda dítě přežilo. Poté uběhlo několik, během kterých nedošlo k žádné zvláštní události, snad jen Franklin Robson cosi prováděl v lese. Ostatní lze jen předpokládat – lidé v městečku se nějak dozvěděli o událostech ve srubu a rozhodli se „hříšný pár“ zničit. Proto také vypukl požár, Florence s dítětem mu unikli a ukryli se v podzemních chodbách starého dolu, který předtím upravil Franklin. Za nějakou dobu zemřela i Florence a její nebohý syn zůstal tam dole úplně sám odříznutý od světa. Ven ho vyhnal až hlad a jak to všechno dopadlo je již známo.



Tímto tento příběh končí. Tělo syna Florence Robsonové bylo pohřbeno na místním hřbitově hned vedle hrobu Franklina Robsona. Sarah Jane se spořádaně vrátila na univerzitu, noha její matka srostla bez komplikací, Michael Landis pustil místo na vojenské základně a začal se pořádně věnovat synovi.



A bludiště? To zasypali, ale příběh o místním „Minotaurovi“ se bude v Newlake vyprávět ještě hodně dlouho.


Komentáře

Celkem 0 komentářů

  • Neregistrovaný uživatel

    Jméno: Přihlásit se

    Blog:

    Obsah zprávy*:

    Kontrolní kód*:
    Odpovězte na otázku: Co je dnes za den?