"MYSTERIOUS HOTEL" - part two

Je třetí den po vraždě a detektiv Barrows znovu prohledává pokoj Camilly Carmichaelové, doslova centimetr po centimetru a už začíná běsnit „To přece není možné, prolezli jsme to tady několikrát, ale nikde nic, jen šuplata plný paruk“ bručel. Načež byl odvolán dolů do haly, že prý s ním chce mluvit recepční Rodgers. Toho našli až v jídelně jak nervózně pobíhá kolem kýčovitého sousoší Inuitů vedle krbu.“Tak co pro mě máte tak důležitého, pane Rodgersi, ale prosím rychle a stručně, pospíchám na stanici.“ Oslovil ho rázně detektiv. „To je jednoduché, pane Barrowsi, chybí tady harpuna – originální domorodá harpuna“ na to Rodgers, ukazujíc na příslušné prázdné místo. „Tak myslím, Stane, že máme vražednou zbraň“ otočil se detektiv ke kolegovi. „A je jasné, že vrahem je skutečně někdo z tohohle zatracenýho hotelu“ dodal seržant Stanley.

Když se vrátili na stanici, čekala tam zpráva až odněkud z coloradského Denveru, kde se měla v jednom klenotnictví odehrát velmi drsná loupež, při které pachatelka nedopatřením zastřelila svého komplice. Hlášení bylo doplněno videonahrávkou, kterou si náš detektiv hned pěkně přehrál. „A co jako, na tohle mám vidět“ mručel nespokojeně, ale pak si to přehrál ještě jednou a pak ještě celkem asi třikrát, a začalo mu pomalu svítat. Žena na nahrávce rozhodně nevystřelila náhodou, ale úmyslně a především krátce ukázala na kameru i svoji tvář – tedy malý kousíček z ní a Barrows se ihned vrhl ke spisu z čerstvého případu a jen nevěřícně vrtěl hlavou. Ta žena měla totiž na pravé tváře stejnou jizvu jako Camilla Carmichaelová, ale zbytek se výrazně lišil. „Paruka, to je ono, měla jednu z těch paruk, co jsme našli v jejím pokoji“ zamumlal si pro sebe Barrows. „Teď ještě musíme zjistit, kdo byl ten zastřelený a vyslechnout naše milé hotelové hosty.“ Usmál se na kolegu Stanleyho. „Tak mi sem, prosím tě pošli – pěkně jednoho po druhém“.

A jak řekl, tak se také stalo. První dva výslechy slečny Masonové a sportovce Benjamina, ale nic nepřinesly, až když proti detektivovi usedl malíř Adams, začalo se mnohé měnit. Adams byl viditelně nesvůj a chvíli neposeděl v klidu. „Ale copak, pane Adamsi, není vám dobře“ dobíral si ho Barrows. „Můžete být v klidu, my už víme, že jste zavražděnou znal, trochu jsme si vás proklepli“ řekl na vysvětlenou. „Ale já ji neznal, jen jsem ji jednou maloval, když byla lyžovat v Aspenu, prostě mi tehdy slíbila takový prachy, že nešlo odolat, ale podruhé jsem si viděl až tady ve Fairbanksu, přísahám“ koktal Adams. „No dobře, zatím vám budeme věřit“ ušklíbl se detektiv a vyžádal si posledního z hostů – Carmen Harperovou. Ta se jevila být v naprosté pohodičce a k inkriminované noci uvedla jen to, že byla velmi unavená a tvrdě usnula „Tudíž vám nemohu být v ničem nápomocna, což je mi velmi líto, ale nelze s tím nic udělat“ dodala na závěr, až to celé vypadlo, jakoby nějak pospíchala, jakoby se z toho všeho chtěla co nejrychleji a nejelegantněji vyvléknout.

Ale Barrows se nenechal zmást a ještě týž den nařídil důkladnou prohlídku všech hotelových pokojů včetně těch pro personál. A druhý den ráno obdrželi naši čtyři hoteloví hosté pozvánku na sedmou hodinu večerní do hotelové jídelny. A teď tady všichni sedí jako čtyři schlíplí tučňáci a netuší, co je čeká. Detektiv Barrows dorazil s mírným zpožděním, ale vůbec se neomluvil, naopak šel pěkně rovnou k věci. „Takže vážení, dnes jsem si vás sem sezval, z jediného důvodu, a tím je vyšetřování násilné smrti paní Camilly Carmichaelové. Už jsme totiž dospěli k určitému závěru, a já se teď o tuto informaci velmi rád podělím“ šklebil se. „Ale, raději začnu od úplného začátku, začnu popisem přepadení jistého denverského klenotnictví. Teď asi všichni namítnete, že to s případem paní Carmichaelové nesouvisí, ale opak je pravdou, vážení“. Žena, která tu loupež spáchala, byla totiž podle všech dostupných indicií právě paní Camilla, která ještě navíc chladnokrevně zastřelila svého komplice, kterým byl jistý asi padesátiletý pán, který byl zároveň jejím manželem, Ano, je to tak, Camilla Carmichaelová se před víc jak půl rokem tajně provdala, ale ponechala si svoje rodné příjmení a se svým povedeným manžílkem se bavili po svém – zejména loupežemi“ chrlil ze sebe detektiv. „Laskavě si nechte ty žvásty a už konečně řekněte, kdo tu primadonu sejmul“ drze se ozval malíř Adams. „Klid, pane Adamsi, už se k tomu blížím, ale napřed vám musím blíže ozřejmit, kdo byl ten zastřelený „pan tajemný.“ Dotyčný pán se totiž jmenoval Joseph Harper, a byl po jistou dobu manželem tady paní Carmen, ale pak se na jedné ze svých služebních cest náhodou seznámil s Camillou a vrhl se střemhlav do víru prostopášného života. Prostě úplně ztratil hlavu a pak se nechal hloupě zastřelit a to už bylo příliš i na vás, není-liž pravda, paní Harperová“otočil se detektiv doprava, ale Carmen už tam nebyla.

A tak se všichni hnali do jejího pokoje, naštěstí tam ještě byla a vztekle lomcovala jakousi šperkovnicí. „Je mi líto paní Harperová, ale tam se nedostanete, to budou muset otevřít odborníci, neboť ta šperkovnice bude mít nějaké speciální heslo. Tak se prosím nebraňte a pojďte v klidu s námi, jinou možnost už ani nemáte“ řekl jí klidně Barrows. A tak tedy šla a až na stanici se konečně ke všemu přiznala. Prostě a jednoduše nesnesla pomyšlení na to, že se její manžel tahá s nějakou nafintěnou mrchou, která je navíc ještě téměř o pětadvacet let mladší než on.

A pak se to zvrhlo úplně. Začali se totiž „bavit“ loupežemi. Ta poslední se zvrtla, protože Camilla se rozhodla, že se s nikým dělit nebude a pak utekla až na Aljašku, ale Carmen ji poznala právě podle té její zvláštní jizvy na tváři a rozhodla se smrt svého bývalého muže tvrdě pomstít. Využila chvíle, kdy byla jídelna a její bezprostřední okolí zcela opuštěné a ukradla odtamtud harpunu, kterou ukryla u sebe v pokoji, který byl shodou okolností hned vedle toho Camillina, tedy číslo 17. Pak přelezla přes balkón na ten Camillin, využila toho, že nebyly zavřené dveře, protože Camilla chodila na balkón kouřit a jak byla nervózní nezavřela dveře. Pak už jen stačilo dobře se ukrýt a čekat na vhodný okamžik a bodnout zezadu a pak odejít předními dveřmi. Ale Carmen tak neučinila, nýbrž prohledala celý pokoj, dokud nenalezla onu zakódovanou šperkovnici a do svého pokoje se vrátila opět přes balkón, a ještě za sebou pečlivě zavřela dveře. Na jednu věc však zapomněla a tou byla právě ona harpuna, kterou tak neomaleně „ukradla“ Inuitům u krbu a nevšimla si, že spolu s ní odnesla i útržek pláště jedné z figurín a právě tenhle kousíček nepromokavé tkaniny jí usvědčil – ležel totiž kousíček od její hotelové postele.

Tak a to je úplný konec příběhu o jednom „tajuplném hotelu“